JAKUB HOJER

Ženy

V ubrusu zbyly otisky hostin,
skvrny vin a vůně žen.
Pod kalendářem šisovaný stín
a studená židle.
Skrz pryčny opěradla civí křížaly dní
na místa očí. Tma dáví vjem –
v hrdle je cítit sevřený klín. 

Miluji
z trpné nostalgie těla.

 

 

V bláhové naději příštího dne  

 I. Přání
Otevřít láhev a připít – tolik mu ještě nebylo,
aby se udal, že pije moc – tak pil.
…tak ještě jednou tolik…
hlídá, aby nevyschla mlha,
jíž stavěl těsnou hráz.
Seděli u stolu, naproti. Uvnitř hořelo.
Slunce je… – – tady… zhasil. Z misky prasknul knot
a vyběhla tma.

Z tváře si stírali stín žaluzie.

II. Duet
Stydíš se, přirozeně. – Dítě se choulí v těle muže,
ruce na přirození, co kdyby… – Skládáme do sebe
iluze o druhém, až vyjde obraz. Ten pravý.
Dáš si mě nad postel. V bláhové naději
Spánky vtlouká pohyb krvi kolem. Pocítí tíseň,
duní palce, praská týl. – – Zkřivený obraz na zdi. 

III. Aftershave
Kamaráde, na nás… Dolil z prázdné láhve
a naklonil se, hlavy pohltil hedvábný šlahoun kouře.
Sklenice cinkla o sklo …na život!
Ulice zhasla. Zrcadlo mlčí tmu.

 

 

Flamenco

Nábřeží, březen.
Ještě černé větve.
Chrastot, jako když praská šev na zadku obřice,
která se smála španělsky, když šla kolem.
Vltava, mosty, nic. Ani Hrad.
Jen dveře s výhledem do předsálí,
zeď, chodba, stůl a ty. Noc.

Už předevčírem bylo jasno.
Klobása s vágusem v zádech, pivo z plastu,
fotbal a taky ta noc.
A dnes snímání prstů v Al Capone’s
a na nábřeží
míjení louží, které tu zbyly
po Španělce.

 

 

Láska

Stojíš nahá v bodlácích vyšších než ramena Atlase
a ptáš se, vyniká-li konečně tvá ženskost.
Odpovídám, že skrz fialový atak nedokážu pojmout
ani zbla signálů, podle nichž bych mohl určit pohlaví viděného.
Mlčíš, proto dodávám, že mě štve amortizace ženských těl
stejně jako potkani v moskevské kanalizaci, tedy nijak.
Vítr se kývá v pavučině v místě, před kterým tuším tvá ústa,
zaslechnu vzlyk a suché polknutí. Píchne mě pod levou paží.

 

 

Maškary

Tady jsi. Schvácená tvář za barem
hotelu H. Bije dvanáct, včerejší make-up
nedoléhá, zpožďuje pohyb, až se zdá,
že nemluvíš. Slyším ves. Staříčka brousit srp,
nadávat slepicím a déšť, který přijde.
Tady jsi, za barem svého hotelu, se svými hosty.

Na černém skle cestují vody, venku se svítí.
Venku lije. Obličej uvnitř je příliš bledý, aby žil.
Zmáčený vidím kusy těl v míhavém světle,
pohyby tanců, hýbání torz. Jediná celá jsi ty.
Jediný obličej.

Tančíme přes sklo. Já s deštěm,
ty se škraboškami, pohledná tajemství
jsou mezi námi. Ještě pár let a sžijeme se.
Ještě pár tanců a bude líp. Ze vsi se táhne
příšerné ticho. Hotel spí. Se svými hosty.
Milovaná.