Mluvím, tedy jsem
/Fónická poezie Ladislava Nováka/
motto:
„Báseň má rozrývat, probouzet, drásat, vyvrhovat, obnažovat nebo neustále otvírat ránu jistých samozřejmostí a v této úloze kyseliny stůj co stůj prosekávat džungli nebo prorážet krunýř, do nějž nebo za nějž se uchyluje nebo kde se otupuje, uspává či kde usíná naše citlivost, naše schopnost vnímat nebo naše pozornost...“
Bernard Heidsieck: Báseň jako křik
Někdy v roce 1962 si Ladislav Novák (1925-1999), básník a výtvarník, který strávil celý život v Třebíči, obstaral za svůj plat středoškolského učitele magnetofon Sonet – jedno z prvních nahrávacích zařízení, jež se v tehdejším Československu dalo koupit – a začal s experimenty, které ho posléze jako jediného českého umělce zařadily do mezinárodního kontextu takzvané fónické poezie.
Kufříkový Sonet, vyráběný Teslou Přelouč jako tehdy nejmodernější přístroj na domácí záznam hudby a zvuku, otevřel básníkovi nové možnosti, jak rozšířit dosavadní práci se zvukovou básní, oním specificky hlasovým, tělovým projevem, se kterým Novák experimentoval už od roku 1958.
Básník se nakonec touto disciplínou zabýval s občasnými přestávkami téměř 16 let, až do roku 1974, paralelně s ostatní literární a výtvarnou tvorbou.
Jakkoli se výtvarná práce tohoto solitéra, po celý svůj život známého spíše v zahraničí než doma, stala nedílnou součástí českého moderního umění druhé poloviny 20. století, je stále nedoceněn jeho význam jako tvůrce, který se v podstatě jako jediný u nás fónickou poezií systematicky zabýval.(1)
Surrealista heretik
Už jako student třebíčského gymnázia je fascinován surrealismem, a ačkoli v pozdějších letech byl ovlivňován širokou škálou moderních uměleckých směrů, příklon k surrealismu a jeho metodám se prolíná většinou jeho tvorby. Jeho zájem o výtvarné umění je zpočátku formován přátelstvím s Jakubem Demlem, s Milošem Dvořákem (vykladačem díla Březiny, Demla a Zahradníčka) a s Vítězslavem Nezvalem.
Po válce, po studiích bohemistiky a historie na Filozofické fakultě University Karlovy, vystřídá několik učitelských míst a po vojenské službě se vrací do Třebíče, kde působí po zbytek svého života.
Ke konci padesátých let, kdy začínají jeho první výtvarné a básnické experimenty, včetně takzvaných „onomatopoických básní“, Novák používá surrealistickou metodu automatismu nebo zasahuje do struktury básně, ovlivněn díly jako Osvobozená slova otce futurismu F. T. Marinettiho. Básník ve volném čase zajíždí do Prahy, kde navazuje přátelství a sleduje kulturní dění. Novák, byť omezen možnostmi života v malém městě, netvoří bez znalosti kontextu. V roce 1957, coby člen ochotnického souboru, poprvé vycestuje za komunisty uzavřené hranice do Vídně, kde si obstará publikaci o moderním umění a objeví tvorbu Jacksona Pollocka. Fascinuje ho způsob, jakým se Pollockova technika drippingu stává rituálem a osvobozuje malbu od přijatých forem.
V této době se ocitá v situaci, kdy pro něho již není možné psát ani volným, ani vázaným veršem, a odhodlává se k experimentům, často na pomezí básně a výtvarného projevu. Fascinován postupy světových moderních výtvarníků a malířů, snaží se uplatnit podobné principy v poezii. Tak vznikají první básně-konstelace (geometrická řazení individuálních slov vytvářející obrazce), preparované texty (texty, do nichž fyzicky zasahuje, vyřezává slova a narušuje kontext), vrhané básně (podoba básně je zde výsledkem náhody a rituálu) nebo vizuální kreace formované jinými netradičními postupy.
Na sklonku let padesátých ho také formuje kontakt s jeho vzdáleným příbuzným, výtvarníkem Janem Kotíkem, který ho zásobuje zahraniční literaturou o umění, katalogy a teoretickými pracemi, a taktéž mu zprostředkovává další důležitá setkání – s malířem Mikolášem Medkem a později, v roce 1961, s Jiřím Kolářem a Josefem Hiršalem.
Posuzujeme-li vlivy, které na Novákovu ranou tvorbu působily a které se staly impulsem k odvážnému experimentování s básní a textem, pochopíme, že jeho tvorba – i přes značná omezení maloměstským prostředím Třebíče a kulturní izolací života v komunismem ovládané zemi – nevzniká bez kontextu a odráží umělecké snahy a proudy u nás i v zahraničí. O názorové blízkosti s mnoha souputníky v zahraničí se ale Novák dozví až později.
Konkrétní poezie, básnický experiment
Krátce po válce vzniká spontánně a současně v několika západoevropských zemích nový proud poezie, která je nazývána různě: „umělá“, „vizuální“, „konkrétní“. Tvoří jakýsi protipól poezie a literatury beatniků a směřuje spíše k anti-romantismu a abstrakci. Do estetického myšlení konkrétistů proniká moderní technický svět, zejména poznatky z nových oborů, jako je kybernetika nebo teorie informace. U zrodu nové poezie a její estetiky stojí několik teoretických prací spíše vědců než estetiků: německý teoretik Max Bense (1910-1990) – autor studií jako Programování krásna či Teorie textu – či francouzský teoretik komunikace Abraham A. Moles (1920-1992), organizátor Manifestu permutacionálního umění. Patří sem, mimo jiné, i německy mluvící tvůrci a teoretici jako Eugen Gomringer a Helmut Heissenbüttel nebo švédský propagátor „konkrétní“ poezie Öyvind Fahlström.
V manifestu První stanovisko mezinárodního hnutí, ve kterém se v říjnu roku 1963 více než dvě desítky básníků(2) ze čtrnácti zemí přihlásily k programu konkrétní a fónické poezie, čteme:
„Lidé se osvobozují od řeči předem dané a vnucené už v dětství i s její zátěží myšlenek a morálky, vracejí se ke kořenům sil a pracují na nich za pomoci nejmodernější techniky a svědomí jako kosmonaut v prostoru – neboť etika spočívá v odvaze ke změně.“
Fónická poezie se těmto básníkům jeví jako jedna z cest, kterou je nutné prozkoumat. Jakkoli se směry fónické tvorby v padesátých a šedesátých letech rozbíhají do všech stran a je těžké je utřídit, jedno mají společné: chtějí být osvobozením od starých zažitých významů básnického projevu, od byrokracie jazyka, chtějí být cestou k hledání nové magické síly slov, nového životního stylu.
Evropská fónická poezie v poválečných letech je ještě inspirována kreacemi dadaistů (jsou to zejména Raoul Hausmann(3), Kurt Schwitters, Hugo Ball, Tristan Tzara a Artur Petrónio) a představiteli ruské předválečné avantgardy (Vladimir Chlebnikov, Alexej Kručjenych, Kazimir Malevič).
Obnovený zájem o fónické básně v 50. a 60. letech bezesporu souvisí s komerčním rozšířením magnetofonových nahrávacích zařízení. Nová technika, dostupná běžnému uživateli, otevřela netušené obzory i pro umělce a básníky, nabídla možnosti, o kterých se recitátorům dadaistických Lautgedichte ani nesnilo.
Z mladších a v té době nejaktivnějších tvůrců fónické poezie sem patří zejména autoři jako Henri Chopin, Bob Cobbing, Bernard Heidsieck, Pierre Garnier, François Dufrene, Ernst Jandl, Brion Gisin,
Maurice Lemaître a další. S mnohými z těchto autorů se Novák spřátelí a tato přátelství budou udržována na dálku po léta vzájemné korespondence.
L. Novák v Třebíči, 1994, foto Marek Miler
Novákova cesta k fónické poezii
K fónické poezii se Novák začal přibližovat už od roku 1958. Je třeba zdůraznit, že jeho počáteční pokusy, zprvu jen psané, vznikají bez povědomí o aktivitách tvůrců konkrétní poezie v zahraničí. Pro Nováka je tato tvorba logickým vyústěním jeho dosavadních literárních a výtvarných experimentů – autor vlastně jen uplatňuje stejné přístupy v různých uměleckých formách: tak jako využívá automatismus k psaní textu, automatismus mluvení ho přivádí k onomatopoickým básním. Pokusy s destrukcí nebo reverzí psaného textu mají později obdobu v experimentech, kdy krájí a znovu slepuje magnetofonový pásek nebo pásek přehrává pozpátku či přes dvě čtecí hlavy přístroje.
Novák našel cestu k fónické poezii ze dvou stran: nejprve tu byly jeho vlastní překlady poezie „přírodních národů“, které se později dočkaly samostatných vydání.(4) Básníka zaujala skutečnost, ze v indiánské a hlavně eskymácké lidové poezii se objevují dlouhé úseky zpívaných improvizovaných refrénů, tvořených skupinou nesémantických, onomatopoických slov. Ty mají v básni význam hudební a rytmizační.(5)
Dalším zdrojem inspirace byly Novákovi Lautgedichte dadaistů.(6) Pod těmito dvěma vlivy začal Novák psát první „onomatopoické básně“, často vznikající jako okamžitá hlásková improvizace. Jednou z prvních byla skladba Ptáček v dutinách ocelového města(7)
Pimpili pápá Bandúra bíra béra
pimporá bandúra bíra béra
pimppili pá bandúra bí
pimporá bandúra bá
Humba humba humbána bandúra bí
Fimfili fáfá bandúra bá
fimforá bandúra
fimfilifá bandéra
fimforá bandúra
bandéra
Humba humba humbána bíra béra bítra béra
bíra bí bíra bá
Fumfulu fáfá bíra bí bíra bá
fumforá Bandúra bíra béra
fumfulu fá bandúra bíra béra
fumforá bandúra ba…
Fónické básně jsou protipólem Novákovy ostatní tvorby. Tak jako vizuální, konkrétní básně, které tvoří v šedesátých letech velkou část jeho básnické tvorby, nelze hlasitě recitovat vzhledem k jejich zakotvenosti ve vyjadřovacích prostředcích obrazu, fónická báseň se zase často vzpírá písemnému záznamu.
Novák se snaží zvukovou poezií vrátit báseň k jejím počátkům – do dob, kdy existovala mimo písemný záznam – a učinit ji znovu výhradně tělovou, orální záležitostí. Básni je nutno vrátit její původní zdroje: spontaneitu a tělesnost, přenést ji ze stránek knih do bezprostředního života, na ulici, na jeviště, kde má „rozrývat, probouzet, drásat“, nebo „neustále otvírat ránu jistých samozřejmostí“ společenských konvencí. V tomto postoji k poezii se Novák ztotožňuje s dadaisty.
Je třeba zmínit ještě jeden faktor, který stojí u vzniku nejenom Novákovy fónické a experimentální poezie v Čechách 50. a 60. let. Část této tvorby je reakcí na jazyk politiky, na jeho vyprázdnění, na jeho zneužití jako prostředníka manipulace. Jde o odpověď umělců na – slovy Jiřího Valocha – „vědomí devalvace jazyka a jeho manipulovatelnosti“.
Polohy Novákovy fónické poezie
Novákova fónická tvorba se dá rozdělit do několika skupin. Jednu skupinu tvoří skladby vzniklé hrou s hláskami či s fiktivními onomatopoickými slovy. Metodou je zde snaha znovuobjevit jazyk, tak jako dítě prozkoumává možnosti řeči blábolením, hrou. Tyto „onomatopoické básně“ zpravidla nejsou nositeli významu.
Boš baš baš beš
bíl baš bala blaš
bal bola blaš baš béreMiróna miróna karbróna
buš buš buš buš buš
hala brů bů bů bů
hala brá baškala
mandoleso mandoleso
huj duj duj(8)
Při realizaci je kladen důraz na zřetelnou rytmizaci a hlavně na melodii hlasu. V mnohých případech autorská recitace hraničí se zpěvem, nebo se jedná o improvizaci na určité hláskové téma, často bez předem dané partitury. Některé tyto kreace mohou být chápany jako jakási zaklínadla a jistě souvisí i s básníkovým zájmem o alchymii a magii.
Další kategorií jsou skladby založené na jazyce s významovým obsahem, kde Novák využívá různých efektů nahrávací techniky, ozvěn, zdvojení a distorze hlasů a mnohdy expresivní autorské recitace.
V roce 1969 byl Novák pozván do Stockholmu na sympozium tvůrců fónické poezie. (V roce 1970 a 1971 byl zván znovu, ale už mu nebylo dovoleno vycestovat). Zde vznikají některé nahrávky, které se později objeví v antologiích fónické poezie, vydaných na gramofonových deskách různých vydavatelů (viz přehled na konci textu).
Ve Švédsku si také básník zakoupil kvalitnější magnetofon Philips. Koncem téhož roku se mu naskytla možnost nahrávat v rozhlasovém studiu v Liberci. Tam vznikla nahrávka skladby Zkapalnění geometra Descarta a jeho další život v kapalném skupenství. Skladba se toho roku objevila ve Švédské antologii fónické poezie Text. Sound. Compositions. (Fylkingen Records, Stockholm).
Technické vybavení profesionálního studia Novákovi poprvé umožnilo zapojit profesionální herce a využít i speciálních zvukových efektů, distorzi hlasů, echa atd. Zkapalnění geometra Descarta je skladba s meditativním a filozofickým podtextem, vystavěná na obměně proslulého Descartova výroku, a na nahrávce recitovaná autorem.
Mluvím, a tedy jsem distorze zpomalením hlasu, ozvěny
A tedy jsem?
Mluvím!
Kde jsem?
Mluvím a tedy jsem distorze
Odkud jsem?
Kam jsem?
bloudím svým vlastním hlasem
tápám svým vlastním hlasem
stoupám svým vlastním hlasem
klesám svým vlastním hlasem
klopýtám svým vlastním hlasem
padám svým vlastním hlasem
létám svým vlastním hlasem
krvácím svým vlastním hlasem
uplývám svým vlastním hlasem
Mluvím, a tedy jsem distorze ozvěnou
Jsem jenom to, co a jak mluvím! rázně
Báseň Ceterum autem, zastoupená ve stejné antologii, je postavena na obměňování jediné věty ze známého citátu z Cata.
Krajní polohou, kterou se Novák zabýval méně, je technické, většinou studiové zpracování fragmentů lidské řeči či jiných zvuků vydávaných lidskými mluvidly (dech, mlaskání a jiné). Se zvukovými prvky se pracuje obdobně jako v hudbě s tóny.(10)
Na dalším vydání švédské kolekce Text. Sound. Compositions. byla zastoupena i Novákova francouzská skladba Les miroirs aux alouettes, vytvořená podle autorova scénáře a namluvená herci opět s pomocí studiové techniky. Na stejném výboru nalezneme i rozsáhlejší skladbu Co je na konci.
mužský hlas: na kon ci na kon ci u obou se
ženský hlas: na kon ci na kon ci výška hlasu zvyšuje
ženský hlas: na kon ci na kon ci a zrychluje se rytmus
ženský hlas: na kon ci na kon ci
mužský hlas: na kon ci na kon ci
ženský hlas: na kon ci na kon ci
mužský hlas: na kon ci na kon ci
ženský hlas: na kon ci na kon ci
hlasy se výškově ustálístřídání hlasů se sbíhá,
až mluví oba téměř současně
oba: na konci není opět v nízké poloze
ženský hlas: na konci není!
mužský hlas: na konci není!
ženský hlas: na konci není?
mužský hlas: na konci není!
ženský hlas: na konci není
ženský hlas: smích
na konci není škádlivě
opět se zvyšuje výška
mužský hlas: na kon ci na kon ci hlasů a zrychluje se
ženský hlas: na kon ci na kon ci rytmus;
mužský hlas: na kon ci na kon ci nadále s ozvěnou
ženský hlas: na kon ci na kon ci
mužský hlas: na kon ci na kon ci
ženský hlas: na kon ci na kon cimužský hlas: a na konci toho konce klidně, ale vážně
ženský hlas: a na konci toho na konce?
mužský hlas: a na konci toho na konce?
ženský hlas: a na konci toho na konce?opakuje se několikrát;
oba hlasy se postupně
deformují ozvěnou
ženský hlas: a na konci toho na konce?
pomlkaoptimistický, překotný hlas reportéra:
Po mnoha přípravách, o nichž jsme vás podrobně informovali, pokud si ještě pamatujete, je to už tolik let, jsme se vydali na tuto cestu, pevně doufajíce, že jednou, dříve či později, se konečně přiblížíme ke svému vytouženému cíli, k oněm místům, kde se nacházíme právě teď. Opravdu, jak zvláštní pocity! Za námi všechny ty útrapy cesty, přestupování, vystupování, zmeškané spoje, nekonečné hodiny a dny v čekárnách a na mezích, často i chůze pěšky, v dešti i sněhu, za prudkého úpalu, pot, oddechování, klopýtání, tápání ve tmě, kletby a nadávky, když jsme zbloudili, vyptávání na další cestu, určování světových stran podle polohy slunce, podle polohy hvězd, podle mechu a let na zčernalých pařezech, kde se nedalo stejně nic rozeznat, takže jsme pochybovali, zda má vůbec smysl pokračovat v cestě, zda cesta sama, respektive její cíl, má nějaký smysl, zda by nebylo lépe se vrátit, ale pak zcela náhle v tom nejtemnějším lese se před námi rozevřel průsek a my, dříve než jsme se nadáli, byli jsme z lesa venku, pak zase ujíždění závratnou rychlostí, klouzání po vlnách terénů, kvílení, odstředivá síla v zatáčkách a bouračky, úrazy, bolesti, nebo jen docela lehké oděrky a pohmožděniny a zase (...)
optimistický, rychlý hlas reportéra pokračuje dál a utichá...mužský hlas: na kon ci na kon ci
ženský hlas: na kon ci na kon ci(...)
Skladba, která vyšla v edici v edici OU cinquieme saison, vydávané Henri Chopinem, je nazvána Struktura české řeči v českých příslovích (La Structure Phonetique de la Langue Tcheque)(12). Jedná se o zvukovou koláž, prolínání známých českých jazykolamů („tři sta třiatřicet stříbrných křepeliček přeletělo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech“; „libá Líba líbá líp“; „strč prst skrz krk“).
Jazykolamy zde byly vybrány tak, aby každý z nich zprostředkoval zahraničnímu posluchači pro češtinu charakteristické zvuky: ř, slabikotvorné r, délku samohlásek jako nositele sémantického významu. Rytmus tří hereckých hlasů se postupně sbližuje natolik, že výsledný zvuk vytváří pulsující změť, která vypovídá mnohé o rytmu a zvukových zvláštnostech českého jazyka. Skladba připomíná „verbofónické“ skladby jiného experimentátora, Artura Petronia.
Pro Nováka – a řadu ostatních fónických básníků – je podstatná autorská recitace. V přednesu fónických básní (podobně jako u básní hmatových a návodů z Novákovy paralelní tvorby) jde o projev tělovosti. Báseň je nejen záležitostí inspirace a intelektu recitujícího, ale i projevem mluveného aktu a gestem celého těla. (S většinou studiových nahrávek provedených profesionálními herci autor nebyl spokojen.)
V pozdějších letech už nebylo možné nahrávat v rozhlasovém studiu a Novák, přestože připravoval některé dalších projekty, nemohl pokračovat v práci s profesionální technikou. V cestě stály nejen organizační a politické potíže, ale chybělo i porozumění spolupracovníků.
„Ve fónické poezii bych i se zájmem pokračoval, jenže dělat ji dál na koleně, na magnetofonu, to nemělo smysl,“ řekl básník v rozhovoru s Arnoštem Pacolou v roce 1997.(13) „Smysl by to mělo, kdyby člověk měl k dispozici alespoň minimálně technicky vybavené studio a technika, který alespoň tuší, o co jde. Který si nemyslí v duchu – to jsou nějaké hovadiny.“
L. Novák v Zámostí, Třebíč, 1994, foto Marek Miler
Humor, hra, náhoda
Novákova fónická tvorba má všechny atributy, které najdeme v ostatní jeho výtvarné i básnické práci: humor a sebeironie, které zlehčují napětí mezi posluchačem a intelektualitou básnického experimentu. Humor přemostí propasti možných polarit něhy a krutosti, cynismu a lyriky. S humorem úzce souvisí tvůrčí hra jako všudypřítomná podstata nejen uměleckého tvoření. Básník je „homo ludus“ a hravost je tu téměř programem. V neposlední řadě je to náhoda jako nutná metodologická výbava umělce a jako důležitý prvek v lidském životě vůbec. Vybaven těmito prostředky se básník pouští do boje s otupělostí lidí, nevšímavostí a měšťáckou hloupostí.
I po osmi letech, které uplynuly od básníkova odchodu, zůstává Ladislav Novák autorem na okraji – outsiderem v tom dobrém slova smyslu. Jeho revolta, které je fónická poezie nedílnou součástí, je skromná a nenápadná. Proto ho Jindřich Chalupecký v roce 1987 zařadil do souboru profilů moderních umělců Na hranicích umění. Novákovy práce, zejména jeho fónická poezie, jsou programově na hranicích, na okraji: na okraji bdění a snu, mezi prózou každodennosti a poezií, mezi řečí a zpěvem. Mezi žertem a hlubokou vážností. 
Marek Miler
Nahrávky fónické poezie na deskách:
Text. Sound. Compositions. 4 – Fylkingen, Stockholm 1969.
Text. Sound. Compositions. 5 – Fylkingen, Stockholm 1969.
Text. Sound. Compositions. 6 – Fylkingen, Stockholm 1969.
Akustische Texte, Stedelijk Museum Amsterodam, 1970.
OU Nr. 36-37, Ingatestone 1969.
OU Nr. 42-43-44, Ingatestone 1974.
Phonetische Poesie, Luchterhand Schallplatte, Neuwiet 1970.
Futura, Poesia Sonora, Cramps Records, Milano 1978.
Ukázky Novákovy fónické tvorby taktéž zazněly ve filmovém dokumentu Něžné krutosti Ladislava Nováka (režie Petr Kotek), vyrobeném studiem Koala pro Východočeskou galerií v Pardubicích, 1991.
Poznámky:
- Práce ostatních českých výtvarníků a básníků v oblasti fónické poezie jsou spíše dílčí. Josef Hiršal a Bohumila Grögerová nahráli skladbu Herrspiele postavenou na volné kombinaci několika jazyků. Část této fónické skladby byla vysílána rozhlasem v Německu. V této oblasti také krátce experimentoval Jiří Kolář, ale brzy od tohoto druhu uměleckého projevu upustil, aby se mohl soustředit na výtvarnou práci. Se zvukovou poezií také experimentoval surrealistický básník Milan Nápravník a někteří další autoři.
- Z českých básníků tento manifest podepsali Ladislav Novák, Bohumila Grögerová a Josef Hiršal.
- S Hausmannem (1886-1971), který v mládí dokonce žil v Čechách, si Novák s přestávkami dopisoval a oba umělce pojilo vřelé přátelství.
- Písně vrbovýho proutku, SNKLU, Praha 1965.
Zrození duhy, Odeon, Praha 1978. - K poezii přírodních národů ho přivedl překlad práce jezuity a biblisty Marcela Jousse Stylle orale, vydaný ve zkrácené verzi Josefem Florianem v Nové Říši. Jousse zmiňuje poezii přírodních národů tam, kde hovoří o poezii před písemným záznamem. Zabývá se také například zákonitostmi, které středověkým recitátorům dovolovaly uchovat v paměti i několik desítek tisíc veršů.
- Příkladem zde může být dadaistická hlasová symfonie Ursonate Kurta Schwitterse. Je pravděpodobné, že tento fónický experiment inicioval již zmíněný berlínský dadaista Hausmann.
- Přepis zvukového záznamu pořídil autor článku.
- Přepis úryvku z magnetofonového pásku pořídil autor článku.
Všechny tyto projevy nahrávané amatérsky na přenosném magnetofonovém přístroji (od roku 1962) vznikly jako okamžitá hlasová improvizace. Většina zůstala nezveřejněna na magnetofonových páscích v básníkově pozůstalosti. - Přepis zvukového záznamu pořídil autor článku.
- Příkladem může být skladba Henriho Chopina Enérgie de sommeil. Chopin zaznamenal na magnetofonový pásek chrápání své spící ženy; záznam byl pak ve studiu sestřihán a upraven. Pro tento typ tvorby různí autoři používali různá označení, například P. Garnier používá označení „sonie“.
- Přepis zvukového záznamu pořídil autor článku.
- Některé ukázky této Novákovy tvorby lze nalézt na webových stránkách http://ubu.artmob.ca/sound/novak_ladislav/Novak-Ladislav_La-Structure-Phonetique.mp3, na CD příloze Kulturně-literární revue Pandora č. 14/2007 a almanachu Wagon.
- L. Novák: Má posedlost, vzpomínky L.N. zaznamenal A. Pacola, nakladatelství Emanuel Ranný, Nehradov 1998.