MOŘIC KLEIN

Nina

(úryvek z 3. kapitoly novely)

          Ráno jsem našel v kuchyni na stole vzkaz, ve kterém mi máma psala, že mě táta čeká na dvoře za obchodem, že bude potřebovat složit staré železo, které vykupoval. Ze společné práce s tatíkem jsem radost neměl. Ale za práci samotnou jsem byl docela rád. Těšil jsem se, že se trochu rozhýbu, zaměstnám a rychleji mi uteče čas do odpoledne, kdy teprve budu moct zastihnout Ninu telefonem doma. Ze dvora, z plácku sevřeného v obdélníku ze dvou stran zadním traktem obchodu a ze dvou stran starou pekárnou s vysokým cihlovým komínem, jsem viděl přes střechy na kostelní věž se zelenou střechou, černým ciferníkem a šedivými rafičkami. Vzpomněl jsem si, že jsem se včera chystal Lence odpovědět, jak „já to mám s Ježíšem“, ale že jsem hned na začátku přeskočil jinam a k Ježíšovi jsem se už nevrátil. A tak jsem teď celkem bezduše rukama v tlustých kožených rukavicích házel železný šrot ze země na valník a v duchu jsem přitom Lence vykládal, že „přece věřit, že bys v zimě tady u varhan nebo kdekoli jinde seděla a on by přišel, podal by ti třeba ruku, takže bys cítila, že je fyzicky skutečnej, maso a krev, krev a mlíko, je to možný, v tohle věřit? Když se třeba Jitka Fárová, jak vyprávěla, každý večer před usnutím Ježíšovi svěřuje, sedí při tom vedle ní na posteli? A když pak odejde, zůstane po něm aspoň chvilku v prostěradle důlek, kterej se pak zase pomalu narovnává? A když říká, že jí pomáhá, odpovídá jí ve slovech? Slyší ho? Nebo si domejšlí, co by asi tak moh’ říct? To si pak ale může domyslet cokoli, co sama chce!“ Občas jsem svlékl jednu rukavici, abych se mohl vysmrkat. Dvůr byl v koutech zarostlý plevelem, z železného harampádí se vířil prach, kdykoli jsem s ním pohnul, a já jsem byl na plevele a na roztoče v prachu alergický. Pošpinil jsem kapesník černými soply, zastrčil ho zpátky do kapsy, protáhnul jsem se, zadíval se na špičku kostela s křížem, u kterého jsem i přes tu výšku viděl uzemňovací drát, natáhl jsem rukavici a pokračoval v nakládání. A v samomluvě. Nebo se moje samomluva rozplývala mezi snímky, které se podle vlastních souvislostí řadily v mojí hlavě do krátkých filmů. Jitka Fárová leží večer už v noční košili pod peřinou, Ježíš sedí na pelesti. Povídají si. Tedy přece nejspíš ona mu něco řekne a on mlčí, nedokázal jsem si prostě představit, že jí odpovídá. Nanejvýš že sedí, tváří se, že Jitku poslouchá, že jí rozumí a že je odhodlaný se jejími potížemi zabývat. Takže následovaly snímky, na kterých Jitka uklidněná a šťastná se s Ježíšem loučí, děkuje mu, zhasíná lampičku, zachumlává tělo co nejpohodlněji do peřiny a ve tmě usíná. Ježíš ještě chvíli na posteli sedí a pak najednou už nesedí. A záběr snímku se pomalu vzdaluje od postele a z pokoje směrem vzhůru, rozšiřuje se, až je na něm vidět celý dům a v něm usíná celá rodina Fárova, všichni stejně uklidnění a uspaní všudypřítomným Ježíšem, pak je jejich dům vidět z čím dál tím větší výšky s širším a širším okolím, až je dohlédnout i na kraj lesa za Šanovicemi, kde jsem před prázdninami potkal na kole Alžbětu, nejstarší dceru Fárovu, v tu dobu už pálilo léto, a i když byl člověk oblečený jen nalehko, rosilo se při jízdě na kole tělo potem, horkem stoupaly do mozku představy holek, které by bylo nejlepší potkat nalehko oblečené někde na kraji lesa, Alžběta měla na sobě krátké bílé šortky a tričko, jehož látku rýhovaly díly podprsenky, pozdravil jsem ji, byl jsem trochu zaskočený, Alžběta se usmála, ale jak je v realitě a zvlášť na kole vždycky všechno rychlejší, ujela mi moc rychle zase pryč. Takže až teď jsem mohl zpětně zpomalit nejen kolo svoje, ale i její, jakousi nekonkrétní, ale nekompromisní a spolehlivě účinnou větou Alžbětu zlákat, aby kolo zastavila, sestoupila z něj, dala se se mnou do řeči a pak do milování. To bylo nejspíš možný opravdu jen v kině mých představ, protože Ježíš určitě Alžbětu nějak speciálně připravil, aby vydržela a dokázala kluky odmítat až do svatby. A na tu já jsem zrovna před prázdninami nemyslel.

 

(Úryvky z 11. kapitoly)

          Vracel jsem se večerním rychlíkem z domova na kolej. Z domova rodičů na kolej. Na kolej jsem přišel v půl jedenácté. Široké chodby v hlavní vstupní budově s tmavými kouty a tmavými pruhy podél stěn, ke kterým nedozářila běloba zářivek. Pohyb a hluk studentů a studentek. Atmosféra, ze které na mě dotíralo něco cizího. Vlastně i všude jinde na mě dotíralo něco cizího. Pod schodištěm za studentskou pivnicí mě oslovil kluk. Že je v průšvihu. Přijel za svojí holkou, ona tu není, přijede zítra. Potřeboval by tu noc přespat. Zaplatí, kolik si řeknu. Nehodilo se mi to. Zítra jdu na zkoušku z logiky, potřeboval jsem si přečíst přednášky a sejít se s klukama. Řekl jsem mu, ať shání dál a že po půlnoci ještě kolem pivnice půjdu, kdyby neuspěl. Neuspěl. Naštěstí pro něj spolubydlící Petr nepřijel, jeho postel byla volná. Před usnutím ještě vyprávěl o sobě. O té holce, za kterou přijel a kvůli které nestuduje v bohosloveckém semináři, jak chtěl. Ukázal mi její fotku. Poznal jsem ji, znal jsem ji od vidění. Říkal, že na Slovensku je víc věřících než v Čechách. Že je po mámě poloviční Slovák. Už v polospánku se mi rozkládal do naučených logických operací. Všichni Slováci jsou věřící. Jsem poloviční Slovák. Všichni Slováci lžou. Ráno jsem odcházel brzo, nechal jsem ho dospat. Klíč nechá na vrátnici. Večer se nejspíš potkáme v pivnici nebo u jeho slečny na pokoji á čtyři sto čtrnáct, jsem pozvaný. Na zkoušku z logiky jsme čekali dlouho. Doktor Joukl byl důsledný, každého zkoušel přes hodinu. Kávého vyhodil. Jirkovi dal za dvě. Mně taky. Pak jsme dlouho čekali na volný stolek v bufetu. Na vrátnici v přihrádce pro můj pokoj klíč nebyl. Pokoj byl zamčený. Pokoj á čtyři sto čtrnáct byl zamčený. Půjčil jsem si od hodné paní správcové univerzální klíč. V pokoji na polici nebyl magnetofon můj ani Petrův. Ve skříni jsem nenašel nové boty a bundu. Jediné, co mě napadlo, bylo zkusit ho chytit na nádraží. Pomalou trolejí. Ve velké nádražní hale překážela spousta lidí. Křižoval jsem halu, pak probíhal nástupiště. Kouřil u vlaku do Pardubic. Na nohách měl moje boty. „Ti to vysvětlim.“ – „Co chceš vysvětlovat? Jdeme na policii!“ – „Potřeboval jsem se voháknout kvůli Zuzaně, jedu jí naproti do Pardubic.“ – „Jsem blbej?“ Táhnul jsem ho z nástupiště a halou a ven. Nikde jsem nenarazil na policisty ani na nikoho známého. Teprve když mě přesvědčoval, ať ho zavedu ke známým, kterým půjčil můj magneťák, stáhlo se mi hrdlo a začalo se mi špatně, sípavě dýchat. Proti tak suverénní otrlosti jsem byl bezmocný. Chtěl jsem mu radši věřit. Pevně jsem ho držel za paži a vedl ho k nejbližší policejní služebně, o které jsem věděl. Nebyla blízko. Přijíždělo k nám policejní auto. Zamával jsem na něj volnou rukou. Nezastavilo. Vysmekl se mi a utíkal. Utíkal jsem za ním. Křičel jsem na kolemjdoucí, aby ho chytili. Ztrácel jsem tím rychlost. Uviděl jsem uniformu. Křičel jsem: „Vojáku, chyť ho!“ Uniforma se nehnula. Utíkal mi v mých sportovních botách. Mě tlačily lakýrky a škrtilo sako. A byl pryč.

(...)

Zápis v deníku za celý prosinec:
Sblížil se a rozešel s Dášou

(...)

          Lehounce se kývajícím pohledem zprostřed sedleckého náměstí bylo vidět širokou, vyasfaltovanou plochu autobusového nádraží. Na ní nic a nikdo. Za ní postranní vchod do kostela, ale jen jeho spodní výsek. Z kostela samotného také jen spodní výsek. Pohled se houpavě posunoval doprava k ulici z náměstí, která už nebyla osvětlená. Byl večer. Pohled se posunoval dál doprava a vždy po několika centimetrech pomalu zpátky doleva, ale už ne na výchozí místo. Dějem byl jenom tenhle houpavý a vracející se pohled. Ale děj nenudil, protože ten zpětný pohyb evokoval, že se vrací k něčemu, co ještě před chvílí na náměstí nebylo, co se na něm objevilo právě teď. Evokoval, že každým okamžikem se už pohledu musí někdo nebo něco ukázat, zesiloval a zesiloval napětí. Vracel se k černému ústí neosvětlené ulice, jako kdyby se v něm měla rozsvítit světla přijíždějícího auta. Ale nerozsvítila se. Vracel se k zatemněným oknům hospody, na kterých se v rozmazaných stínech promítal pohyb hostů uvnitř. Ale ani návrat pohledu na okna rozmazaný pohyb za nimi nezaostřil. Ani ve dveřích do tmavé chodby hospody se při vráceném pohledu nikdo neukázal. Jako kdyby se do pohledu opřel silnější vítr, vrátil se teď prudčeji kus doleva po zdi hospody. Opřená zády o zeď stála tu holka v krátké sukni, ke zdi ji jednou nohou připínal kluk, kterého holka držela jednou rukou ve vlasech a přitahovala si jeho hlavu ke svojí tváři. A vychýlený pohled se setrvačností prudčeji vrátil zpátky ke dveřím, které se jako kopnutím zevnitř otevřely a z chodby se vypotácel opilý štamgast. A zpátky přes líbající se holku a kluka a přes stíny mihotající se v oknech hospody a zpátky přes dveře do chodby a dál k proudu vody crčícímu z kašny a zpátky a zase zpátky až ke kulatému zrcadlu pro bezpečný výjezd autobusů z nádraží a v něm na zlomek vteřiny byl vidět obrys a zase houpavě zpátky přes třpyt v kašně k tupě zírajícímu opilci a přes třpyt v kašně zpátky a v zrcadle se objevil vytřeštěný pohled očí pověšený ve smyčce na stromě a pak komíhavě ale už klidněji vracel se pohled dál od zrcadla přes kašnu k doleva se otáčejícímu a udivenému štamgastu, přes dveře, skoro už souložící dvojici, zatemněná okna, ulici a kostel, až se pohled zastavil na široké vyasfaltované ploše autobusového nádraží, na které zase nikdo a nic vidět nebylo.