Čekání

Trnu pod cedulí s odjezdy

pokladny sčítají mrtvé
kteří právě odněkud
přibyli

nevím
nač ještě čekám

kruh bílých tváří se uzavírá

za mnou se asi
něco děje

měřím hloubku každé postavy
která je cítit
ranními novinami

jsou šťastní

poznali magii písmen
a doma jim spánek
střeží ženy/muži
s teplými chodidly

29. 11. 2005

31. 1. 06

hnali jsme stádo slonů sněhem
vzájemně jsme se hlídali
bok po boku
a na zaprášený stůl
jsem položila klíče od pokoje

zatímco jsi odkvétal
na oranžové louce mé postele

jsem odešla
o několik měsíců dopředu

kdes mi probodl oči
jehlicí smutku

potácela jsem se v lese

slepá jako semafor v noci

01. 02. 2006

Kam s ním?

Tvůj byt byl konečně pronajat jinému
solidní nájemník !
vstoupil - zul trepky - vyklepal tepichy
šel na mě zkrátka od půdy

kde jsme se při průzkumu terénu
nahmatali ve tmě
osamělá
osamělý
celé mi to přišlo k smíchu

,,Propast zrušená cvaknutím vypínače..."
zpíval si do rytmu

tak jako pokaždé
natřásání hrudí a snaha
o zušlechtění interiéru

s exteriéry byl nadmíru spokojen

zatemnila jsem okna
další trapné mlčení
trapné jako právě opuštěná tělocvična
nářadí před okamžikem drcené
měkkými těly
nehybně chátrá zapomenuto
jenže - kam teď s ním?

25. 03. 2006

Dopis Alexejovi

prolog
Drahý Alexeji... Aljošo...ó Aljoško
obličejem jsem smyla okno
a přece nezmizelo
má něha ó má něha vratká
jako bílá kolena baleríny
Ti psala - z jiného světa
teď jsem mrtvá

*

Sňal pruhovanou košili
šukat! šukat!
spínal zoufale ruce k Měsíci
a my ho míjeli
nebyl opilý
jen si nebyl jistý
jestli ráno nazuje boty
a postaví se zas k pásu
myslím
že brečel - drahý Aljoško
brečel jak malý pes v agónii
hladila jsem ho gerberou

*

a pak se ...

*

u pásu bylo prázdno -
úly
zvučely jako Mozart - nahé panenky
nahé panenky se roztápěly v prstech
pod zemí se hýbali lidé
a lezli ven medoví
u pásu zůstalo prázdno, Aljošo
byla přece sobota

epilog
píšu se bílá
navěky - vyšla jsem ze sklepa
Měsíc hřál v sadu - jako oči dívky po první noci
Aljošo

23. 06. 2006

Symposion anonymních alkoholiků II.

Den - jako by vymlátili z koberců

na pavlači
se stávám tělem
slunečních hodin

lahev se leskne
skrytými věštbami budoucnosti
a až se jí první dotkne
krajina změní své ostré hrany
změkčí barvy všech nájemníků
světlem měsíčním

budu čekat na nové jméno
na další identitu v řadě

kterou mi vzápětí odejme
vana plná horké vody

až mě budou smývat
má tvář bude plachá

jako větve kaštanů
před kácením

08. 01. 2007

První

/Michalovi/

Přes cestu přeběhl černý pes
je třeba bát se ukazatelů
s velkými čísly

na nohách rozkvetly červené puchýře
v hlavě mlýny rozvířily chatrné domy

slyším tě vrůstat do hory
jaké klišé sobotního rána
s lahváčem v ústech kážeš
o kráse krajiny bez ženy

Druhá

/Jákobovi/

Za oknem stoly v prachu listí
podzim podzimně zadrátovaný do srdce
tiché výčepní a kolem kroky neznámých

když jsem se svlékala
pouliční lampa mi pro tu chvíli vyřízla zrak

Třetí

/ví.../

- - -
Ulice plná ptačího peří

tohle léto se učím existovat na chůdách.
po boku Švédy, Brazilce a Zdeňka s bosýma nohama
sousedi řvou jako o život zatímco nemyslím
jinak než v hrubých obrysech

nejsem to já.
únikový plán mi hyzdí tvář

tou ulicí už nechodím
v té ulici nikdo nebydlí

jen občas z úkrytu tajně zavrže branka
jen občas tam ve stromech září cizí
ohňostroje

5. 8. 2007

Jezero Po

Vzpomínáš na barvu hladiny jezera Po?
Náhle ses zamlčel a ruka sjela pod hladinu
stála jsem pietně na břehu
a nerozuměla tomu, proč kolem všichni
křičí a snaží se porušit klidný soumrak

sám sis to vybral. šedou smrt za zrcadlem.
ruce na pelesti křesla a vyhaslý pokoj plný
divné masy. klíč na krku a děti. těch cízích dětí
kolem, že se až bojíš zavřít oči, aby jich nepřibylo.

Tenkrát jsi do hladiny jezera Po
vytesal to, co se neříká,
co kabáty škrtí v krku každé ráno
zbyla jen nechuť cokoliv udělat
nechuť nastavit tvář zimnímu dešti
skočit z balkónu, být

31. 01. 2008

Zápisky z Paříže

I.

To máš tak. Když nic nezbývá
a nocí narůstají kroky kdesi v útrobách
schodiště, to už nestačí hlavu položit
nad propast peřiny. Už nestačí vtisknout
za víčka obraz toho, který tak prázdný,
nutí tě vzlétnout kamsi ke stropu.

Až učiníš poslední přiznání
nech sklouznout klíč z krku
a hlas syna, který tak přirozeně
brousí kosu, když zpívá,
vyřkne poslední.

II.

A tak to končí – Blaupunkt zacílen
za hlavami cestujících pukají hory
a tak to končí – oslavou těla -
v hlavě mapa a pocit
že tato cesta je
tak příliš ještě je
zahalená ranním šerem
modrá obrazovka – Blaupunkt nalezen
tak to končí
- napůl obnažená na zadním sedadle
myslím na antiku
a ledová dlaň obtahuje stromy u krajnice

III. /A./

Je slyšet šelest peřiny. Ptáci v chodbě
zmateně přistávají na koberci. K ránu
natáhnout nohu. Jen tak být tištěni
do stěny, za kterou někdo právě stáhl roletu.

IV. /Louvre/

Kriste! Ty rány byly
všechny tak symetrické
a divný Měsíc nad tím vším - tvář
kterou bys nezabil
jen nechal vrazit do láhve
aby už nikdy nemohla
otevřít v noci tvůj byt
a šeptat ti hrdlem
něco o vzdálenosti mezi tebou
a ženou
která tak dlouho čekala
na rozházené boty
přede dveřmi
na zachvění záclony při
projíždění noční tramvaje

18. 03. 2008