Rýhy v obložení
(ukázka z fragmentely)
Pátek 19.8.
Ve vlaku: Jeden chlápek v kupé, který vystupoval ve stejné stanici jako já, si ke konci cesty vytáhl svetr přes hlavu a seděl tak asi pět minut. Vypadal jako nějaký úředník, to chování k němu moc nesedělo. Snad to byl pro něj také nějaký druh úniku. Unikal do svého svetru, tak jako já sem do lesů.
Je tu hodně buků. Mám bukové lesy rád – dole zlatá, uprostřed stříbrná a nahoře zelená.
Sobota 20.8.
Samozřejmě jsem byl skoro celý den o hladu. Všude zavřeno. Jako by to nestačilo, odpoledne jsem příšerně zmoknul. Průtrž mě zastihla mezi poli nad jednou vesnicí. Stál jsem bezmocně na cestě a sledoval, jak se ke mně blíží stěna deště. Než jsem pak doběhl k autobusové zastávce, nebyla na mně nitka suchá.
Později v hospodě: U sousedního stolu sedí u piva tři babky. Blesk občas vrhne na jejich jinak docela obyčejné tváře ostré stíny. Docela dobře si pak dokážu představit, že jsou to tři čarodějnice, odbývající si tu svůj sabat. Sejdem se v dešti plískanici a takové ty věci…
Neděle 21.8.
Na jednom buku jsem našel nápis. Asi palec vysoká písmena, psaná jen o trochu tmavší šedou, než měla kůra stromu. Zhruba v pěti řádcích se obtáčí kolem kmene. Ke konci nápisu písmena postupně blednou, až se ztrácí docela.
Je to útržek nějakého vyprávění o muži, který sedával v rozvrzaném houpacím křesle, a ačkoliv ho vrzání křesla dohánělo k šílenství, stále dokola se houpal. Nadchla mě představa člověka, který běhá po lese a popisuje stromy.
Našel jsem ještě dva. Jeden popisuje nějaký pestrobarevný druh ptáka, v druhém případě jde jen o útržek věty, která se zdála být vytržena z návodu na obsluhu nějakého složitého mechanismu. Sbalím si věci a sejdu dolů do vsi, třeba tam někdo bude vědět, o co jde.
Další. Tentokrát dost dlouhý. Budu je zapisovat.
… se mi téměř jisté, že Velryba nemá již žádného ponětí o tom, co se nachází v jejích útrobách; celé naše plavidlo je z hlediska jejích gigantických rozměrů natolik zanedbatelné, že jeho pozření možná ani nezpozorovala, a zpozorovala-li jej, pak patrně velmi brzy na něco tak bezvýznamného opět zapomněla. Nezbývá tedy než předpokládat, že loď i s posádkou může kdykoliv, náhle a bez varování dojít rychlého konce – stačí, aby Velryba učinila ráznější pohyb, snad i pohyb pro ni samotnou pranepatrný, pro nás však smrtící. Je rovněž znepokojivé, že naprosto nemáme tušení, kde se obluda pohybuje, zda stále ještě dlí v místech, kde nás pohltila, nebo zda již obeplula čtyři oceány. Z dosavadní zkušenosti lze dovodit, že vnitřní prostředí Velryby je stabilní a její případná pouť světovými moři nemá na nás významnější vliv. Stejně tak je ovšem možné, že jsme se až dosud pohybovali jen v omezené oblasti, a vydá-li se Velryba do jiných zeměpisných šířek, může se pro naši existenci změna vnějších podmínek ukázat jako fatální. Stejně tak nemáme žádné poznatky týkající se dlouhodobých stravovacích návyků našeho věznitele. Jakkoliv jsme se zatím pohybovali ve vodách hojných na ryby a Velryba, živící sebe, obstarávala mimoděk potravu i nám, nelze absolutně vyloučit, že přísun potravy se může znenadání zastavit na dlouhou dobu, dobu snad zanedbatelnou v životě Velryby, pro život posádky však nepřekonatelnou. Skutečně tedy nevíme dne ani hodiny, kdy může být náš život ukončen v jediném okamžiku – což by ovšem bylo lze považovat snad ještě za poměrně lepší možnost, neboť postupná změna zatím příznivých podmínek v útrobách Velryby by mohla znamenat i konec pozvolný a – ač stejně neodvratný – plný dlouhého a bezvýchodného utrpení. Můžeme se samozřejmě utěšovat myšlenkou, že stejně nečekaně, jako jsme byli pohlceni, můžeme být i vyvrženi zpět na svobodu – důvodem k takovýmto soudům je však daleko spíše obecná lidská potřeba naděje než nějaký hmatatelný důkaz, že by tomu tak být mohlo, či dokonce být muselo. Ro…
Nejsem si jistý, zda texty byly už psané jako fragmenty, nebo jestli začátek a konec časem vybledl. Začínají a končí většinou v půlce věty:
… jisté důvody. Slýchávám někdy za noci údery větve, tlukoucí ve větru o střechu domu – nemohu ovšem naprosto vyloučit, že to není větev jabloně, jak bych si přál být nezvratně přesvědčen, ale zoban velkého černého ptáka, pevně usazeného na hřebeni, jenž zatím klove jen tu a tam a zkusmo, který se však kdykoliv může odhodlat k nepřerušené řadě razantních úderů, jimiž by bez problémů pronikl přes tenkou skořepinu střechy. Vidím ho jasně. Jasně vidím jeho mohutné perutě a spáry zaklesnuté do temene střechy, jasně vidím chladný záblesk v jeho ptačím oku; ač je černý na pozadí černé noci, vidím ho zřetelně a do všech podrobností. Nad kořenem šedého zobanu má malou bílou skvrnku, která jediná by snad byla ve tmě varováním tomu, na koho by se ten strašný tvor neslyšně snášel mezi stíny. Kdo by…
Sešel jsem do vsi koupit si něco k jídlu a potom jsem se rozhodl, že tu strávím celý den a pokusím se najít co nejvíce těch podivných textů. Mám podezření, že po lese jsou jich rozesety spousty, a rád bych zjistil, zda v té hře je nějaký systém nebo hlubší záměr. Každopádně bych chtěl najít člověka, který to má na svědomí…
Ovšem, ve vesnici jsem se nezeptal nikoho na nic. To je pro mě typické. Jako bych se bál, že se mě zeptají, proč to chci vědět.
Teď sedím pod bukem. Je na něm kratičký nápis, sotva znatelný:
… opěradlo, ačkoliv jinak byl skálopevně přesvědčen o jeho pravém…
Utábořil jsem se na stejném místě, kde jsem spal včera. Nevelká rovinka ve svahu mezi buky a velkými, mechem obrostlými kameny. Kus nad sebou jsem si všiml zbytků nějaké kamenné zdi, vlastně jen nízké řady kamenů ztrácející se v listí. Počasí je krásné, včerejší průtrž se snad už nebude opakovat.
Pondělí 22.8.
(ráno)
Sen: Jsem ve velkém domě. Místnosti se podivně přeskupují a já se obávám, že nenajdu cestu. Beru proto talíře s knedlíčkovou polévkou a stavím je mezi dveře, kterými jsem prošel, abych trefil ven. Nakonec dojdu do místnosti s akváriem. Plavou v něm velké, žluto-modře pruhované ryby. Vyndávám ryby z akvária a vylévám z nich vodu. Prázdné ryby pak opatrně kladu do prostoru – zůstávají viset ve vzduchu a poletují po místnosti. Přichází nějaký člověk, asi tu bydlí, a jí polévku z talířů, kterými jsem si označil cestu. Rozčiluju se, potom se probudím.
… jsme uviděli kráčet po stěně domu velkého, podivného ptáka podobného čápu. Nezdálo se, že by pro něj strmící vertikála představovala jakýkoliv problém, a procházel se vzhůru po fasádě se stejnou samozřejmostí, jako pod ním po chodníku lidé, lidé ve své většině nic neobvyklého nepostřehnuvší. Nakonec i svými pohyby připomínal daleko spíše člověka nežli pernatce a něco v jeho postoji a chůzi ponoukalo k podezření, že je zamyšlen, zahloubán ve svých krocích, že snad řeší nějaký i velmi vážný problém, týkající se nás všech. Nezdálo se nicméně, že by si nás byl povšiml, a tak jsme měli možnost, střídajíce se dále o vypůjčený triedr, pozorovat jeho pouť až ke střeše domu, kde…
Ibidem, o něco níže:
Bylo by však patrně příliš ukvapené, dávat ty dvě věci do souvislosti. Neboť jakkoliv by i tento pták mohl být původcem onoho zvuku, přeci ještě nemusel být příčinou mého strachu, jenž se zřejmě odvíjel z kořenů daleko hlubších. Mohl jsem se třeba dohadovat, zda se mi tímto způsobem snaží předat nějakou zprávu, nikterak mi to však nebylo ku prospěchu v mých obavách, protože přítomnost jednoho, byť i mírumilovného ptáka, ještě nijak nevylučovala existenci druhého, jehož záměry byly zcela odlišné. Setrvával jsem tedy v nejistotě, z níž bych se snad býval mohl vymanit jen vlastním rozhodným činem; kdyby ovšem sama tato nejistota nebyla překážkou, jež mě vrhala zpět do strnulosti, kterou jsem nedokázal překonat v obavě, že snad právě ukvapený čin by byl býval mohl dovršit mou zkázu. Nakonec i z počátku útěšný závěr o pouhé větvi tlukoucí do střechy začal se jevit daleko nebezpečněji, neboť i vítr a strom mohly zde být pouhým projevem temnějších příčin; a kdyby i nebyly, přeci se stále věc tak nevinná jako bušení větrem cloumané větve může po delší době stát příčinou zkázy celého domu a dalších neštěstí. Začínal jsem se tak zcela vážně zabývat myšlenkou, že snad by bylo nejlépe se zcela odstěhovat, pokud možno tajně, a zachránit se odjezdem na co možná nedostupné místo. Pohrával jsem si s tou myšlenkou již zcela konkrétně a často jsem seznával, že mé kroky mě najednou jakoby mimoděk zavedly do blízkosti přístavu, když se…
Zdá se mi, že by mohl souviset s jedním z těch, co jsem našel včera. Znamená to, že texty se postupně dají poskládat do uceleného příběhu? Na dubu.
Dále tu mám kratičký fragment, na buku:
… se otvíraly průhledy, takže vždy a znovu právě jen jeden černý a jeden bílý vyvstávaly před jeho zrakem v kratičkých intervalech, nechávajíce opět…
Rozhovor s vesničankou:
„Prosímvás, ten les tam na kopci…“
„No?“
„Nevíte, jak se to tam jmenuje?“
„Tam nic neni.“
„A jmenuje se to tam nějak?“
„Proč?“
„Tak, jentak by mě to zajímalo.“
„No, já nevim.“
„Neříká se tomu tam nějak?“
„Tam nikdo nechodí.“
„Proč?“
„No, co tam?“
Ostatní pokusy vesměs dopadají obdobně.
Buk:
… a jen jedna věc je jistá, že se schází v bouři. Není však zřejmé, zda se schází, když bouře propuká, nebo zda bouře propuká vždy, když ony tři jsou pospolu. Tak i místo jejich setkání je opředeno tajemstvím. Říká se, že jejich setkání se koná vždy v místě, kde se má stát vražda, aniž by lze bylo říci, zda ony volí toto místo v předtuše té smrti, či zda smrt kráčí v jejich patách a navštěvuje místa, kde ony kol stolu sepjaly své ruce. Jméno každé jedné z nich nelze vyslovit samostatně, a jsou-li vyřčena pospolu, nechávají v ústech pachuť hořkých bylin. V okamžiku, kdy se sejdou, ztrácí prý každá z nich svou paměť a zapomíná, odkud přichází; v ten samý okamžik však získávají schopnost hledět do budoucnosti. Jejich věštby zůstávají vyryty v deskách stolů, ony však, když se rozejdou, již nevzpomenou na žádnou z těch vět. Jsou tací, kteří tvrdí, že jsou to čarodějnice, hubící lidi svou černou mocí. Někteří pak tvrdí, že ty tři stařeny se svou jasnozřivou silou marně snaží zabránit dalším neštěstím. Jedno proroctví prý znělo: „Měl jich deset, už si nesed.“ Druhý den byl ve vsi nalezen mrtvý muž a v jeho zádech deset bodných ran. Při…
Ihned jsem si vybavil večer v hospodě a tři babky usrkávající pivo. Trochu mi zatrnulo – obracím o pár stran zpět na svá slova o čarodějnicích – je to však nejspíš náhoda, nebo se ten stromový spisovatel inspiroval stejnou trojicí jako já. Zřejmě to bude někdo zdejší a ty báby tam chodí pravidelně.
Večer jsem v dálce na obloze viděl nějaký lesklý kulatý objekt, za kterým cosi vlálo. Trochu mi to připomínalo medúzu. Rozhodoval jsem se mezi UFO a meteorologickým balonem. Nakonec jsem zjistil, že je to letadlo, vůbec ne kulaté, a nic za ním nevlálo, byla to pouze stopa po proudových motorech. Zdánlivě stoupalo od obzoru přímo vzhůru a bylo nasvícené sluncem, takže vypadalo jako něco úplně jiného. Přemýšlím o klamavosti smyslů…