LUKÁŠ HORÁK
smyčka
když jarní vítr
vane
přes tu pustinu
někdy odhalí kus
ztvrdlého dřeva
kde
od počátku věků
kluci ráno stvrzují
tajné smlouvy
jen aby
mohly být večer porušeny
***
napravo od náspu
je jezírko z olova
všichni ví
že je to malá nádrž
jen ze strany
naší ulice
jako by se táhlo až k obzoru
proto
můj otec věří že žijem
na břehu oceánu
a dodržuje
všechny zvyky rybářů
mezi
Na tvých rtech
jsou lvi.
A maso mezi zuby
je mršina koně
ponechaná v brázdě pole,
za nímž
se toulavé smečky lidí
bijí o poslední zbytky
jmen.
sídlištní klenoty
na loňských fotkách
si s prvním jarním slunkem
ještě hřeješ ruce: tvé dlaně
jsou přehrada, nad jejímiž moly
vráží do větru ptáci,
co v pastích v trní
mají poslední šanci k vynoření
před proměnou ve krystaly
vbodnuté do těstovitých těl
po hlavně
zas křižovaly
oblohu
kondenzační stopy raket
v tu samou pozdní hodinu
kdy
se i svrasklé ruce pokročilých
hledačů bodu g
mění v racky co
v chaosu obýváků
střemhlav vletí pod
hladinu
nabrat plné hrsti
čipsů
vilnice
stíny lamp už
vrostly do stínů domů
i časovost jejího
starého chanelu
pomalu vyprchává
zatímco
mezi tlustými kmeny
jabloní co děkují
depilaci dřevorubců
se její
modré nohy
noří do děr
v asfaltu
bezaromatické setkání
v díře
ve zdi
kam vždycky voda teče
stydí se náš průvodce
a vkleče - představuje
nic
v barokním šatu a masce
nejmenuji se, jsem anděl
co se děje...?
jsem ticho
ty půjdem
ona pláče
na ostrov vesmírný
nestálý
jak ještě teplé mrtvé ptáče
ten anděl se už naučil
dělat zázraky
i blázniviny
jen pro zábavu
trhal hydranty za hlavu
a písečný svět se drolil
a potopa už zahubila
všechny vesnické hrdiny
zeptáme se:
potřebujete pomoci?
a on:
ne, to vy
lid z města Antracit
v gymnastice větví
padlé kmeny
žen bez tváří
vtírají si
pot do vlasů
a jejich
muži s plodnými břichy
hledajíce Krásu
za krvavou hranicí
obtisklou dásněmi
do jablečných ohryzků
musí se střevním věkem
brodit
snad
aby se s Ní mohli milovat
za kůlnou s dětským nápisem
Neceš se mnou chodit?
|