NYKOS

...

tráva před zápražím
za poledního slunce
je pořád stejná
aspoň jak se zdá
je mi jedenáct

jen pes
co byl tehdy štěně
už včera z potoka
vylézt nedokázal

 

 

Stupná

v uchu
přitisknutém na polštář
krev mi tepe
v druhém
tikot cvrčků o překot
že o půl taktu
srdce předbíhá

budu spát
až slepý soused
požne králíkům

 

 

Rurální

tak pomalou
zdá se být
chůze z jara
mezi poli

a není slyšet ozvěnou
starých povozů
cinkání kování
ani hluboké
dýchání koní

jsme v zajetí
vyjetých kolejí
koly od traktorů

 

 

Kamenice

nic tu není nové
a nic se nevrací

kameny češou
řeku po dešti

 

 

...

tráva polehlá
od deště ubitá

bahno na rozcestí
těžší a těžší jsou
všední rozhodnutí

po sedmeru všeho
cesta dál už netěší

(panna zlatovlasá
od čekání
asi umře pozítří)

 

 

Sny

a nebyla zahrada
a nebyl sad
starých třešní rozkvetlých
ve tmě tušených a neviděných

a nevíš
zda spal jsi doma
a ta sova
byla snová

 

 

...

ten sníh patří
k mnoha zimy krutostem
ta běl mi
dozajista na sítnici
jizvu vypálí

až přineseš
nezvratné důkazy jara
pak teprve
uzdravím se

 

 

Za ozvěnou

(Saše)

Moje Échó
byla aspoň hlasem

Její tělo dál
směl jsem nosit v hlavě
ale hlas který nezní
není

 

 

O neumírání

na světě
jak kočku v náručí
vždycky mě přidrží
něžně a důrazně
dvě cizí ženské paže

tak do deseti počítám
a čekám
která teď
všechny moje knoflíky
rozepne
a znovu pozapíná

 

 

...

pohledy jež
nedozněly obolely
mrkneš
hlavu otočíš
nikdy nestihnu
vrátit ti
setinu vteřiny
toho luxusního štěstí

milostná

milost?
na!

 

 

...

hřmí hřmí
do trní
chytá se chmýří
tráva se lehce
skládá v úklonách

a já sním
o lesních jahodách
na prsou tvých
jež nesním

 

 

Anamnéza

miluj mne má lásko amorální
asi netušíš jak naše milování
jak lehce proklouzne
v nicotu zapomnění

můj praprastrýc Reimunt
své dvě dcery
přál si výhodně vdát
jedna před svatbou
skočila do rybníka
druhá se z ženicha
na duchu pomátla

to je vše
co po nás za sto let zůstane
dva nejtěžší hříchy
v rodině jako vtip zapsané

 

 

Ráno

mluví šeptem
aby i čas ještě chvíli spal
aby pomaleji kráčel
v stopách v jejich dechu

nechce opustit to údolí
kde ještě ovce zvonci zvoní

i když  v smíchu říká
vezmi mě

kamkoliv

už zítra
vybavit se snažím
to ráno
zachumlané v peřinách

poslouchám počtvrté
a stále dokola
Svítání
od Griega

 

 

...

měkké světlo rána
zkoušíš na omak

prsty se ti prohýbají
jak deset břišních tanečnic

pro mě i měkké
má své ostny

smiluj se nade mnou
a nad mýma očima bolavýma
zatáhni záclonu
svých dlouhých vlasů
od večera nečesaných

 

 

Noc se páře

slyším
jak noc se páře
od východu mizí
drobné stehy hvězd

i v bělosti tvé kůže
mizí zbytky záře
těch hvězd
i mé svatozáře

 

 

Adam a Eva

... a Bůh je o samotě zanechal

jména nepotřebovali

vždy na konci každé otázky
i odpovědi byl ten druhý