REBECCA MARTEN

Jarní litanie

mám v hlavě rozkvetlý jabloně
zpěv drozdů v třešňoví
dubnem vzrušený včely a dvojploštice lezoucí v intimním spojení

chci taky bzučet a pískat a křičet
nechat se obskočit barevným samečkem
a plazit se s ním pak kamením...

a ona? chce volat! prostě VOLAT!
rozumíš? potřebuje komunikovat!
potřebuje další antény a zlepšit signál...

nechci už tuhle práci dělat
nechci se nechat šikanovat a nestojím o další síť
síť třetí generace, dalších šest tisíc stanic
ovšem jen ve vybraných lokalitách
tam, kde na nový paušály vůbec bude někdo mít

jenomže taky nechci koukat v parku na feťáka
co není schopen ani nabodnout svou vlastní žílu
a tak se svíjí, kalhoty stažený ke kotníkům
/myslela jsem, že se nemůže vysrat v první chvíli/

jeho holka se mezitím šminkovala
na hlavě pořádala to svý vrabčí hnízdo
a pak si četla časopis
kousek pod Sacre Coeur

vydržela jsem na to koukat půl hodiny
a pak utekla na střechy nad Carrefourem
přelezla zátarasy
přelezla zábradlí
přelezla zídku s nápisem NEVSTUPOVAT
/nevstoupila jsem, ale vplížila se/
a dala si sakra pozor, aby mě neviděl ten chlápek v budce
zrovna šel na záchod
věděla jsem, že moc času nemám

a tak běžím na vršek toho zelenohnědýho kopce
mezi výdechama vzduchotechniky a potrubím
kličkuju jako splašenej zajíc
kolem mě smrdí fakt směs všeho možnýho:
pizza, RYOR, smažený hranolky, sprchy ve fitness i pop corn z Palace Cinema
světlíkem nahoře vidím na lidi v posledním podlaží
a připadám si jako doživotní dezertér...

kamerovej systém mě bezpečně dostal během 40 sekund
přišel si pro mě kravaťák v obleku, s plzeňským přízvukem a s vysílačkou
stáli jsme proti sobě jako dva žebráci
ačkoli on si to asi tak bytostně neuvědomoval

už jdu, povídám, chtěla jsem jenom vědět, co to tu roste
že je to spíš dohněda než zelený
a voni jsou to rozchodníky!

křupaly mi pod nohama, křehký jak všechno to sklo všude okolo
jako naše životy v krunýřkách aut a boudiček pro psy
asi mě nechápal a ještě dlouho šel za mnou
přesvědčit se, zda opravdu opuštím ten Nový Smíchov
do nějž tak najednou tak zběsile nepatřím

a proto jsem tuhle sobotu strávila radši na Letný
poslouchala ryk ze Sparty
teda z TOYOTY ARENY
a strašně záviděla fanouškům Baníku
že si můžou tak báječně zařvat
myslím, že jsem jim fandila

čím větší řev byl slyšet
tím spokojenější jsem byla a víc nastavila uši
na střeše baráku vedle Sparty jsme loni /možná, že i pro ně/
posilovali další telekomunikační stanici
bába na úřadě nás srala s územním rozhodnutím
asi si nepřála, aby víc fanoušků mohlo telefonovat
možná by jich pak tolik nepřijelo?

a možná by měla taky vyběhnout na nějakej ten zakázanej kopec
pak jsem šla zase dál, když mi bez davu bylo teskno
a mezi ně a policii se mi plést nechtělo

na lavičkách u letohrádku královny Anny
zas parta teploušů...
pane doktore? ano pane docente? říkali si a chodili chcát do křoví
tak v tom zas lítám
a další dezerce na triku

včera Černolice
sousedi jsou asi jogíni
jinak to nejni možný

a další pole rozparcelovali na boudy
nad hlavou letadlo každou chvíli
večer dálnice domů plná skořápek


teď sedím v práci a todle mě nechaj klidně dělat
je to něco jako automučení
dělám tu dobrovolně i přesčas

dezertovat není kam

 

Matko měst

Kliknutim zobrazite vetsi verzi

 

 

Mlčeti – zlato

své město mám nejraději v noci – ztichlé
asfaltové řeky
nadezděné kameny
přístav k zakotvení
bez mechu hřbitova
beton a sklo

své město mám nejraději v noci – ztmavlé
když reklamy neútočí na psy
v proporcích křižáckého tažení
když svítí!
- majáky – na plavbu při pobřeží
a na kočičí hlavy

své město mám nejraději v noci – zmlklé
pomalu míjet taxíky
osamělé bárky
dorážející svými nestydatými okraji
- jako ty – na hrby velblouda
před mým srdcem

 

deFLORAce

zatímco jisté skleněné barabizně
vyhřezla kunda na ulici
těsně vedle hřbitova
a na dost dlouhou dobu
(viděla jsem ji z tramvaje)
ještě se na ní nestačil usadit prach

tak u silnice na okamžik
rozkvetly nevěstky
jemně ochlupené markýzy
nad propálenými reflektory
nektar v řitním otvůrku

jeden květ – hluchý a bílý
(honem! než přijede autobus!)
pohřbily moje útroby
ještě se na něm nestačil usadit prach

 

 

Paternoster

mým raným dětstvím projížděl paternoster
vrzavě tiše
zcela mimo mý mrňavý chápání
spojoval patra bez rozpojení
vrzavě tiše
vykládanej tmavou dýhou
okna polikliniky přetřený do půlky bílou barvou

spojoval opuštěný kočárky v přízemí
s rentgenovým téměř-prázdnem o patro výš
vrzavě tiše
pryč od plechový váhy a osiřelejch kšírů
(dlouho mě děsila ta bílá kůže a zoubkatej filc)
snad radši nevidět cizí bratříčky a sestry!
vzhůru za sestřičkami!
vrzavě tiše

bílej prášek roztroušenej po zemi ve dvojce
všechno bílý a spousta světla díky zářivkám
(slovo „SÁDROVNA“ jsem přečetla až v první třídě)
vrzavě tiše
pokaždý jsem tam chtěla vystoupit a nejet do třetího
ale babička mě držela tak pevně!
/aby se mi nic nestalo/
vrzavě tiše
ve třetím nenáviděná laboratoř a odběry krve
kdo ví, proč byla ta chodba tak temná
na druhým konci oční a nepřetřenejch oken přehršel!

mý dětství se skládalo z čekáren u doktorů
„Tady máš obrázek,“ úsměv…
tu sbírčičku jsem opatrovala léta
až pak ji vystřídaly obaly od žvýkaček
vrzavě tiše
hypochondrická babička by vám taky zamotala hlavu
teprve se školou zmizely polikliniky, ústavy, střediska a nemocnice
béžový kulatý stolky a béžový kulatý židle
ostatky funkcionalismu v barvě slonový kosti
vrzavě tiše

když dneska omylem zabloudím do Kartouzský
(instinktivně se snažím tomu místu vyhnout)
vidím, že dětstvím nových generací projíždí paternoster
vrzavě tiše
mrazí mě opuštěný kočárky v přízemí
tmavá dýha a bílej prášek roztroušenej ve dvojce
vrzavě tiše
ostatky funkcionalismu a ve třetím odběry krve
vrzavě tiše
vždyť komunismus tydle interiéry nestihl ani poznamenat!

v takovou chvíli děkuju alespoň za novej design reklam
a doufám, že postmoderna tu kliniku změní k nepoznání
vrzavě tiše
aby mým stářím nejezdil paternoster vrzavě
ale tiše

 

 

Pocta mému náměstí

jaro se vzpouzí stavu: nebýt spatřeno
já – černobíle natřeno: stále ve stejném stavu
uprostřed kašny tři medvědy z pískovce
přepočítávám dokola

potvory zubatý, vrčivě vysmátý
podpěry Poseidóna
(poroučí – opraven – třem kašnám nad sebou
s trojzubou vidlicí, tři ryby ho vezou)

zatímco Rézina - ta moje želví holka-kluk
zmámená civilizací, z trávníku zdrhá mi na okraj asfaltu
ve vajglech vybírá tu trochu tabáku,
hovínka podvraťáků – toť rozkoš chutí...

Zdalipak tušila jsem před rokem
že železniční blokáda vývozu potravin, uhlí a vagónů
z našich zemí do Rakouska – Uherska před skoro stoletím
ještě dokázala proběhnout!
A úspěšně!
(A to chodím okolo tři desetiletí bezmála.)

Žel, většina potomků železničních sabotérů svorně odhlasovala loni
že 14.října bude jednou Square

NĚKDO SE NA NÁMĚSTÍ POZVRACEL.

a Poseidón na rybách
neví, že za zadkem pluje mu
(tak nepatřičně bílej!)
fotbalovej míč


dávno už kluci jsou pryč (šeří se a bude pršet, je večer v parku, 23. dubna 2004, pátek)
však otcové nemívaj pro hrátky s bohy pochopení
jeden z nich teď nejspíš zadek pubescenta ztrestal:
„Já ti dám mičudu na fontáně, víš vůbec, kdo to byl Poseidón?“

ještě ani nekrápe, však musíme domů, Rézinko...
                                                 ... SAKRA!

Začalo se mi totiž taky chtít...

 

***

Kliknutim zobrazite vetsi verzi

 

 

Sundejte ho někdo, prosím Vás…

Ó, ztrať se mi z očí, můj Anděli...

což nevidíš jak kousek od Tebe
křídla Tvých dětí KaFCíři smaží
a proti mně – hle: KÁR plných FŮRA
se valí s kamením...

Ty to nevidíš?

Ty mě neslyšíš?



prosím Vás…sundejte ho někdo…

nebo mi dejte
                         do rukou pistoli…