HANA "HESTER" HADINCOVÁ

Potom

...a potom odlepím oči od stropu
válečnou sekyru
do jahod k plotu zakopu
v červené hlíně horských údolí
vadí nevadí
bolí nebolí

zbytečná slova si odstřihnu od pusy
nekřičím nemluvím nezpívám
nemusím

nehledám zlato
ve spadaném listí
červenou hlínu
z duše neočistím
dozrálo slunce
v rybízovém keři
kdo prvně řízl
ten už nedoměří

 

 

Blízká

pod spánky spíš mi
v dece z písku
a svět se skládá z vodotrysků
spojených v bodě opěrném
pod proutím hrudi
pod sternem

spíš v písku mezi vodotrysky
spíš pod ochranou slova blízký
a svět je jako vejce vratký
mlýn
položený na lopatky

 

 

Viktorka

Nebe a voda
jedno jsou
Jak padá tráva za kosou
Viktorka ve mně
tiše zpívá
ona je se mnou odjakživa
z bolesti zpívá
z marné touhy
tak dlouho
jak je život dlouhý
tak smutně
jak je láska krutá
do nikam
pro nic
pro ni
kam
až k nedýchání obejmutá
se vlastním dechem zalykám
asi má slova ztrácí sílu
asi to nešlo bez omylů
po vlastních žilách
dotéct
k splavu
ta bláznivá
a nevinná
Viktorka ve mně
zvedá hlavu
a smíchem lásku proklíná

 

 

Lodní deník

třicátý druhý rok
den padesátý druhý

v bezpečí pod stolem nic neruší mé kruhy

čtyřnohý vesmír
                                                              ticho
                                                   jež mě mate
                          má ústa trnitá a oči jehličnaté

hladině koberce jsem loďkou s dvěma vesly
vyplouvám do mlhy
                                        a přídí do ní kreslím
obrysy brány za níž všechna moje kdysi
za každé zápěstí na jiném kříži visí

 

 

Kamenná

zas půjdu
řekou
k mostu
stá prvá tupá ovce

tesaná do pískovce
uprostřed
do něj
vrostu

 

 

Pro tři

že voda s vodou už se nerozkmotří
dvě čáry tužkou protni v jednom bodě
o ten se opři
když vítr času          nenápadný zloděj
potápí drobné papírové lodě
v polévce pro tři

 

 

Na lžíci vody

utopím ráno v čaji
na lžíci vody
sebe
dnes kámen je mi chlebem
a šípky nedozrají

mráz prošel
zdi se drobí
dnes příště je mi frází
o zítřek hrachem házím
dnes mlčím do zásoby