KATEŘINA KOVÁČOVÁ

***

Seděla na mechu. Otírala si ruce, aby ze sebe setřásla všechno peří, které svrbivě ulpívalo na její kůži. Byl tam jen keř, který rostl do tvaru rozkřídleného ptačího těla, kříž a stíny. To byla první myšlenka, kterou byla schopná si zapamatovat až do své dospělosti. Útes a v ní byla čistota ještě větší než ta, která se před ní rozevírala. První vzpomínka. A zároveň poslední prchlivý okamžik uvědomění si sebe sama. Prstíky zapletené v křídlech trnitého dravce. Tenkrát ještě necítila nenávist vůbec k ničemu a strach měla jen z ticha. Bezelstně drala keř a házela jen černorudá pera dolů do cest.

 

 

Z otevřeného sešitu

To poslední , které jsem zvedla, leželo na půdě. Jeho lesklý osten byl ještě od krve. Temnělo a nazlátle jiskřilo v paprsku, který se prodíral z přivřeného vikýře. Nechala jsem chvíli, ať mě šimrá v dlani. Pak začalo pálit, popelatět, jeho prach mi zmizel v kůži a nechal přesně v prostředku dlaně další černou skvrnu. Myslela jsem na ni a snažila se jí přijít na jméno. Nic. Byla prostě Zkřivená. Lezla od úst k ústům v této podobě a svoji pravou podstatu si i s tím jménem vzala do hrobu. Bylo zbytečné si nad tím lámat hlavu. Na půdě bylo těžké ticho. Jen občas zaznělo zoufalé třepotání zesláblých křídel ve vláknech pavučiny. Zašátrala jsem v harampádí. V jedné krabici jsem našla starý tlustý sešit, ze kterého padaly povolené listy. Něčím nadepsaná titulní strana byla silně přeškrtaná a rozrytá tak, že nebylo možné slova dešifrovat. Otevřela jsem ho. Písmo vypadalo, jako by se pisatel nebyl schopen rozhodnout, jak ho má klonit. Některá slova agresivně přeškrtal. Zřejmě se styděl za jakýkoliv defekt, nechtěl, aby jednou někdo četl špatně zvolená slova. U krajů se písmo klonilo doleva, jako by chtěl využít prostor co nejlépe. Některé strany zaplňovala drobná šetrná písmena, jiné roztahaná neupravená slova, která byla zřejmě vychrlena ve velkém emocionálním vypětí, protože kostrbatě narážela do sebe. Zaujal mě hned první odstavec.

          Nejsem si jistý, že jsem jenom prach. Sedím před domem. Nikdo si nedovede představit samotu, která mě obklopuje. Necítím nic, jen její prsty, studené a drsné jako zrezivělý kov. A slunce zapadá, nezbude po něm ani jeden jazyk ohně. I dům už chladne.

          Začala jsem rychle listovat. Sešit byl celý popsaný. Vnímala jsem jen úseky.

          Dnes obklopen tíhou země jsem vdechoval těžký zápach smrti. Už jsem v tom místě ani necítil potřebu zvracet. Seděl jsem několik hodin v hromadném hrobě, četl z ostatků. Jsou tam naházené na sobě, otevřené kusy těl, která nikdo neuzavřel do rakví, nedořečené životy, o kterých nevím vůbec nic…

          Nic jiného než dnes neexistuje, je jen přítomnost, která s otočením listu přestává platit. Existence je možná pouze v trhancích času, nelze si ji uvědomovat kontinuálně. Vzala jsem si ten shluk stránek na verandu, protože mě šustivý rytmus umírání v pavučině dráždil. Zasadila jsem je zpět do vratké sazby a slepě listovala úseky dnů, které někdo bůhvíproč zaznamenal na papír.

          Nejsem si jistá, že jsem jenom prach. Ale jak jinak bych se mohla popsat… Vždycky jsem měla zaraženou obrovskou radost uprostřed. Až mě to někdy štvalo, jak nic neberu vážně, jak to všechno přede mnou trčí jako hřbitov a já se tomu směju jako blázen, protože pravý smysl věcí mi uniká. Ale pak požár jednou chodil po seschlých polích. A já ho sbírala a držela chvíli na prstech. Najednou mě to zastavilo. Strnula jsem. Jako mráz za nehtem jsem byla světu. Voda, která se na okamžik zastavila, aby se v ní mohly zrcadlit holé kostry zimních alejí.
          Sedím na verandě, na lavičce udělané ze dvou špalků a prkna, a dívám se do stínů zurážených vlaštovčích hnízd, které zbyly na stropě. V dlaních se mi drolí cizí minulost.
          Lekla jsem se. Je tu ještě někdo. Silný krásný hlas. Zase si uvědomuji, kde jsem, ale jen na chvíli. Jsem jako roztřepená nit. Nepatřím už ničemu, a přece jsem kdysi snad něčemu patřila. Nemůžu si vzpomenout. Tolik jsem se snažila pochopit své dnes, že jsem se úplně vypárala ze své minulosti. Slyším z domu cinkání starého kovu, šplouchání vody a píseň.

Řinula se jí z úst
o milém, který zemřel
a zbyla po něm jen hromádka kostí,
že pak ty kosti jeho milá někde v poli
sbírá.
Poslouchám pukání ran
a něčí pláč, když zpěv se ohnul pláčem,
„a ona kost po kosti,“
je už noc, zapírám hlavu o zeď,
zatímco milá váže milého do uzle ze staré pytloviny.
Zavírám oči,
zatímco milá starou větví
začíná hrabat v šeření
v jabloňovém sadu.
Mám v sobě nedozpívanou píseň.
Dívám se s milou
do otevřeného hrobu.

 

 

Ze zavřeného sešitu

Je srpen. Jsem doma. Otec buší kladivem do stěny, zabíjí hřebík. Chce pověsit obraz. Prý je na něm moje matka. Je to obraz cesty k nějakému zámku. V keři v pravém rohu je nalepená umělecká fotka ženy asi ve třiceti letech. Nejistě se tam usmívá, pochybovačně klopí svůj pohled, jako by ještě nevěděla, jako by tenkrát netušila, jestli skutečně miluje. Ty duté rány, hřebíky se ohýbají vpůli a vypadávají z mizerné díry. Vidím otcův zpocený obličej. Nevím, co ho to popadlo. Právě dnes, tolik let po matčině smrti.
          Je večer. Ráno jsem vstal jako každý den hned, jak se mě dotklo horko rozpařeného dne. Snědl jsem svůj chléb s máslem a pil hořkou kávu. Myslel jsem na to, že jsem měl nějaký divný sen, nemohl jsem si vzpomenout jaký, ale pak mi v dlani projela ostrá bolest. Vyděsil jsem se, když jsem viděl kůži rozseknutou až do masa. V ráně byla ještě vidět hlína. Chtěl jsem ji smýt, ale štípalo to jako čert. Nemohl jsem ruku udržet pod proudem studené vody. Okolí rány bylo nateklé a červené. Otec ještě spal, protože on spí dlouho. Vlastně prospí většinu svého života. Zapadlý do močálu svých myšlenek. Nevím nic o jeho pekle, nechává si to pro sebe. Řekl mi jen, že se bojí usnout. Má prý strach. Chodí ho navštěvovat. Vždy si k němu přisedne a něco mu šeptá. On se snaží jí rozumět, pokouší se dešifrovat její slova, ale ona jen jako by syčela. Mračí se. Má na sobě těžké šedé šaty, které se jí u ramene rozpadly, takže odhalují divně vpadlý dekolt. Její kůže je pokrytá temnými skvrnami. Otec si myslí, že je to proto, že ji těsně před tím, než umřela, podvedl.
          Nevím, proč zrovna dnes musí věšet její obraz. Dlouho byl v kumbále, zamčený v truhle mezi dalšími matčinými věcmi.
          Zamyšleně jsem popadl hadr a utíral si vodu kolem rány. Díval jsem se do své dlaně a začal se potit. Nemohl jsem chytit své vlastní myšlenky. Rány kladivem, matka, její vůně, její hlas, tvář, ne ta není vidět, je jen na obraze, noc, úplněk, otec a rány kladivem, matka a její nevinně nasládlá vůně, noc, těla, rozložené kusy těl, rána, bolest, bolest…
          Musel jsem si sednout na židli. Otec konečně ubil svou vytrvalost, odhodil obraz do kouta. Divně si vyvrknul kotník a sesunul se krkolomně do křesla, tak divně se tam zaklínil, jako by tam seděl už od nepaměti. Chvíli klel, ale pak se začal smát. Vždy jsem se lekl, když se začal smát. Byl to takový pukavý divně chroptivý smích. Předklonil se a otíral si oči a čelo. Stačilo jen vyzkoušet jiné místo, chtěl jsem mu jen říct, ale zarazil jsem se. Otec sípavě oddychuje, pije, utírá si pot z čela. Rozložené kusy těl, kde jsem to byl, Bože, kde jsem to byl?
          Trvalo mi několik minut, než jsem si na to všechno vzpomněl, na rozpadlé ruiny starého kostela v lese. Musel jsem vypadnout. Stará kuchyň jakoby mě připravovala o dech. Všimnul jsem si, že mám nateklé i prsty. Rána se musela ošklivě zanítit. Ruka v horku ještě víc natékala. Nemohl jsem už ani pohnout prsty. Šel jsem směrem k lesu. U cesty tekl potok. Ponořil jsem rozžhavenou bolest do studené vody. Potok protékal stínem začínajícího lesa. Chvíli jsem cítil šimravé stahování rány a postupně si začal uvědomovat, jak bolest začíná ustupovat a mění se v chlad, který se mi začal rozlévat po celém těle. Seděl jsem na břehu a přemýšlel. Chtěl jsem vykopat poklad. Prý pod kostelem kdysi schovávali kradené zlato. Zdálo se mi ve snu, že je to v místě, kudy protéká měsíční světlo vybitým otvorem v troskách jedné ze zdí. Vyšel jsem až po půlnoci, protože jsem celou dobu bojoval sám se sebou. Připadal jsem si jako blázen. Nesl jsem rýč, se kterým jsem někdy neopatrně křísnul o cestu. V tom dusivém těžkém tichu mě ten zvuk vždy vyděsil. Pamatuji si i stíny hrušní, které se nepřirozeně natahovaly přes cestu. Pak jsem zahnul k lesu. Je to asi jen půl kilometru. Zarostlá ruina starého kostela, jen studené kusy zdí s rozbitými náznaky oken. Kamenný půlkruh.
          Cítil jsem v sobě zvláštní napětí, chtělo se mi vyprsknout smíchy. Najednou nebyl celý můj dosavadní život vůbec důležitý, nechal jsem všechno za sebou, čekalo to u potoka, u cesty, abych to zase sebral, až se budu vracet. Teď jsem byl ale sám a cítil jsem samotu jako něco osvobozujícího. Tma, která mě obklopovala, nebyla děsivá, byla jako závoj, teplá noc, úplněk se svým světlem prohryzával nižšími částmi lesa až ke mně. Šel jsem po cestě vystlané mechem a jehličím. Místo, které bylo tak malé, že se tam nevešel ani jediný můj smutek a zároveň tak obrovské, že jsem po dlouhé době nenarážel do stěn jako můra chycená do dlaní. Byl jsem sám, ale se vším, co jsem na světě potřeboval.
          Zapřel jsem se vší silou o rukojeť rýče. Podle toho, co se mi ukázalo v noci před očima, to bude tady, přesně tam, kde je stín stavby přerušen měsíčním svitem. Tvoří se tam na zemi sloup světla, který prostupuje skrz vybité okno.
          Ve svých snech cítím všechno. Bolest, strach, radost. Jednou dokonce šimravý dech své matky, která mě objímala. Na čele jsem to cítil. Zpívala mi. Bylo to asi týden před tím, než zemřela. V prošlapaných šedivých šatech se mě dotýkala, cítil jsem hořký zápach potícího se nemocného člověka. V tom snu jsem neustále opakoval, aby si šla lehnout, aby sundala ten škaredý těžký cár a lehla si, ale ona mě nevnímala. Byla ve své písni.
          Jazyk rýče se ostře zaryl do provlhlé hlíny, skřípavě zněl v tichu mezi kameny. Vyndával jsem černé cucky ostře vonící prsti.
          Leží na mně rozpadlý sešit, ale já ho neotevřu. Budu ještě chvíli nevědomá. Starý muž z vedlejšího stavení zapálil svíčku ve svém prázdném domě. Z jednoho okna se šíří žlutošedá tma na svých koncích zešeřená do ztracena.

 

 Vybrané ukázky jsou z připravované knihy