MOŘIC KLEIN

Otherside

V létě roku 2001 jsem prožil čtyři měsíce ve Spojených státech amerických — pracoval jsem v restauraci u megalomanského zábavního parku Cedar Point, pak v přístavišti, poté jsem krátce cestoval. Následující ukázky jsou vybrány z rukopisu „Otherside“, který tvoří povídky a deníkové zápisky z té doby.

Nedokázal jsem si představit, co všechno mě asi může potkat při návštěvě místního „X“ baru, což byl bar oficiálně vyhrazený homosexuálům. Žádná moje dosavadní zkušenost z Čech ani z cest po světě mi neposkytla dostatek údajů, podle kterých bych si mohl sestavit třeba jen orientační plán místa. V prostředí drsných námořníků a přístavních dělníků ve Skotsku se homosexuálům smějou a vymýšlejí pro ně jména jako hovnopíchač či košilzvedač. Myslím, že se té menšině smějou po celém světě. Jinak tomu ale bylo v Americe, ve městě Sandusky, ve státě Ohio. V pracovním táboře při zábavním parku Cedar Point byli košilzvedači v převaze. S výhodným rozpisem pracovní doby nemohl počítat ten, koho aspoň jednou nezahlédla ve svém vyhrazeném „X“ klubu hora zpoceného masa manažera Steva. V tomhle jsem měl ten večer smůlu, protože Steve výjimečně vynechal.
          Tu noc byl klub vyhrazen pro lidi pracující v Boathousu a příznaky sodogomorské byly ztlumeny na minimum. Za barem obsluhoval kluk nahoře bez. Zaměření klubu potvrzovali jen někteří tanečníci na parketu. Především Brandon, hošík útlé postavy, sladkého úsměvu, holých tváří a slizkých kotletek, v triku syté oranžové barvy, která mu padla k broskvičkám tváří, jinak přes den náš supervizor. Píďalkovitým pohybem vycházejícím jen ze svalů kolem řitě se odrážel po parketu od zrcadla k zrcadlu, před zrcadly se vždycky prohlídnul, srovnal řiť a pokračoval dál. Občas se zastavil na místě a začal v podřepu leštit zadkem imaginární tyč. Pil jsem z lahví pivo Budweiser a pil jsem radši docela rychle, aniž bych ale dosáhnul nějakého účinku. Po několika lahvích jsem rezignoval na účinek a šel jsem si vyčistit hlavu na parket. Dýdžej pouštěl hudbu, na kterou jsem byl zvyklý z občasných návštěv českých house a rave párty, to mě uklidňovalo. Poněkud jsem zrozpačitěl, když jsem se chtěl jít vyčůrat, protože jsem si nebyl jistý, zda v takovém vyhrazeném klubu nemají oddělené záchody, zvlášť pro kluky teplý a zvlášť pro ty normální. Znervózněl jsem ještě víc, když jsem otevřel dveře s nápisem muži a za nimi si myla ruce naše servírka Linda. Že prý jejich, jako ženské záchody, nefungovaly.
          „X“ klub je od Cedar Pointu daleko, pěšky nedosažitelný, autem mě přivezli Pavel a Hanele. Těm se ale klub brzo znelíbil a já se musel ohlídnout po jiném odvozu či po možnosti přespat v Commons, v ubytovně ležící ve městě. Nocleh mi nabídla Petruna. Asi mi hodí spacák na podlahu, předpokládal jsem. Překvapila mě časná zavírací doba u klubu proslulého dlouhými a divokými pitkami. Ve dvě přestala hrát hudba, dali jsme se na ústup. Nebylo pozdě, ale nemohl jsem se u Petruny na pokoji dočkat, až odněkud vytáhne ten spacák pro mě. Ale Petruna, už umytá a převlečená, na spacák nemyslela. „Budu spát na zemi,“ namítl jsem. „Spi si, kde chceš, třeba na zemi, když ne u mě.“ Změřil jsem okem šířku postele, pak šířku Petruny. Odhadl jsem holomráz na podlaze, pak si představil teplo pod peřinou. Vyhrálo. „Nějaký ten fyzický kontakt snad vadit nebude,“ šeptla Petruna uléhající do postele a vyklízející pro mě její čtvrtinu. „Já, já hned usnu,“ bránil jsem se. A předstíral jsem, že hned usínám. „Nemám si tady kam dát ruku, můžu si ji dát přes tebe?“ šeptla zase ta Petruna. „Ale jo, já, já hned usnu,“ byla moje poslední slova. Ráno, jakmile se mi vrátilo vědomí a otevřel jsem oči, vymrštil jsem se z postele, navlíkl si rychle ponožky a boty a říkal jsem: „Děkuju, děkuju za nocleh.“ A Petruna, Petruna mi stačila nasupeně odpovědět: „Není vůbec za co.“ Protože já jsem opravdu hned usnul.

Byl jsem se v hospodě U Luise rozloučit s Honzou, druhý den v Cedar Pointu končil a odjížděl. Navečer se spustil hustý déšť, který by nás promočil na kost, než bychom do hospody došli. Vyžádali jsme si na vrátnici velké igelitové pytle do odpadkových košů, za rohem, abychom neprozradili, že s nimi máme jiný úmysl, kdyby to snad vrátné nedošlo, jsme protrhli jejich dno a navlíkli je přes hlavu jako pláštěnky. A pak v sandálech kličkovali mezi loužemi. Těsně před hospodou jsme dohonili dvě Polky a vcházeli jsme současně s nimi. U vchodu nás považovali za dva páry, a protože se holky bodygárdovi líbily, odpustil všem čtyřem vstupné. Kvůli dešti byla mimo provoz zahrádka a všichni se museli tísnit v nevelkém výčepu.
          Už víckrát jsem předtím od baru či od stolu pozoroval, jak holky tančí. Ale až dneska jsem v tanci objevil klíč, podle kterého můžu předem docela spolehlivě poznat, jaké by s kterou holkou bylo milování, jak by ho prožívala. Zaměřoval jsem jednu po druhé a četl jejich pohyby. Trhaný, o držení rytmu usilující, ale s pravidelným rytmem se naprosto míjející tanec Ireny, malé Polky s brejličkami, prozrazoval, že i jinak to u ní bude zřejmě styl pokusu a omylu. Ovšem zatímco při tanci tolik nevadí, když netrefí rytmus, nedosáhne cíle, partnerovi by to trochu vadit mohlo. Už dřív jsem se obdivoval přítelkyni polského číšníka z restaurace Break Water a odhadoval ji jako šikovnou, a její pohyby na parketu mi potvrdily, že jsem se nepletl. Zatímco on před ní bezradně tajtrlikoval na místě nebo k ní vysílal ztrnulá, mušketýrská gesta, ona kroužila kolem něj, a zatímco tělo uvolněně plulo, nohy jí kmitaly takovou rychlostí, že jsem její chodidla ztrácel z očí. Ale jakmile jsem našel jinou Polku, kterou jsem ani neznal jménem, sledoval jsem potom už jenom ji. Skoro se při tanci nehýbala, jen z boků jí vycházela jemná vlna, která se zvedala do břišní stěny a houpala nádhernými, přesně odváženými a vytvarovanými ňadry. Rytmus, který víc jen šířila, než aby v něm tančila, mi hnal mráz po zádech. Rytmus pozvolného, dlouhého, bezpečně řízeného umírání. V obličeji nebyla ani moc hezká, ale její tanec v něm naprosto triumfoval. Pod úzkými, jakoby přivíranými víčky ústa v neustálém úsměvu, který neznamenal radost, ale rozkoš.
          Moc jsem ten večer kouřil, míň pil. Odešli jsme dřív, Honza měl ještě domluvené loučení u své lotyšské milenky Laimy. Já jsem usnul ve svém pokoji a ve své posteli. Bez tance a tanečnice.

Manhattan je prý pro některé Čechy důkazem toho, jaká jsou Američané prasata přes architekturu a přes kulturu obecně. Já sám jsem se ocitl na Manhattanu proto, že mi v New Yorku při přestupu z letadla na autobus zbylo volné odpoledne. Nijak zvlášť jsem o něj nestál. Bral jsem Manhattan jako záležitost povinnou pro turistu, jako místo, o kterém vše vypoví jen reklamní fotografie, protože samo ničím jiným než reklamou není. Reklamou na Ameriku, která dokáže oslepit blýskáním poutačů a dotknout se mrakodrapy nebe. Ale místo očekávané apatie jsem ztrácel dech na místě s neobyčejnou a ohromně silnou energií. S energií jinou, než jakou jsem hmatal třeba u menhirů ve středočeských lesích. Vstoupil jsem na asfaltový chodník, zešedlý od prudce pulzujícího slunce, i nad chodníky se točily kotouče do šeda rozpáleného vzduchu. Ale přes tuto šedavou fólii těkal divoce prales pachů, vůní, barev, světel, hluků, pohybů, kmitů. Manhattan je sítí spletenou z širokánských, až desetiproudých „avenue“ a z úzkých spojovacích uliček a oky této sítě se prodírají vzhůru štíhlá těla převysokých mrakodrapů i přízemní zaprášené budovy. I široké „avenue“ jsou pralesem, o překot na nich bují pruhy aut, která se předjíždějí, přeskakují z pruhu do pruhu, houkají klaksony, úpí pneumatikami. Přitom povrch těchto silnic je bídný, asfalt na nich je na mnoha místech přetrhán či promačkán, jámy v něm jsou často jen překryty plechovými pláty, které se pod koly aut kroutí a vzpínají, stejně jako se pod koly zmítají prostupující se vrstvy asfaltu. Moc, síla místa byla demonstrována i pestrostí barev kůže i oblečení spěchajících, procházejících se nebo zevlujících lidí. A stavbami. Jejich rozmístěním, rozdílností ve stáří, výšce, lesku, statutu v manhattanské hierarchii. Z koláže staveb jsem mohl číst, že Manhattan je místo s neobyčejnou pamětí, ne sice starobylou, která by sahala daleko do historie, ale s pamětí pozoruhodně, až geniálně přesnou. Manhattan nevyrostl podle plánů, ale podle časových potřeb. Plánovaná výstavba taky plánovaně bourá. Při budování podle potřeby je to, co nepřekáží, zachováno a může svědčit, co se tu dělo v minulosti. Vedle skleněného, do nebe strmícího, blyštícího, exkluzivního mrakodrapu tu stojí zaprášená cihlová budova autoservisu, vedle je rozpadající se fabrička s okny vymlácenými či pobitými prkny, vedle ní šedý cihlový činžák o dvaceti patrech s klikatou jizvou rezivějícího únikového schodiště v boku, pak novostavba obložená lešením vyčnívajícím hluboko do ulice a vychylujícím ze směru přímou linii chodců, pak zející jáma pro hluboké a široké základy nového monumentu. A nakonec to nejnižší, v hierarchii poslední stavení, kostel. Zdá se, jako kdyby měl Manhattan pro lidi bez rozdílu otevřenou náruč, nedělám si iluze, že náruč vždycky a pro každého vlídnou, ale přinejmenším pro každého tolerantní. Podnikatelé a manažeři bílí i černí i žlutí v bílých košilích, různobarevných vázankách, tlusté uřvané černošky, muži s turbany, rabíni s šedými plnovousy plandajícími na černých kabátech. Školka dětí oblečených do stejných oranžových triček na procházce v parku na Union Square. Nebo tu sedí o okapovou rouru opřený a do půlky chodníku nohama zapuštěný spící opilec s mastnými vlasy a s mastnými kalhotami a špinavými sešlapanými najkami. Dělníci, milenci, prodavači, turisti, policisti, cyklisti. Svébytnost Manhattanu umocňuje i to, že má své vlastní klima, protože má svoje vlastní nebe. Nebe ohromných billboardů a barevných, blikajících neónových reklam na koncerty, na kalhoty, na alkohol, na broadwayská divadelní a muzikálová představení, na schopnosti politiků ucházejících se o úřad newyorského starosty. Nebe zářivých skleněných ploch zdí mrakodrapů.
          Za mé návštěvy byl vzduch pod tímto manhattanským nebem rozpálen do nedýchatelna. I když do odjezdu autobusu do Sandusky v Ohiu zbývaly ještě dvě hodiny, vyzvedl jsem zavazadla a usadil se u nástupiště, ze kterého měl odjet. Ukázalo se, že prozřetelně. Půl hodiny před oficiálním odjezdem černošský řidič zavřel dveře a prostě odjel.