JARMILA HLAVATÁ

Možnost křídla

Víš, proč dutě to zní
když o kůru stromu zavadíš pěstí?

Možná leden má ústa
a možná je to prostor pod prsty
něco z černobíla na dně

nebo něco not ke ztracené hře,
z kterého umí číst
když ustrne voda.

 

 

Výběh pro orla a pannu

vybral dvě knihy
z nich po příběhu
jakoby stál rozkročen nad studní
a nechal mě naslouchat přízvuku džbánu

rozevřel hlínu - plynně četla
cestu k listům
do dlaně půjčil si moje ústa
a mlčky se dotkl džungle

citem pro temnotu slabých stránek
přimyslel mi mezery
mezery namísto tajenek
ve kterých vychází stále ale jen slunce

- rovnoběžně s vodou
chtěla jsem aby raději začalo pršet
ale zvuk vedl k západce
jako kdyby zelená mohla mít branku

zůstalo otevřeno do ulice
z prostoru tak jednoduchého plotem

 

 

Vysypané okno

chvíli trvá nevnímat dech
číst plynně, nahlas
moment vah,
letmý krok nad sebe

rozepínáme se na ramenech
těch co pověřili nás
nebem z povolání

jakoby knihu položili na záda
poslední stránkou
nedoznít

 

 

Chodníky

noc kterou se neprospíme ke všednosti
dává nám ruce žebráka
na místě kde i jojo zavádět do krajnosti
jsme k nezaplacení

jak neprůhlednost básníka
jsme podobizny odstřižených nehtů

mezitím co píšeme jednu větu
deset měsíců nevycházíme s nebem

k západu táhneme zčernat
a ptát se okraje mincí jen tak pro jistotu
zdali máme v očích podzim topolů
nebo si jen pod nohy píšeme deník

 

 

Andělská stvoření

Zdá se přesocháno
a ještě nezačalo platně mrznout
Zdá se přeticho
v hmoždířích naprázdno

Zdá se mi najednou
zdá se nemáme odvahu

Nezdát se
vyrobit křídla
do půl sebe
nad bolavé kříže

My z popsaného papíru
na vážkách ukřičení mistři
těžké váhy

 

 

Bodláky

Po dešti v trávě
pár šelem
upouští od barev, úšklebků nebe
než přijde
večer a muž s bedýnkou na býlí
přistoupí na hlavu lva.

Je příliš den
na hromnice
pozdě na pohnutí stébla ke stéblu.

Jako by slehla (se)
po hvězdách  zem
mordou
a na vlastní hřbet.

 

 

Škrtni mi

cokoli zaznamenáš je voda
stočená do ruličky hladina

jsou tak různé způsoby cest
pro obraz kterému vzali rám
i přestože letos v nás hnízdí málo vlaštovek

a podobně papírové koně
plavíme ke kolikátému již
břehu
spálit žízeň

 

 

Interiér

už si nevzpomene na cizinku

sedávala v nejtemnějším koutu
putyky pro místní
taková
na jedné lodi s dechem tuberkulózní žárovky
možná i taková co zaslechla melodii

psala k ní slova
"ještě ráno se milovali
skrz okna
slunce je podvodník"

tenkrát byl březen, mrzlo
ustřihla si nehet
a na špinavý ubrus vedle piva položila měsíc
tak aby dorůstal

úplně k ní
         žádná židle nebyla volná

na délku stolu se nevzpomene
že zůstala na jazyku     výdechem