JAKUB HOJER

jsme si příční. odléháme.

z opratí vysmeklí koně
spásají stopy
sléhají se
a táhnou zlámané žíně
travou

my
mezi kopyty tváře
z podkov oprátky
my se odmítáme




na příčných cestách
odléháme

 

 

podobzory

podobzory
jsme si

klesám před pannou
do dna

           zase si sepnula tvary
           mezi obrysy
           a zvýrazněla

           zúžila obzor
ne

sestoupila

 

 

protisměry

pršelo a byla zima
že klátila listy
v černých nitkách se ztrácela
mezi kroky
a za každým ledová stopa

odlehčení

--------------------------------

 po kůži se rozlila tence
nejistě střídala stopy a zněla

- chlupy praskaly
lámaly se -
nehty zrcadlila

 sebral prsty
- zaklesli se


a zima podzimněla

 

 

víno na kuráž

jednou
sklepu z prostěradla zbytky tvých zad
do sáčku od rozinek
mezi suchými hrozny živá
budeš
                                   a spustíš víno
budeš portská
- jako havran závidím tvým očím tmu
z jižních svahů
a vlasům světlý lem pláží

budeš z avignonu
jakubská
a rudou řekou budeš krátit most papežům
mezi světy budeš má

budeš z krve živa

 

 

rybná nerybná; jsi má

chci se v tobě schovat

otevři sádky --
stavidla srostla s kůží a ty
o polštář křivíš němá slova
dýcháš pohyby háčku

jsi rybná vlastní šťávou

 

a já
pytlačím na zaprášené dece

 

 

kapr načerno

asi rozetnu rez
zevnitř
že slunce otrhalo stíny z ptáků
           ztrácím pera, ovadám
vítr mě stéká v chůzi
padnu
                                   z tebe
že slunce rzí se
vcházíš
                        do útoku

 

***

z prstu ti plavali kapři
sbírali vzduch a třeli šupiny
                                    o rty
a kolem palce
            kruh nedospělých vdechů
a kolem palce
            fronta smrti

a tys rozetla rez
                                    o rty

 

***

tvoje asi
že kyvadlo stojí
                     krade most
tluče ozvěny do jízdy tramvaji
a rovná kapry

            do černé

 

 

jablečná je

snad vyndáš z ošatky jablko
na dotek zralé
a otřeš onošeným šátkem.
---------------------------------------

vím, je nesmělá,
skořepy jader prosakují z tváří,
klíčí.
pohledy končí za stopkou
a dál je neunese, vím,
je ve slupce vazká pylem
a pod ní rozechvělá. vím.

a že jazyku je tečná v pórech,
přimykavá a sečná chuť
že odzbrojuje, vím.

je nesmělá.

 

 

z oprátky zimním

v oprátce z prstů jsem. spím.
prší. a v okně dlaně. prší z dlaní.
stín. a v prstech tvář. a za ní -
spím.
--------------------------------------------

je tvář, kdo vystupuje,
zní v očích daleko,
daleko přes peřeje.
jako list.

jsem řeka, trhám stíny.
matním. a vrány na jabloni
stírají prach.


je zima.
zima dokořán.

 

 

k smrti

tepou mě. tepou.
cedím tupost bubnů kladivem.
cedím se, že je mi ostrá, že projde.
je.

teď, pro všechna teď, že je mi blízko
sahám po tepnách.
teď.

je živá.
a že je mi blízká na dotek

 
je já.