KATEŘINA KOMORÁDOVÁ

Žárem

Našlapovals tiše,
moje boky byly ti rukojetí touhy,
z propletených údů prstenec
vysychajících hvězd.
Ze srdeční chlopně odchlípnutý
tepeš,
čelist praská.

Svlékáš mě nahlas
a vůbec ti nevadí,
že svítá.

 

 

Troufalá

S kořeny na hrázi
vrůstám do tebe,
zaklesnutá mezi paneláky,
a doufám,
že mě neodřízneš dřív,
než odrodím.

 

 

Anděl

položená naznak
děláme ti anděla
na zahradě za domem
snad si vzpomeneš
že i tys byl jedním z nich

položený na znak

mnou procházíš
bez křídel
ani já nejsem nevinná
zavelels k ústupu
jen otisk v zorničce
a v klíně tlukot
zůstává

 

 

V pozici

lukostřelce
s nedostatečnou kapacitou plic
stéká pot na žíněnku pode mnou
zadnici staženou
smrštěná svalová tkáň pálí
napínám tětivu
a vysílám zdravici
do krajin průsvitných terčů

pozdrav opět neopětován

 

 

Napadané

prý jsem ti pohádkovou bytostí
s červenou zástěrkou kolem pasu
ve sněhu se brodím
tobě vstříc
s košíkem plným něhy
sklizené zčerstva v únorovém večeru
po ulici se válel smog
a smutku uvnitř sklapla čelist

ještě pořád to slyším

ozvěnou odpovídá štěstí
zčerstva napadané
jak sníh nám do vlasů

roztál až v dlaních

 

 

Útroby

Aby nové mohlo vstoupit,
staré musí odejít.

A tak přes koleno lámu
ztrouchnivělé vzorce,
rámy bez obrazů,
nočním můrám odtrhávám křidélka,
prach štípe do očí,
kácím les, třísky létají
a praskot křídel buší do mozku;
přesto vím, že za to stojíš.

A jestli se mýlím,
aspoň si útroby vyčistím.

 

 

V rozpuku

Stromům zrovna pukaly
listy
čerstvě vyloupnuté,
s mízou ztvrdlou v koutku
oka
připomínaly štěně
se zaschlými ospalkami.
A mně se zachtělo vrátit se
do velké dlaně,
tátovi,
do velké náruče
mámě,
zachtělo se mi vrátit se
zpátky domů.