MILAN HRABAL

Změny

Všechno se mění
Máma s tátou umřeli
Syn se oženil
Dcera se odstěhovala
Žena umyla nádobí
A kocourek
stojí nad prázdnou miskou
Pro pár hltů mléka
by se naučil i mluvit

Zdá se mi
že už jsem o tom všem
někdy napsal
Tehdy to ale
byla báseň
A já byl

 

 

Miluju tě
      (dopis syna matce)

Ne, nejsem ti vděčný
za lekci kruté smrti
kterous mi uštědřila
mami
Milující matky
opouštějí své syny tiše
a bezbolestně
nechávají jim naději
že všechno na světě má smysl:
život smrt i to mezitím
Stín u tvých nohou
jsem byl já, ne upír
kterého jsi marně odháněla
Krysí zoubky
před kterými jsi uhýbala
byly mé prsty
Tvůj hlas kvílel do noci
jako brzdy vlaku
který už téměř stojí
ale ještě z posledních sil
drtí sluch
Slyšel jsem tvé volání
přes tři dvory
běžel jsem za tím hlasem
co vpodvečer volal: Domů!
A zatím tvé maso
pouštělo se kostí
a místo obkladů bolest
se sunula do prázdna
a smrti nebylo tu pro tebe
dnes ani zítra
Jen já
bezmocný stín
u tvých chromých nohou

 

 

Dopis domů
      (dopis dcery tátovi)

Když v noci stojím u okna
a váhám
zda být
ptákem bez křídel
nebo ryskou pro ostří
zda nabídnout srdce
nebo zvolit návrat
vzpomenu si na tebe
a ptám se
chtěls tu být déle
než já:
semínko
co svévolně vylétlo
z tvého těla
a drásalo maminku zevnitř
až roztrhlo její mládí
na dvě části:
minulost
a odcházení

A ty
jindy k nezastavení
mlčíš
zubíš se do tmy
vidím tvou lebku
jak duní o stěny domova
o všechny stěny světa
co kdy ukrývaly lásku
i nenávist

Odhodím nůž
a za úsvitu jím
nakrájím k snídani
šílenství
aby neumřelo hlady
a mohlo mě večer dohnat
k oknu
s výhledem do nikdy
s výřezem krásného nebe
na které už
nedosáhnu

 

 

Semtam

Ráno vysvitne slunce
ptáci jarně zaskřípou
z hrušně pod oknem
a nebe se vyklene jak bříško
po padesátce

Slepice vzpomenou
na křídla

Sousedka veze do školky
své hlučné spratky
své milované aplégry

A ty má milá?
Vrátíš se brzy zpátky?
Vyju
a viju si pro ten případ
věnec z viagry

 

 

Dcera
      Bušce

Když ses měla narodit
děsilo mě
že to nevyjde
že ten zázrak se nás
                                netýká

Kdyžs měla jít do školy
děsilo mě
že to nevyjde
tak tenké nohy nedojdou
tam a zpět

Když vdavky tloukly
na tvé dveře
v nedůvěře jsem šlapal
                                jak v zelí
aby tě neviděly
černé pátky

Tys chtěla hned
                      druhý den zpátky
a cesta vedla
naopak

Kdyžs chtěla skočit
                                z okna
děsilo mě
že to nevyjde
že nestihneš ho otevřít
a pořežeš se o sklo
                                nebo o život

nebo že tu při vší smůle
zůstaneš
a utrápíš se k smrti

 

 

Nepohřbívejte mě moc hluboko
      Marcele Mikuláškové

To když do mého tatínka
zakousl se oheň
vzňalo se úplně jiné světlo
a v jeho žáru
vzpomínky dostávaly
jemnější odstíny

Ano pane děkane
neshořel jako kus hadru
Vzlétl až ke krematornímu nebi
a smál se
hořce – jinak to neuměl
ale šťastně

Ještě nikdo ho nespatřil
takhle veselého

 

 

Ars poetica

Neříznul jsem se do palce
jako Sylvia P.

Neskočil jsem ze skály
jako ptáci

Nenapsal jsem dopis
svým milovaným
mrtvým

Neříznul jsem
neskočil
nenapsal

nic co by stálo
někomu
za přečtení

 

 

Ti kdo odcházejí

se ještě jednou ohlédnou
jako kdyby to nemělo být naposledy
a je v tom pohledu
všechno:
sloupek o nějž se opírám
dveře které už neotevřou
slovo na které nezbyl čas
a jablko
umyté ale neotřené
Pak už jen stačí najít odvahu
a vyhodit ze skříně staré boty
z věšáku sejmout kabát
i s otisky prstů

Jednou
po mnoha letech jsem se podíval
do zrcadla
a byl tam
prošedivělý shrbený
bez úsměvu
Na onom světě
se všechno bere moc vážně

 

 

Hlasy

se prodírají bouří nad Bermudským trojúhelníkem
z Woodstocku do mého pokoje
netrpělivě čekají až zapojím počítač do zásuvky
a pak po mně skočí
a už nepustí
Gábinka ukazuje čerstvý obrázek
rozložený na barevně kostkované šmouhy
a hlasem filtrovaným duněním příboje
mi sděluje že jí vypadl druhý mléčný zub
Kvůli svišťovi který vrhnul stín přes půl náměstí
prý bude ještě dlouho zima
Nevím jestli je to důležité
ale ze mě letos také dlouho neodchází
přestože můj stín je tak krátký
až se někdy zdá
že už mě opustil

 

 

Noc v Lužici II

Básník Dyrlich jede tmou
noc je plná cikád
a volných slov
Šikují se a táhnou
v protisměru

Básník Dyrlich jede na kole
s hlavou otevřenou
o chladný kov
Bílé kříže se rozestupují
zvony zvou na mši
(a samy na ni nejdou)
a básník Dyrlich
o nich píše báseň
o zvonech
které ho doprovázejí
do rodného domku
v němž otec řezbář
už nestihne dokončit
Ježíše
na kříž pro syna

Nebe na dně rybníka
přijímá rozbité kolo
hlína básníka
Jen báseň tu zůstává
a bloudí světem
zakletá do jazyka
který možná brzy oněmí

 

 

Myslel jsem že už nejsou

sny ze kterých se neprobudím
A najednou přestalo zapadat slunce
abych mohl dokončit rozdělanou práci
Ale já se pokaždé když měl přijít večer
zadíval z okna a stál u něj tak dlouho
dokud jsem nepřesvědčil
svéhlavou pomerančovou kouli
že už mi není pomoci
že každý večer musím prostě spát
A nebudou-li už žádné večery
umřu únavou
z toho neustálého vyhlížení
červánků jež zůstávají na obzoru
Ještě dlouho poté
co den skončil
aby opilcovy růže
na skalce pod okny
mohly na jedinou noc
rozevřít svá žlutá okvětí

 

 

Mlčení

Pane jenž dal i vzals mi hlas
než k tobě se promlčím
dopřej mi vidět
a slyšet
jak zrají jablka v sadu za domem
a vnučky s trochou mé krve
jak oblí se těhotná touha
nezmizet ještě chvíli

Pane dopřej mi
ať naposled není napoprvé
ať někdo stihne svědčit
jací a zda jsme vůbec byli