JAKUB MLYNÁŘ

Nesoulad

            Každý nemá to štěstí, že by měl na věci hned od počátku jasný názor. Jsme od přírody váhavé bytosti, a i když se nakonec rozhodneme pro jednu z možností, které náš životaběh rámují jako neviditelné mantinely (ale je to opravdu tak?), sžíráme se pak mnohdy výčitkami, že jsme se tenkrát na věci nedívali jinak, nejednali odlišně, mluví se o mladické nerozvážnosti a podobně – jenže život není cesta lesem a jednou minutá křižovatka už se nedá projít znovu. Rád bych vám teď vyprávěl o jednom setkání, které se prý odehrálo někdy na sklonku poslední dekády nedávno uplynulého století.

– – –

            Říkejme mu Antonín.
            Už od dětství patřil mezi pravidelné návštěvníky knihoven. Knihy miloval, ale nikdy neměl prostředky, aby si mohl pořídit domů všechny, které by chtěl (nehledě na to, že by se mu ani nikam nevešly). Svou posedlost tak mohl částečně ukojit právě v knihovnách, aniž by ho to stálo příliš mnoho. Navíc mají knihy z knihoven často k dobru i určitou hodnotu dějinnou, jak získávají během let patinu pod stovkami cizích prstů a dlaní, a všechny ty zapomenuté jízdenky a lékařské recepty coby záložky a poznámky tužkou na okrajích stránek a na předsádkách skýtají další materiál k zamyšlení, stejně jako rostlinky do herbáře, vložené mezi listy k vylisování a nakonec zapomenuté, jak kdosi neznámý bezpochyby v notném chvatu musel knihu zase vrátit.
            Jednou seděl Antonín v knihovně a četl si jistou sbírku esejů; za okny už se setmělo a vnitřek velké haly prosvětlené jasným světlem působil ve srovnání s chladnou tmou venku mile a útulně, i když byl plný neznámých lidí, zabraných do svých neprůhledných úkolů a zájmů.
            Místo u okna v rohu místnosti, otočené čelem do prostoru, patřilo k jeho nejoblíbenějším. Nikdo mu zde nepřecházel za zády – to jej vždycky velmi rozčilovalo –, takže měl jistou dávku soukromí, ale zároveň díky umístění nejvýtečnější přehled o ostatních návštěvnících. Mezi jednotlivými eseji a odstavci tak dával očím odpočinout a spočinout především na dívkách, které se zde nacházely.
            Tohoto konkrétního podvečera Antonína upoutala pěkná, něžná slečna jemného profilu, s dlouhými světlými vlasy, slabý přiléhavý svetřík, tmavé kalhoty. Před sebou na stolku poznámkový blok a několik objemných knih, leč na hřbety ani na tituly vidět nebylo, a tak se o ní mohl dalších věcí Antonín jen domýšlet.
            Zaskočilo jej, když vprostřed domýšlení zaznamenal její pohled. Setrvali v očním kontaktu neobvykle dlouho, než sklopil zrak. A nejpodivuhodnější bylo, že se ani necítil mírně zahanben, jak tomu v podobných chvílích obvykle bývalo. Měl téměř dojem, jako by byla jeho zájem uvítala.
            Přečetl sotva jeden odstavec – jistě mu to trvalo nejméně třikrát déle než kdy jindy, jak měl mysl obtěžkanou dohady – a zvedl oči znovu. Tentokrát se jejich role vyměnily; byla to ona, kdo na něm nechal spočinout svůj pohled. A ona teď po zlomku vteřiny sklopila oči a prsty za ucho zasunula neposlušný pramen plavých vlasů.
            Tohle už není jen náhoda! Uhnul očima do knihy a útroby se mu lehce zachvěly; už se ani nepokoušel číst, jen přemýšlel, co by měl dělat dál. Krátce znovu zvedl oči, ale slečna se zase tvářila bezelstně, jako by se věnovala studiu ještě důsledněji než předtím. Byl to snad prve jenom dojem, klamný pocit? Přání je otcem myšlenky, tak se to přece povídá...
            Když po dalších desítkách vteřin zvedl oči, byla dívka najednou pryč. Odešla. V první chvíli v něm hrklo, ale své věci měla stále na místě, patrně si tedy jen někam odběhla, snad jen na cigaretu, na toaletu nebo pro chybějící literaturu mezi regály.
            Tu se Antonínovi prosmýkla hlavou troufalá myšlenka, která mu nebyla ani trochu podobná, ale o to víc jej na první dotek zaujala. Nechám jí tam na stole vzkaz, pomyslel si. Jen pár slov a telefonní číslo a půjdu pryč. Pak se uvidí, nechme se překvapit. Hin sa hukáže! Jak jednoduché.
            Krátkých pár vteřin váhání, pak utrhl roh z linkovaného papíru svého zápisníku a napsal na něj velkými tiskacími písmeny – po očku sleduje, zda se vyhlédnutá slečna mezitím nevrátila, což by celý jeho plán pochopitelně zcela zhatilo –:
            líbíš se mi, moc, ale tady se cítím nesvůj. ozvi se mi, jestli chceš: 0602 ... ... antonín (od stolu u okna v rohu)
            Rychle si posbíral své věci a v duchu se modlil, aby se dívka zatím neobjevila, ale štěstí stálo tentokrát při něm, přálo mu. Spěšně a pokud možno nenápadně prošel kolem stolu, kde ještě před minutkou seděla, a upustil lísteček přímo na její blok. Seběhl po schodech a doufal, že ji cestou ven nepotká. Jenže ani to se kupodivu nestalo a celý podnik tedy proběhl zdárně – alespoň prozatím.
            Venku si zapálil cigaretu a schoval se s ní do podloubí, protože začínalo drobně pršet. Když odhazoval o chvíli později nedopalek do kanálu na druhé straně silnice, počala v něm klíčit nejistota. Touhle dobou už musela můj vzkaz přečíst, říkal si v duchu. Ještě jednou škrtl zapalovačem a ostře vdechl kouř.
            Telefon se v kapse ozval dvěma páry táhlých tónů a Antonínovo srdce poskočilo, až se dýmem zakuckal. Odhodil cigaretu a nedočkavě zprávu otevřel.
            to zni zajimave, a kam jsi tak rychle zmizel, antonine? udej sve souradnice :-) radka

– – –

            O pár měsíců později, tentýž rok, se Antonín kolem poledne procházel po nábřeží a obezřetně se vyhýbal namrzlým kupám zašedlého sněhu, umazaného výdechy města. Od řeky foukal ledový vítr a šlehal jej po odhalených tvářích. Zimou se zachvěl po celém těle, zabořil ruce ještě hlouběji do kapes péřové bundy a přidal do kroku, aby se aspoň trochu zahřál.
            Dole u vody, kde se v teplejších údobích roku proháněli cyklisté a kolečkoví bruslaři (nebo snad inlajnisté, tak se tomu říká?), nevyspalí rodiče s kočárky a zamilované dvojice, ale teď tam bylo pustoprázdno, stál nevelký stánek s horkými nápoji a párky v rohlíku. Svařák bych si dal, a k němu jedno dvě cíga, problesklo mu hlavou, a protože jej od nejbližších povinností dělily ještě necelé dvě hodiny, seběhl bez dalšího rozmýšlení po kamenných schodech. Jistě měli otevřeno, zpod střechy šla jemná pára, ale žádného prodavače tam neviděl. Musel tedy přijít až k pultu a hlasitě pozdravit. Jenže se nic nedělo.
            Haló, dobrý den...?
            Konečně se v karavanu, zaparkovaném při zadní stěně stánku, ozval jemný zvuk, krátký pohyb. Dva kroky a nějaké zavrzání; Antonín se usmál. Dobrý den, řekl ještě jednou, no už jsem si skoro myslel, že tady máte samoobslu...
            Slova mu zadrhla v krku, když se před ním objevila pohledná plavovlasá dívka jemných rysů, něžného profilu. Upřela na něj světle modré oči a usmála se, ale jako by se dívala kamsi dozadu, daleko za něj, a ani ho pořádně nevnímala. Dobrý den, pane, co to bude?
            Je to vůbec možné? ptal se v duchu Antonín. Je to opravdu ona?
            Dívala se na něj pátravýma očima, jako by snad také na něco myslela, ale dost možná jen čekala, jestli si bude přát párek v rohlíku, svařené víno nebo snad rovnou obojí.
            Ehm, dejte mi jeden svařák, prosím vás.
            Může to být ona? běželo mu hlavou, ta dívka, se kterou jsme si teď na podzim vyměnili v knihovně pár krátkých pohledů? Jak to může být dlouho, měsíc, dva? Líbila se mi, moc... Jak jsem tak dlouho váhal s tím vzkazem, až se zase vrátila, posadila se, věnovala mi snad ještě plachý pohled a mě to celé tak rozhodilo, ta moje nerozhodnost, a že jsem zhatil svou blbostí takový dobrý nápad, až jsem se narychlo sbalil a odešel? A i kdyby to byla ona, může si mě ještě pamatovat? Stál bych jí vůbec za vzpomínku?
            Dívka se k němu otočila zády, a zatímco připravovala nápoj, jehož vůně se nesla všude kolem, Antonín ještě chvilku přemýšlel. Jistě, už není pochyb – určitě je to ona. Ty vlasy jsem nezapomněl, a ten pohyb, kterým si dává pramínek z čela za ucho. Jaká shoda náhod!
            Třicet korun, prosím, dýchla si na dlaně, které musela mít zimou notně prokřehlé.
            Zaplatil a odešel s kelímkem opodál, aby si zapálil cigaretu u kruhového stolku, který tam byl pro zákazníky přichystán. Po očku ji sledoval; nevrátila se do karavanu, snad venku potřebovala ještě něco dodělat. Vdechoval dým ostře a rychle, svařené víno do sebe otočil jen na několik hltů. Musím jednat rychle, než zase zmizí tam vzadu, to už by byl konec. Přistoupil k pultu a odhodil kelímek do plastového pytle, aby svým pohybům dodal zdání smysluplnosti. Všiml si, že se na něj dívá, a nadechl se, až jej ledový vzduch v hrudi zaštípal.    
            Moc lidí sem teď asi nechodí, co? 
            Moc ne, přisvědčila. Je to celkem bída.
            Vyplatí se to vůbec, mít tady ten stánek? Že to šéf někam nepřesune, kde by šly ty obchody třeba lepší.
            Ale jo, pokývala hlavou. Občas jsou tu nějaký akce, trhy nebo koncerty, to je zákazníků celkem dost, vydělá se na pár dnů dopředu. Nějak se to tady zvládá.
            To máš jako brigádu? zeptal se Antonín a ani mu nepřišlo, že jí začal tykat; bylo to koneckonců méně strojené, přirozenější, vzhledem k tomu, že je dělilo jen pár roků. Dívce to zřejmě taky nevadilo.
            Jo, tak něco.
            Studuješ?
            No.
            Já už ne, ale občas se mi po tom stejská.
            Usmála se a poprvé vypadala celkem potěšeně, že se s ní dal do řeči.
            No, řekla znovu. A já už bych to naopak docela ráda měla za sebou.
            Ještě nějakou chvíli mluvili v podobném duchu, než se odhodlal k dalšímu kroku.
            Asi tě nemá cenu zvát na svařák, co?
            To fakt ne, řekla se smíchem. Já ho nemůžu ani cejtit, to mi teda věř.
            A na něco jinýho?
            Záleží na tom –
            Znám tu kousek jednu dobrou kavárnu. Až tady dneska skončíš, třeba.
            Ale jo, to by celkem šlo.
            Jinak, já jsem Antonín.
            Radka, ahoj.
            Budu muset jít, mám nějaké vyřizování, ale pak teda zase přijdu, jo?
            Dobře. Budu se těšit.
            Měj se.
            Ahoj.
            I když vítr stále hnal od vody mrazivý vzduch, musel si cestou na tramvaj rozepnout bundu, jak celý málem hořel.

– – –

            Nočním vzduchem nad řekou vířil sníh a zprudka řezal do obnažených tváří, rychle mrznoucí vrstvička se usazovala na řídkých vlasech a hned nad čelem mu brzy vykvetla směšná bělostná aureola, o které nevěděl, dokud za mostem nezastavil v podloubí a neohmatal ji opatrně prokřehlými prsty. Opřel se zády o zeď a odpočíval tam v celkem pohodlném bezvětří, i když se mu mráz proplétal oděvem skrz naskrz.
            Zasraná zima, pomyslel si Antonín, kurevskej mráz, konečky prstů se dotkl tváří a překvapilo jej, jak jsou chladné. Už aby skončila, letos je to vážně k nevydržení. Zalovil v kapse a nahmatal měkký balíček cigaret, ve kterém už zbývalo jen posledních pár kusů. V mrazu mu cigarety odedávna chutnaly jaksi víc; měl pocit, že jej kouř uvnitř zahřívá a vůbec mu bylo mnohem lépe, když si zapálil. Dým vycházející z úst se navíc v mrazivém vzduchu jevil hutnější než jindy, čímž celý rituál ještě získával na důležitosti.
            Díval se na vločky, jak úhlopříčně křižují jasně osvětlené výseče ulice pod oblými spojnicemi jednotlivých sloupů. Jako v transu sledoval ostré kmitání sněhu na podkladu chladného světa, žlutobílá prázdná ulice zakrytá mrznoucím příkrovem. Bylo v tom cosi odzbrojujícího, cosi kolébavého, a kdyby nebyla tak děsná zima, jistě by se Antonínovi začala klížit víčka. Radši ani nedomýšlejme, jak by potom dopadl.
            Náhle jeho půlkruhovým výhledem vyplněným vířením sněhu a světlem lamp rychle prošla ženská postava. Zanořená v silných vrstvách oblečení a mírně předkloněná, probojovávala se sněžnou nocí jen pár set metrů za Antonínem, nyní ho předběhla a zase mu rychle mizela z očí, jako přelud nebo zdání. Otočil se jejím směrem, ale už ji přes sloupy podloubí neviděl. Kdo ví, jestli o něm vůbec věděla. Vůbec si ho na mostě nemusela v tomhle počasí všimnout – a teď, teď tu byl skutečně ukrytý jak v zákeřné záloze.
            Jenže v její chůzi a v jejích pohybech bylo něco známého i záhadného, rozrušení a zvědavost, matná vzpomínka v paměti přesycené nesčetnými lidmi, slovy a dojmy. Antonín vydechl cigaretový dým a zhasil špačka podrážkou v hnědavé sněhové břečce. Dlaní se odstrčil od stěny, která mu na pár chvil poskytla tak nádherné útočiště, a vyšel na ulici.
            Může to být ona? říkal si v duchu a pokračoval ve směru, kterým prvně šel, a kudy právě zmizela i kráčející dívka. Vlasy měla schované pod čepicí a snad i pod kapucou, ale zahlédl krátce její profil proti bílé fasádě domu naproti, něžný a jemně tvarovaný, a ta postava a chůze, křehký a přitom nesmlouvavý pohyb – přidal do kroku. Jistě, mohla by to být ona, nakonec proč ne. Jenže, přiznejme si, že pravděpodobnost je úplně mizivá. Proč bych ji měl potkat během pár měsíců třikrát? Jako by se mi chtěl osud vysmívat do očí, vmetat mi do tváře ty dvě předchozí promrhané šance – že jsem tehdy v knihovně tolik váhal s tím vzkazem, až se zase vrátila ke stolu, posadila se, věnovala mi snad ještě jeden letmý pohled a mě to celé tak rozhořčilo, ta moje nerozhodnost, že jsem se sbalil a zmizel? Jenže co teprve potom, o pár týdnů později, na nábřeží, jak jsem ji potkal u stánku se svařeným vínem a nikde nikdo, jen my dva, jako by se svět odmlčel a zhasl za oponou, lepší příležitost se málokdy naskytne, viď? A já tam pomalu srkal víno a kouřil a převaloval na jazyku slova tak dlouho, až jsem je už zase nemohl dostat ven, ani náhodou, jen jsem chabě čekal, jestli nějak nenaznačí, nějak nepomůže, ale ona zmizela v karavanu a já pak vyběhl po schodech a cestou na tramvaj jsem si musel rozepnout bundu, jak jsem celý málem hořel.
            Antonín zabořil ruce hlouběji do kapes a sníh řezal do obnažených tváří jako stovky jemných jehliček. Asi deset metrů před ním se nejasně rýsovala kráčející ženská postava, sledoval ji přimhouřenýma očima a přemýšlel zas a znovu, jestli je to skutečně ona. Může být? Je to vůbec možné? Vzpomene si na mě? Stál jsem jí vůbec někdy za to, aby si mě pamatovala?
            Vtom už spolu čekali na zastávce tramvaje a každý na jednom konci otevřeného přístřešku, který byl v takovém počasí skoro k ničemu. Obrátil se čelem k dívce, zády proti větru, a bezděky zašátral v kapse po cigaretách. Nikdo jiný tam už nebyl. Takže znovu.
            Všiml si, že kapucu už má dole. Věnovala Antonínovi krátký pohled, který ho zbavil posledních pochybností. Vážně je to ona. Věděl, že tuhle možnost už nesmí promeškat. Podle jízdního řádu měla jet tramvaj za nějakých šest sedm minut, jenže v téhle povětrnostní situaci si člověk nemohl být ničím jistý.
            Máme na sebe kliku, co? vyslovil pracně ztuhlými ústy a doufal, že to neznělo moc opilecky.
            Prosím? zeptala se přiškrceně a v jejím hlase zazněla obava.
            Že na sebe máme kliku, opakoval nejistě Antonín a v duchu zalitoval, že nezačal jinak.
            Jak... Jak to? Já nevím, co –
            Ale, já – mám jen takový pocit, že jsem si u vás před nějakými pár týdny kupoval svařák, je to možný?
            Konečně dívka trochu roztála, i když se takové slovo pro danou situaci příliš nehodí. Snad se i lehce pousmála, oči se jí maličko zúžily a zableskly krátkým potěšením, snad proto, že se uchytila v něčích vzpomínkách, aniž by to věděla, odhadoval Antonín sám pro sebe. To přece člověka potěší.
            Jo, to je docela možný. Promiňte, já už tam prodala tolik svařáků a hotdogů...
            Jasný, to je mi jasný. A ještě tam pracujete?
            No, je to jen brigáda... Jo, ještě jo. Ale už asi brzo skončím. Leze mi to na nervy...
            Víte, já – nechci, aby to znělo blbě, ale myslím, že jsem vás viděl ještě někde jinde. Proto jsem vlastně předtím říkal, že na sebe máme štěstí...
            Jo? A kde by to mělo být? zatvářila se podezíravě, a i když předtím udělala dva tři malé kroky směrem k Antonínovi, snad aby ho lépe slyšela v tom nečase kolem, teď zase trochu ustoupila.
            Chodíte občas do knihovny? Do městský, do ústřední?
            Jen někdy. Dobře se mi tam pracuje, píše, přemýšlí. Když mám odevzdávat nějakou práci, seminárku, nebo tak... Jo, dá se to tak říct, občas tam chodím. Dokonce jsem se tam učila na maturitu. Proseděla jsem tam celej svaťák. Cítím se tam dobře. Tam jsme se viděli, jo? usmála se nejistě, snad protože vzpomínala marně.
            Antonín se taky usmál, ale nic neřekl a zapálil si cigaretu, kterou už pár minut žmoulal v ledových prstech. Nevadí vám to? zeptal se. Zavrtěla hlavou. Dáte si? Stejný pohyb.
            No, tam jsem vás viděl poprvé, a pak jsem trávil plno času vymýšlením, jak s vámi zavést hovor, líčil Antonín a srdce se mu pod kabátem rozbušilo, jak před ni své vzpomínky předestřel v tak neobvyklé otevřenosti, ani nevěděl proč vlastně, možná by jí to teď vůbec neměl povídat, ještě si to vyloží kdovíjak. Ale vy si mě asi nemůžete pamatovat, to je jasný, pokračoval, takových jako já musíte potkávat...
            Dívka mlčela a Antonín už radši nechal větu nedořečenou, aby ji něčím nevylekal. 
            Dívali se chvíli tiše před sebe skrz padající sníh, Antonín kouřil a pátral po slovech, cítil úlevu i mírný strach. Tramvaj měla jet každou chvíli, snad už měla zpoždění, její řidič někde zřejmě zápolil se zamrzlou výhybkou nebo něco podobného. Znamenalo to pro ně na jedné straně pocit neomezeného času, který mohli a museli vyplnit, na druhé straně podivné napětí. Stále čekal s ušima nastraženýma, kdy se ozve drnčení kolejnic a objeví světla v dálce.
            Namísto toho uslyšel kroky, jaksi váhavé a nejisté, a na křižovatce se mezi padajícím sněhem objevil další noční chodec. Ale ne, to ne, hořekoval Antonín v duchu. Třetího tu nepotřebujeme. Netuší, co může způsobit. Teď se k nám klidně a bezstarostně přimkne a celou tuhle chvíli, na kterou jsem čekal tak dlouho, rozdrtí na střepy, protože pro tři v ní není místo.
            Šestapadesátka ještě nejela, že ne? zeptal se příchozí už z dálky, zbytečně hlasitě a málo zřetelně. V tomhletom počasí se fakt nedá běžet na tramvaj, ty vole.
            Jo, už jela, odpověděl Antonín bez váhání. Zrovna teď odjela, je to jen minutka. 
            Mladík v barevné zimní bundě se překvapeně zastavil. Ale kurva, procedil, přítomnost dámy ho asi vůbec netrápila. Jakože fakt? Vůbec jsem jí neslyšel. No do pytle, tomu řikám smůla, zrovna když je takhle hnusně.
            No jo, to vám nezávidím, pokýval hlavou Antonín. To počasí nestojí za nic.
            Takže teď mám co dělat, abych se zase vrátil na druhou stranu, tam bych ještě moh' stihnout osmapadesátku. No to nasere...
            Otočil se a rychlým krokem s podkluzujícími podrážkami zase zmizel za rohem a v padajícím sněhu.
            Dívka se na Antonína dívala široce otevřenýma očima, a když se setkal s jejím pohledem, musel sklopit zrak. Proč jste to udělal? zeptala se tiše a bezvýrazně.
            Nevím, já – mám pocit, že pro dva je tahle budka tak akorát, ne?
            Zapálil si další cigaretu, i když už na ni neměl nejmenší chuť; jen aby zahnal rozpaky.
            A odkud vlastně jdete? zkusil znovu prolomit šumění padajících vloček.
            Byla jsem s kamarádkou, řekla a mávla rukou, jako by to ani nestálo za řeč. Moc na sebe už nemáme čas, ale seděly jsme spolu celej gympl v lavici. Teď děláme každá něco jinýho, ona studuje v zahraničí, málokdy se můžeme vidět. Teď kolem Vánoc je nejlepší čas. Všichni se vrací domů. Jako by si umanutě dokazovali, že spolu ještě furt mají něco společnýho, i když... No, to je jedno, mávla znovu rukou a Antonín pocítil touhu schovat její dlaň do své, zahřát ji svým teplem a podělit se s ní o tu radost a vzrušení, že mohou konečně stát vedle sebe a povídat si, i když už je dost hodin a mrazivá noc a nebo právě proto.  
            Jo, je to tak, vím, co myslíte, přisvědčil Antonín a naposledy si dvakrát potáhl z dohořívající cigarety. Někdy bychom taky mohli někam zajít, co říkáte?
            Hm, vlastně asi jo, proč ne?
            Až bude lepší počasí, samozřejmě. Příští týden, mezi svátky. Až bude klid.
            Jasně. Já nikam nejedu. Takže klidně. Něco vymyslíme.
            Ale stáli od sebe pořád trochu pootočeni, pár kroků vzdáleni, jako by tu vzájemnou ostýchavost ještě nechtěli prostoupit.
            A netrvalo dlouho a noční tramvaj konečně přijela, zcela naplněná unavenými lidmi, změtí pátečních řečí a zápachů. Prudké zatáčky a zrychlení, nejisté nohy a vrávorání pozdních hodin. Mluvili ještě pár chvil, než vystoupila, a Antonín ji ještě stačil včas požádat o telefonní číslo. Souhlasila, nechala se od něj prozvonit a rozloučili se úsměvem a kývnutím. Vždyť se brzo uvidíme, ne?
          

– – –

            Sníh zvolna odtával a slunce stálo každým dnem na nebi výš a výš.
            Antonín pak přemýšlel, jak ta zima letos uběhla rychle, téměř mrákotně a mlžně. Plavovlasou dívku už nepotkal; snažil se, to ano, jak jen mohl, jak jen dokázal. Procházel sem a tam místy, kde ji tenkrát zahlédl, kde ji potkal, prohodil pár slov, vracel se na místa svého váhání, místa svých okolků a nejistot. Jenže – nic.
            Jistě, vzpomínky mu zbyly, leč hasly a chladly, jak ubíhal čas: knihovna zalitá žlutým světlem zářivek, tma za okny a pár letmých pohledů, rozpuštěné vlasy a bezděčné pohyby;  a vůně svařeného vína nad ledovou vodou, její něžný hlas a vlhká pára z jeho úst smísená s cigaretovým kouřem; a sněhová vánice protínající šedobílou ulici zahlédnutou zpod oblouků podloubí, spěchající postava a čekání na zastávce, každý na druhém konci zastávky a Antonín zabořený v rozpacích s tváří omrzlou tak, že ani rty skoro necítil, a tím si pak omlouval, že nepromluvil; trýznivá touha a tisíce slov na jazyku a všechny promrhané chvíle.
            Zjara přemýšlel krátký čas i o tom, že vstoupí do kláštera. Hluboko uvnitř cítil, že by to teď bylo dokonalé místo pro jeho rozčilenou mysl, takový klid a řád, pravidelnost a srozumitelnost, ale hlavně žádné vášně, žádné zjitřené city – kromě lásky k Bohu, přirozeně.
           Ale i nad tím váhal tak dlouho, že vše nakonec zvolna odešlo, vyschlo na prach a rozsypalo se všude kolem, jen ten život stále nějak běžel dál.