DANA MALÁ

sebestřednost

odložená hlava do dlaní
hozený z výšky list
do koruny
volá

 

 

setkání

slyším
jak ležíš uprostřed
velký v malé lodi

trochu se ještě smějeme a jako bys utíkal
jen chvíle

dnem pomíjí

já ty oni
spolek nezvyklých

obracíme slovo     jiný

tyhle šaty venku nenosí

 

 

Pád

zase odjelo
z kousku mého mě

to co kdesi jsem
sbalilo na cestu
tvaru přesného
úhledně

pláč dětí čáp nenosí

on znovu zevnitř
sedne si
v každém domě

kameny k lomu
pobídne

 

 

kamenné noci

večer
stála řeka ještě oblečená

zbytky dne
připomínaly labutě

--- neúnavně
upevňovaly na hladině kamenné krky

na nábřeží
utichaly hlasy
zbytnělé ozvěnou staré náplavky

--- ztrácely se nocí
za nezvyklého křiku vodních ptáků
                       kdo obejde břeh

v jediném doteku
bychom doplnili měsíc
--- světlo

        co obnažuje nebe

 

 

slib

s večerem
na obzoru zůstávaly již jen kopce
na jejich vrchy
svlečené
upínali jsme zbytek dne

až u rovin
polem zastavila nás
opuštěná muka, paže zkřížené
snad
že zvony zněly

jak procesí šly krajinou

tvé oči
připomínaly mé

stuhami svázané
ruce...

 

 

Do deště

Kapky z modré dráhy
k trávě se svezly
                    s dotekem

Přerývavě zmámily směr
na rtech
         vtiskly se do deště

Ale dívky ještě
křivky noci
         chlapcům malovaly

 

 

zvuky

kameny
nepohnou se po větru
                        to lidé
na noc zamykají
         tenké návraty vody