JARMILA HLAVATÁ
Možnost křídla
Víš, proč dutě to zní
když o kůru stromu zavadíš pěstí?
Možná leden má ústa
a možná je to prostor pod prsty
něco z černobíla na dně
nebo něco not ke ztracené hře,
z kterého umí číst
když ustrne voda.
Výběh pro orla a pannu
vybral dvě knihy
z nich po příběhu
jakoby stál rozkročen nad studní
a nechal mě naslouchat přízvuku džbánu
rozevřel hlínu - plynně četla
cestu k listům
do dlaně půjčil si moje ústa
a mlčky se dotkl džungle
citem pro temnotu slabých stránek
přimyslel mi mezery
mezery namísto tajenek
ve kterých vychází stále ale jen slunce
- rovnoběžně s vodou
chtěla jsem aby raději začalo pršet
ale zvuk vedl k západce
jako kdyby zelená mohla mít branku
zůstalo otevřeno do ulice
z prostoru tak jednoduchého plotem
Vysypané okno
chvíli trvá nevnímat dech
číst plynně, nahlas
moment vah,
letmý krok nad sebe
rozepínáme se na ramenech
těch co pověřili nás
nebem z povolání
jakoby knihu položili na záda
poslední stránkou
nedoznít
Chodníky
noc kterou se neprospíme ke všednosti
dává nám ruce žebráka
na místě kde i jojo zavádět do krajnosti
jsme k nezaplacení
jak neprůhlednost básníka
jsme podobizny odstřižených nehtů
mezitím co píšeme jednu větu
deset měsíců nevycházíme s nebem
k západu táhneme zčernat
a ptát se okraje mincí jen tak pro jistotu
zdali máme v očích podzim topolů
nebo si jen pod nohy píšeme deník
Andělská stvoření
Zdá se přesocháno
a ještě nezačalo platně mrznout
Zdá se přeticho
v hmoždířích naprázdno
Zdá se mi najednou
zdá se nemáme odvahu
Nezdát se
vyrobit křídla
do půl sebe
nad bolavé kříže
My z popsaného papíru
na vážkách ukřičení mistři
těžké váhy
Bodláky
Po dešti v trávě
pár šelem
upouští od barev, úšklebků nebe
než přijde
večer a muž s bedýnkou na býlí
přistoupí na hlavu lva.
Je příliš den
na hromnice
pozdě na pohnutí stébla ke stéblu.
Jako by slehla (se)
po hvězdách zem
mordou
a na vlastní hřbet.
Škrtni mi
cokoli zaznamenáš je voda
stočená do ruličky hladina
jsou tak různé způsoby cest
pro obraz kterému vzali rám
i přestože letos v nás hnízdí málo vlaštovek
a podobně papírové koně
plavíme ke kolikátému již
břehu
spálit žízeň
Interiér
už si nevzpomene na cizinku
sedávala v nejtemnějším koutu
putyky pro místní
taková
na jedné lodi s dechem tuberkulózní žárovky
možná i taková co zaslechla melodii
psala k ní slova
"ještě ráno se milovali
skrz okna
slunce je podvodník"
tenkrát byl březen, mrzlo
ustřihla si nehet
a na špinavý ubrus vedle piva položila měsíc
tak aby dorůstal
úplně k ní
žádná židle nebyla volná
na délku stolu se nevzpomene
že zůstala na jazyku výdechem
|