PETR PAZDERA PAYNE

Srna v okně

     Jdu takhle po Žižkově Bořivojovou ulicí a hele, v okně se vyhřívá srnka. Není to obvyklé, do Bořivojky moc slunce nesvítí, ale v plném létě je tomožné. Napřed dělám, jako že ji nevidím, mám pocit, že jsem ji přistihl při něčem nepatřičném, ale čím víc se snažím dívat jinam, tím víc je to na mně vidět. A tak, abych překonal rozpaky, jen tak prohodím, až jsem se sám zalek’ té samozřejmosti, s jakou to ze mě halasně vyšlo: „Kdepak máš toho svýho pytláka?“ Srna se ale vyhřívala dál a dělala, že mě neslyší. Možná jsem promluvil nesrozumitelnou řečí, anebo třeba taky poslouchala hudbu. Kdoví. Vtom se z temnoty bytu vynořil myslivec a nakvašeně na mě vzkřikl: „Já ti dám pytláka!“ A hned vytáhl brokovnici. A to už jsem nečekal, vzal nohy na ramena a zahnul první ulicí dolů, že přece můžu jít Vlkovkou, když v Bořivojce je tak nebezpečno. Pár broků se ještě odrazilo od dlažby, ale já už byl víceméně v bezpečí.
     Leč přepadl mě strach o srnku. Takové pěkná byla a myslivec vypadal, že nade vše miluje srnčí po domácku. Už už si jistě brousil nůž, aby jí, jak tak ležela na zádech na parapetě s hlavou zvrácenou, pěkně šmik šmik, anebo spíš jen jedním jediným šmiknutím, prořízl hrdlo. A já ho vyrušil! Ale nedokázal jsem při srně stát. Jako by mi ty srnčí oči, kdykoli si na ni vzpomenu, vyčítavě říkaly: „Vidíš, nic nedotáhneš do konce.“

 

 

U učňů

     Byv v učňovském středisku u holiče, dospěl jsem k velké nespokojenosti, anžto mě opižlali jak se patří. Nehodlal jsem nadále čekat, až mistrová vše napraví, dá-li se co napravit; snad jen velmi krátkým sestřihem, či spíš vyholením. Chtěl jsem odejít, ale byl jsem požádán o zaplacení. Mistrová řekla: „Jednoho kolibříka,“ což znamená 500, protože na bankovkách je zobrazen kolibřík. Vzpomněl jsem si, jak se mi jednou zdál sen, kterak jsem v rozkošné hospůdce s příjemnými spolustolovníky seděl, avšak bez zaplacení jsem se probudil, takže za mne museli ti bodří chlapi vyrovnat účet a já se jim pouze v duchu již bdělý omlouval; naopak v případě kadeřníka bych si jistě vyčítal, kdybych byl uhradil kolibříkem. Proto jsem v klidu a bez zaplacení odešel od těch nevycválaných učňů a učnic v jistotě, že se mohu, budou-li mě pronásledovat, kdykoli bez okolků probudit. A vskutku toho učně, který mě tak nehorázně opižlal, jsem ucítil najednou v patách, ani jsem se nemusel ohlížet, a bylo mi jasné, že je to on. A kruci, ne a ne se probudit! Hnal mě až na předměstí, do otevřené krajiny. Tam kolibříci a jiní ptáci vzlétali. Proměňovali se v samoletky, mechanismus létání, stroječek, skřydla, ocásek i pružinky obnažovali. Nenápadně šustili – ale tohle jsem si asi už vymyslel. Drželi se nahoře a zase přistávali. Bože, to byla krása! Ani mi už nevadilo, že budu dopaden, jenom jsem toužil pozorovat létavce oblohu křižující bez přestání co nejdéle. A učeň tam stál vedle mne s otevřenou pusou. Pak si vzpomněl, chytil mě za loket a pravil: „Tak půjdeme.“

 

 

Na Litvě

     Můj otec byl Litevec. Jmenoval se Edmundis, a já jsem už jenom Edmund. Zdědil jsem po něm fajfku a veslo. Fajfka byla ještě po jeho dědech, zdědil jsem s ní i specielní futrál, kopírující její tvar. Ještě jsem ji nevyzkoušel, kouřím jen cigarety, musím si opatřit lulkový tabák, který jsem nezdědil. Můj otec nekouřil vůbec. Co se týče vesla, zřejmě každý Litevec od moře dostane při narození veslo, které pak patří k jeho základním celoživotním potřebám. Já jsem už žádné veslo nevyfasoval, protože jsem se narodil tady, ve vnitrozemí. Jenom jsem zdědil to veslo po otci.
     Otec byl přísný, a když se na nás, na mě a na maminku, naštval, začal nadávat litevsky. Pak se nám omlouval – ne za to, že nadával, ale že jsme mu nemohli rozumět. Otec litoval, že odešel z Litvy. Nechtěl tam už ani na návštěvu, aby ho lítostivost a vzpomínky nepřemohly. A stejně byl nešťastný. Možná proto tak brzy odešel ze světa vůbec.
     Když se uvolnily poměry a Litva se osvobodila od okupantů, zatoužil jsem poznat své kořeny. Vzal jsem veslo a fajfku v cestovním futrálu a vyrazil na Litvu. Neměl jsem žádné kontakty na rodinu, ostatně z velké části prý skončila kdesi na Sibiři. Zdál se mi ale sen, a v něm mi umírající otec, ještě než vypustil duši, stačil prozradit adresu rodného domu na ostrově nedaleko přístavního města Klaipeda. Musel jsem se tam přeplavit lodí. Pak jsem podle adresy našel kruhovou náves, některé domy byly už strženy, a já si nebyl jist, kterýže je ten otcův rodný. Nepamatoval jsem si přesně číslo domu, protože mi je otec svěřil v litevštině. Nikde nikdo, abych se zeptal; chodil jsem s veslem po náměstí a připadal si jako ve snu.

 

 

Svatá misie

     Říkalo se mu Metoděj, protože byl svým způsobem věrozvěst. A taky v jeho jménu zaznívalo slovo metoda, neboť on měl cosi jako celoživotní metodu. Byl to takový kavárenský povaleč, nemakačenko a tulák. Cestoval po světě, třeba i dva roky byl pryč, a pak se zase objevil. Když byl u nás, všichni se zas dali dohromady; po létech se viděli nejen s ním, ale i mezi sebou. Opět zavítali do kavárny na náměstí, kde Metod vysedával už od rána. Vyprávěl, co zažil ve světě, ale věrozvěstem se stal hlavně proto, že nás naučil vždycky novým a novým karetním hrám, kterým jsme pak po celé dni holdovali. Hra nám většinou vydržela ještě pár týdnů i v době jeho nepřítomnosti.
     Teď to bude už rok, co jsme ho viděli naposled a co jsem na sobě zažil blahodárný vliv jeho osoby a jeho metod. Měl jsem jít druhý den na amputaci ruky, a on mi řekl: „Ty vole, nechoď tam, oni potřebujou tvou ruku, aby ji prodali. Že se prodávaj’ orgány, to si nikdy neslyšel? Vymysleli si záminku, že tam máš sepsi, aby si vzali tvou ručičku... Cha chá. Uvidíš, jestli se ozvou. Pokud tam máš fakt takový zánět, že se ruka nedá zachránit, tak tě budou shánět. Nenechali by tě přece umřít.“ Říkal jsem, že mě to strašně bolí, ale on se podíval na moje fialové předloktí, poznamenal, že viděl horší, a nakonec ještě dodal: „Až příště přijedu, tak budeš oběma rukama hejbat jako čamrda.“
     Druhý den jsem nikam nešel a takyže se nikdo neozval. Oteklá ruka splaskla a já jsem Metodovi vděčný až za hrob.
     Ta věc změnila zásadně můj pohled na svět: Lepší třikrát neudělat nic, než jednou něco vykonat! Rozhodl jsem se misionařit podobně jako Metoděj. Každý den aspoň jednomu člověku něco rozmluvit, každý den alespoň jednu akci pro blaho lidí překazit, nějaký ten prospěšný zákrok či výkon zmařit. Tak třeba dnes jdu vyplašit hejno uvízlých ryb ze zdymadla, než si pro ně dojdou rybáři s podběráky. Zítra mám v plánu zdemolovat obecní amplion, aby už žádného neotravoval svým drzým hlukem a zcela úchylnými hlášeními. A pozítří, pozítří si zaplatím prostitutku, ale nic po ní nebudu chtít.

 

 

Hrubým metrem

     Kde měl bych v tomhle panoptiku uzřít blízkou tvář? Vrazi a oběti. Kreatury. Živé mrtvoly. Ztrácím se ve vás. Smrt se ráda oblíká. A to nástupiště proklatě dlouhý. Perspektiva jen umocňuje všeobecnou nesmyslnost žití. Milující se páry po peroně. Po vagonech. Ukončete nástup. Lidičky postavičky ručičky nožičky se rozhýbávají... a světlo střídá tma. Ten kabaret! Hladil jí bradu, tvářičky, za ouškem, dokonce jí vjel prstama do nosních dírek. Když se loučili, zamávala mu jakoby kachna křídlem. A teď se, blbec, tváří tak bezpohlavně a jede se mnou. Zatímco chlápek vedle něj svýma nozdrama větří, pročísne si obočí, jak se pozoruje v odrazu ve skle, vstal a už už by chtěl vystoupit. Nějaká celebrita. Proč jede sockou? Seděl předtím vedle týhle holky, co zahrála řádkou vyceněných zoubků, jak se usmála. Vpíjím se do tebe, ty tlamičko, jako forma na odlití. A nakonec tu naproti ještě tahle mezi límci žvýkající brada! Přimhouřené oči, patka veliká, ručičky – pařátky, paznehty. Nejsi ty masovej vrah? Deštník, kabela. Úchyl. Tak s váma já mám jet metrem? Těch ksichtů, těch ksichtů. Proč na vás musím čumět? Samý vobrazy. Kdovíkde se vlastně kujou slova! Tohle město je strašně vochmataný. Zneužívají toho, že nejsem zvyklej, že mně skončila kuratela. A dobří odchovanci se vracejí. Kde jsem to jenom žil? Uvázán a zase odvázán! No nečum na mě, já jsem tady jenom z výzkumných důvodů. No, že jsem si tebe nevšim, sněhurko. Pod plachetkou osobo! Skleněné šlachovité tělo. No ano, smrtka jede se mnou. Ale já ještě žiju. Nedívej se na mě! Ještěže vystupuju. Ať si vás všechny odveze, ať si vás vezme s sebou, po lopatě do tunelu s váma!

 

 

V lavicích pro veřejnost

     Sedím někde uprostřed publika.
     Vpředu zasedá porota, americký styl, avšak místnost připomíná také učebnu na vysoké škole. Soudili starého pána – za zradu měl dostat provaz. Vzadu jsou ti nejbojovnější: volají tiše, aby je nevyvedli, ale o to důrazněji cosi jako: hanba, smrt! Hrozí rukama, najednou, jako na povel.
     Jako první ale odešli. Měli to nejblíž k východu. Pak postupně odcházeli další a další... jako z nudné přednášky. Jen já zůstal... a ten pán. Nakonec nás soudí oba. Jenže i senát je unuděn, takže se vytratí. A pak i ten chlapík nepozorovaně zdrhne.
     Zůstávám sám v soudní síni.

 

 

Světelný ostrov

     Probudil ses, vlastně ses možná ani neprobudil, protože jsi vůbec nespal, anebo naopak pořád spíš a pořád sníš a jenom se ti zdá, že ses probudil. Octl ses na šalebně krásném místě bez lidí a bez Boha. Uhrančivý byl ten podvečer na břehu moře. Čirý byl vzduch až k obzoru a čisté barvy a ostře stínované předměty. Mrtvá kráva na travnatém útesu. Rozkládající se, a přesto nádherná. Čirá krása. „Kde to jsem? Když nejsem doma?“ Stal ses trosečníkem na pustém ostrově. Vždycky jsi měl sklony žít v bludu. Od dětství ses živil jakýmsi zásadním bludem a cítil jsi v zřídkavých záblescích jasného vědomí, že je to na celý život, že tě blud neopustí až do smrti. A taky ta kráva tady a tenhle ostrov a vše, co k němu patří, je součástí bludu. Uprostřed palác, který obývá jediný člověk. Je dost těžké ho potkat v labyrintu chodeb, hal, komnat a nádvoří, jimiž se občas ozývají duté ozvěny jeho kroků. „Zatím jsem ho nespatřil, jenom občas ho zaslechnu, jak se přibližuje a zase se vzdaluje.“ Sám obýváš nepoměrně menší dům a v něm ses jednoho dne rozpomněl, jako by ses opravdu probudil, že jsi tu kdysi bydlel, předtím, než ses vydal na plavbu. To ještě žili tví rodiče a na ostrově žili lidé, i Bůh byl přítomen. Takže jsi vyplul a ztroskotal zase doma! Vrátil ses domů. „Teď už vím, kam patřím. Jenom to zde v mém domě vypadá trochu jinak než tehdy. Byl tu přece stolek a okno s výhledem na moře! A co má znamenat ta hromada starých kreseb, jež se válí po zemi? To jsem přece nemohl nakreslit já.“ Ohó, to se omlouváme, trochu jsme to tu přestavěli. Co jsme měli dělat, když jsi byl pryč, ze samé nudy jsme přestavovali, ale ty kresby, to ti garantujeme, všecky ty kresby jsou tvoje.