JANA "NIKITA" KOBESOVÁ

Přístavní

neměla bych chodit do práce,
ale toulat se po nocích,
dlouho spát,
střádat kocoviny,
milovat staré muže v přístavu
a snít

 

Z posledních sil

Na liščím ohonu
studenou oponu
zatáhlo se moje nebe
s bledičkou hvězdičkou
smrtelnou hořečkou
studím vedle tebe

 

Voním

Vanilkou, koriandrem a jasmínem, co se opíjí
zlatavou radostí s obrázkem čtyř rudých růží....
Unaveným potem, kouřem cigaret a neštěstím, co se nesdílí
v roztřesených ránech za zvuku fanfár svlékaných kůží...

 

Nad ránem

nad ránem
už zase sním
v kůži nasáklé
vůní orstružin

nad ránem
nejradši spím
do tváře slunce
vrhám stín

nad ránem
často bdím
nad lhářem
a s lahví vína
sním
a není to moje vina

 

Touha

přímo do srdce
sedla si zaníceně
lítá infekce
roztomilá jako štěně

hluboko pod kůží
se roztouženě chvěje
mši zádušní
slouží za závěje

Jemně za krkem
mě hladí bez umdlení
je jaro
dobrá doba k zešílení

 

Úplatek

víš
nemám zrovna na rozdávání
duši záplatuju za poslední drobný
když snídávám zbytky včerejších polibků
ale dám, co mám, za jediný dnešní

 

Vyznání

Vám pane,
když dokážete
motýlí slzy nasypat mi do očí
smíchy rozcuchat mý obočí

Vám pane,
levně dám svý tajný smutky
i ukradený smích

Vám pane,
napočest,
podpálím hranice svých zorniček
a nezavolám hasiče

Vám pane,
bude moje duše
do naha až na kost vysvledčená
v celé noci tančit u tyče

Vám pane,
s láskou zkazím všechny sny, co zbyly
pro vás pane
nebe moje bude,
jen a jen pro vás pane,
navždycky červený a bílý

 

Těsně před koncem

až lemy mých teplých ponožek
bezvládně políbí zem
už bude pozdě znovu začínat
vaše doteky proklínat
a dovolávat se žáru mýho klína
už bude pozdě
a Jeho to bude vina

plyšovýho medvídka
se žlutou mašlí
kuřete, které o velikonocích chcíplo
v košíku s koledou
bude už pozdě
tam už žádné schody nevedou

do věže
tyčící se někde mezi bránicí, srdcem a hlavou
tam, kde ještě umím být malou
tam, kde ve víně není pravda
a křehká peříčka z rukou andělů
padají do vlasů i těm, kteří to vzdali...

ale možná, že nebude tak úplně pozdě
tedy pokud má-li.

 

Jaro moje

řevnivě jaru chlubím se
novým peřím načechraným
sněženkám ukradla jsem barvu
tulipánům ruměněc
a narcisům záři,
škoda, jen škoda je,
že zvadnu s prvními paprsky letního slunce

 

Inzerát

hřejivým náručím
píšu na rozloučenou?
ne, to ne
dneska si ještě poručím

všem hřejivým náručím
jo, tohle je inzerát
vážně
zn. za sebe sama neručím

 

Stanu se

stanu se
víc než vlastním prokletím
bloňďákem,
na který neletím
já stanu se
sněhovou vločkou
mrazem vymalovaným květem
sněhulákem bez dětí
stát se chci
svejch stínů vlečkou
nekonečnou tečkou
drakem, co krásně poletí

 

Slunce, tebe sem už dlouho neviděla

ale až vyjdeš
třpytit se mi budou vlasy
zalitý horkými doteky tvých řas

hřeješ,
jo,
matně vzpomínám si
ale marně střádala jsem jas

snad až namaluješ mi
miliony teček ve tváři
jako ty zazářím
zas

 

Stalo se

A sme v sobě semknutý
stalo se
ať právem nebo neprávem
letíme nocí
přes mraky nevidím zem

sme v sobě vetknutý
nežně
ještě spolu nestárnem
jen hořící hroty
dneska dluhy lásce zatáhnem

a nebo naděláme další

 

Až na kost

Toužím
až na kost ohlodaný
snídávám zbytky
sebe samý

onemělý
setiny sekund
věčný chvíle
co vyčítaj se
černobíle

 

jarní po stotisící

s tělem jako luk
tětivou nataženou k prasknutí
vystavuju se ještě studeným
ale stějně ostrým jako jehla dotekům
co tetujou mi ve tváři snad milióny nesmyslných teček

radostí ještě nekvetoucí, ale už brzy,
popoháním zatím spící pupeny,
který přesto, že mý město páchne smutkem,
brzo mu pustí žilou veselou žlutozelení

tak zítra ráno ještě spolknu pár pilulek instantního kurzu přežití, protože mý já je tětivou a tělo lukem
a s jarem jeho šípy zase poletí