host

v bílých skalách
nahmatal okno
bříšky smetl pavučiny
a napil se
z okna vytryskl pramen
přeťal rty, tváře
a vtekl do řeky

ústy zaklepal na hladinu
ta se zachvěla
a aby vstoupil
otevřela břehy

větrobití

mámě. pro její smutný oči.

z ruky jí spadl vítr;
voda. černá síň. světlo se rozchází,
přetéká hladinu a vítr, vítr
sléhá. ozvěnou kruh.
je vlna, mělní břehy a v prstech se skládá.
sehnula se. vítr se topí, tone, stříbří. je proud.

proud v píšťalách břehů, mělčí.
písečné varhany, list, list a kusy jíní, je mráz.
a znějí. varhany znějí, tóny prosakují do listů,
pavučiny praskají ve střídkách. vítr. je vítr
v dlani. tluče
a rozpouští hladinu do provázků.

pršíš.
a stromy, struhadla melodie, zmatnělé řasy,
tvá obruba na zatmění. a oči, oči
popraskaly. snad dřív.
pršíš větrem.

oko za oko

že sliny se propnou mezi patry
s výdechy krá
praskají stěny; já
z hodin odsypávám písek
do minut krá
vranám za okno
zub za zub

že já sípu i ony budou

…pane

snad ze zad ti spadne skelná vata
a nezjizvíš se
kůže je suchá vdova po slunci
pane
snad mi odpustíš stín z opadlin
zakleslý v bílé stráni
kde černá zebe
a bolest skrčenou ve skle
které jsem nalámal
snad necítíš

jsem tvá propast
pane
jsem tvůj

symfonie tobě, milá

ty
trávě po kolena drolíš světlo,
voláš: ahoj, vlaku!
a mně z tunelu mává noc.
stromům na poplach.

my
v patách krájeni břity lip
ztupělými deštěm,
jsme si navyklí
a odřezky pouštíme po březích,
že se stečou. větru napospas.

my
a v nohách stopy symfonií.
spolu
je náš Nový svět.

břízky procitnou.

zima

na hraně je noc a zvony v kleci
zpívají
zníš jablkem pod ohryzkem
lámeš kolena
v mandlích

jen sníh mi chybí
jenom ten sníh

a přitom

pro tvé melodie
bych svlékl struny z houslí
a housle by se styděly
a ty by ses smála -
koním, že běhají bez ocasů,
a přitom už není
smyčcem na co hrát.

zatmívání

dnes
havrani sesedají z lamp
na dlaně. světlo vadne:
krevnatíme.
je zešeřeno v prstech.
těžknou a víno se sráží.
neurčitě kamenní jsme.

sklo ví. je zima. korá.

včera mi bylo. dnes jen jsem.