OthersideV létě roku 2001 jsem prožil čtyři měsíce ve Spojených státech amerických — pracoval jsem v restauraci u megalomanského zábavního parku Cedar Point, pak v přístavišti, poté jsem krátce cestoval. Následující ukázky jsou vybrány z rukopisu „Otherside“, který tvoří povídky a deníkové zápisky z té doby. Nedokázal jsem si představit, co všechno mě asi může
potkat při návštěvě místního „X“ baru, což
byl bar oficiálně vyhrazený homosexuálům. Žádná moje
dosavadní zkušenost z Čech ani z cest po světě
mi neposkytla dostatek údajů, podle kterých bych si mohl
sestavit třeba jen orientační plán
místa. V prostředí drsných námořníků a přístavních
dělníků ve Skotsku se homosexuálům smějou a vymýšlejí
pro ně jména jako hovnopíchač či košilzvedač. Myslím, že
se té menšině smějou po celém světě. Jinak tomu ale bylo
v Americe, ve městě Sandusky, ve státě
Ohio. V pracovním táboře při zábavním parku Cedar
Point byli košilzvedači v převaze. S výhodným
rozpisem pracovní doby nemohl počítat ten, koho aspoň
jednou nezahlédla ve svém vyhrazeném „X“
klubu hora zpoceného masa manažera Steva. V tomhle
jsem měl ten večer smůlu, protože Steve výjimečně
vynechal.
Byl jsem se v hospodě U Luise rozloučit
s Honzou, druhý den v Cedar Pointu končil a
odjížděl. Navečer se spustil hustý déšť, který by nás
promočil na kost, než bychom do hospody došli. Vyžádali
jsme si na vrátnici velké igelitové pytle do odpadkových
košů, za rohem, abychom neprozradili, že s nimi
máme jiný úmysl, kdyby to snad vrátné nedošlo, jsme
protrhli jejich dno a navlíkli je přes hlavu jako
pláštěnky. A pak v sandálech kličkovali mezi
loužemi. Těsně před hospodou jsme dohonili dvě Polky a
vcházeli jsme současně s nimi. U vchodu nás
považovali za dva páry, a protože se holky bodygárdovi
líbily, odpustil všem čtyřem vstupné. Kvůli dešti byla
mimo provoz zahrádka a všichni se museli tísnit
v nevelkém výčepu.
Manhattan je prý pro některé Čechy důkazem toho, jaká
jsou Američané prasata přes architekturu a přes kulturu
obecně. Já sám jsem se ocitl na Manhattanu proto, že mi
v New Yorku při přestupu z letadla na autobus
zbylo volné odpoledne. Nijak zvlášť jsem o něj
nestál. Bral jsem Manhattan jako záležitost povinnou pro
turistu, jako místo, o kterém vše vypoví jen reklamní
fotografie, protože samo ničím jiným než reklamou
není. Reklamou na Ameriku, která dokáže oslepit
blýskáním poutačů a dotknout se mrakodrapy nebe. Ale
místo očekávané apatie jsem ztrácel dech na místě
s neobyčejnou a ohromně silnou
energií. S energií jinou, než jakou jsem hmatal
třeba u menhirů ve středočeských lesích. Vstoupil jsem
na asfaltový chodník, zešedlý od prudce pulzujícího
slunce, i nad chodníky se točily kotouče do šeda
rozpáleného vzduchu. Ale přes tuto šedavou fólii těkal
divoce prales pachů, vůní, barev, světel, hluků, pohybů,
kmitů. Manhattan je sítí spletenou z širokánských,
až desetiproudých „avenue“ a z úzkých
spojovacích uliček a oky této sítě se prodírají vzhůru
štíhlá těla převysokých mrakodrapů i přízemní zaprášené
budovy. I široké „avenue“ jsou
pralesem, o překot na nich bují pruhy aut, která se
předjíždějí, přeskakují z pruhu do pruhu, houkají
klaksony, úpí pneumatikami. Přitom povrch těchto silnic
je bídný, asfalt na nich je na mnoha místech přetrhán či
promačkán, jámy v něm jsou často jen překryty
plechovými pláty, které se pod koly aut kroutí a
vzpínají, stejně jako se pod koly zmítají prostupující
se vrstvy asfaltu. Moc, síla místa byla demonstrována i
pestrostí barev kůže i oblečení spěchajících,
procházejících se nebo zevlujících
lidí. A stavbami. Jejich rozmístěním, rozdílností
ve stáří, výšce, lesku, statutu v manhattanské
hierarchii. Z koláže staveb jsem mohl číst, že
Manhattan je místo s neobyčejnou pamětí, ne sice
starobylou, která by sahala daleko do historie, ale
s pamětí pozoruhodně, až geniálně
přesnou. Manhattan nevyrostl podle plánů, ale podle
časových potřeb. Plánovaná výstavba taky plánovaně
bourá. Při budování podle potřeby je to, co nepřekáží,
zachováno a může svědčit, co se tu dělo
v minulosti. Vedle skleněného, do nebe strmícího,
blyštícího, exkluzivního mrakodrapu tu stojí zaprášená
cihlová budova autoservisu, vedle je rozpadající se
fabrička s okny vymlácenými či pobitými prkny,
vedle ní šedý cihlový činžák o dvaceti patrech
s klikatou jizvou rezivějícího únikového schodiště
v boku, pak novostavba obložená lešením
vyčnívajícím hluboko do ulice a vychylujícím ze směru
přímou linii chodců, pak zející jáma pro hluboké a
široké základy nového monumentu. A nakonec to
nejnižší, v hierarchii poslední stavení,
kostel. Zdá se, jako kdyby měl Manhattan pro lidi bez
rozdílu otevřenou náruč, nedělám si iluze, že náruč
vždycky a pro každého vlídnou, ale přinejmenším pro
každého tolerantní. Podnikatelé a manažeři bílí i černí
i žlutí v bílých košilích, různobarevných
vázankách, tlusté uřvané černošky, muži s turbany,
rabíni s šedými plnovousy plandajícími na černých
kabátech. Školka dětí oblečených do stejných oranžových
triček na procházce v parku na Union Square. Nebo
tu sedí o okapovou rouru opřený a do půlky chodníku
nohama zapuštěný spící opilec s mastnými vlasy a
s mastnými kalhotami a špinavými sešlapanými
najkami. Dělníci, milenci, prodavači, turisti,
policisti, cyklisti. Svébytnost Manhattanu umocňuje i
to, že má své vlastní klima, protože má svoje vlastní
nebe. Nebe ohromných billboardů a barevných, blikajících
neónových reklam na koncerty, na kalhoty, na alkohol, na
broadwayská divadelní a muzikálová představení, na
schopnosti politiků ucházejících se o úřad newyorského
starosty. Nebe zářivých skleněných ploch zdí mrakodrapů.
|