JAROSLAV PÍŽL

Zimní scéna

Jdu pro poleno.
A co víc: prozkoumat lem lesa, záliv pole.
Tam odtud: ke stodole.
Cesta doubravou mne vede:
jdu štandopede vpřed.
Jdu pro poleno lesy postupuje:
lem jejich na dohled:
dál jsou jen pole, vítr, sníh...

Já nejdu na jih,
ale na sever:
ke stodole,
pak polem pro poleno...

Povětří se horší: vše sněhem propojeno:
dřív bych se strachoval — teď nic.
Jdu dál a sněhu přibývá: vidět ani ň.

          Opři se, větře! Do bouře mne zaviň!
          Ohněte se, sněhem skryté stromy!

Jdu dál jak nevidomý muž, jenž holí oťukává fujavici:
na mé vybělené líci taje sníh a hned zas přimrzá...

          Ach, při mrzáku stůjte, andělé, i při dítěti,
          jež dřeva doufá dočkati se dnes...

Jdu přes pole, jež s lesem propojeno:
tam ladem polen pár —
pokud je někdo neodnes’.

 
/Rodinný život, 2000/

 

 

Zahrady

Zahrady omyty dešti přečetnými
dovolávaly se znovu našich zraků:
nad stromů vlnami vlnolam skal
Stáli jsme v soumraku
ohromeni jimi.

 
/Rodinný život, 2000/

 

 

Les

Zas znělo léto: žárem šedivěly lesy.
          Byl praskot srn tam u náhonu,
          zaumné na kameni hadi smyčky vili

My mlčky zahleděni stáli jsme tak kdesi:
          nehybní uvnitř toho shonu.

 
/Rodinný život, 2000/

 

 

Dusno celý den

Dusno celý den.
Ovzduší dusí.
Jestliže lesy nadejdu si, pleť vlhne mi jak mech.
Dech zadušen: pleť vlhne mi: stromy jak němí stojí:
ať při mně všichni svatí: to ticho tíží mysl moji...
Nad lesy mračna par: jak v dýmu stráně proplouvají...
Nad lesy nehybnými znehybnělý pták: tohle se bouří skončí
a oné nehybnosti tlak vytryskne vzhůru mezi kovovými mračny...
Soumračný přísvit trvá celý den, ovzduší dusí.
Jestliže lesy nadejdu si, pleť rázem vlhne mi: být němý,
tím tlakem proměnit se v pružný táhlý tvar, jenž stráně křižoval by
drápy drtě mech — ne dech, leč mračna par prohnat si pecí plic
a lesy letět proměněn...
Zatím však: ovzduší dusí.
Dusno celý den.

 
/Svět zvířat, 1996/

 

 

Paměť

Tělo si pamatuje, tělo ví: všechny ty dcery dračí...
Všechna ta těla tělo uloví, neboť ví, neboť si pamatuje,
kterou se mu ráčí:
všechny ty dcery dračí,
všechny ty orchideje,
květy sněhobílé, zlaté,
všechny ty ohně v údolích,
všechna ta těla křídla na půlnočním nebi...
Jestliže ulovit je máte: tělo se rozpomíná už,
jak nůž, jenž po letech se znovu v krvi máčí:
všechny ty dcery žen,
všechna ta těla dračí, rybí...
Všechny ty sliby: slova, jež porušovat tělo v srdci ráčí...

Tělo si pamatuje na ni, tělo ví: takhle ji uloví:
nikoli spárem —
dlaní.

 
/Vodní hry, 1998/

 

 

Luna putuje

Luna parami putuje.
Kde tančit chtít: pár pat se boří.
Luna parami se žene, močály napříč, skrz.
Kde tančit chtít, tam rytmů vzdálených jen slyšet klus.
Pár pat se boří, břicho zataženo, nebe jak uhlí hoří rozžhavené...
Rtů sten, když Luna parami se žene...
Pár pat se boří na dno blat, boj trvá:
břicho zataženo, nebe jak uhlí hoří větrem rozžhavené..
V lebce tvou tvář, která souzena mi močály bez konce mne žene...
Za námi rytmy slyšené jen z dálky, navěky v lebce tvoji tvář:
trvá čas války...
Teď Luna nad močály matní a rytmů vzdálených jen slyšet klus...
Břicho zuby zatni:
na březích tančit zkus.

 
/Vodní hry, 1998/

 

 

Sounáležití

Má žena je pomalá socha.
Pomalu plá, prohořívá. Nikoli naplano —
pro slast pomalou, pro pomalé bytí
v ohni pomalém...

Tu ženu sochu rozevříti táhlým pohybem
si za cíl kladu do ní pomalu se suna:
ona prohřátá jak duna vstříc mi vyjde
napínajíc údy...

Řadu chvil pak proudí slast: tudy,
tímhle průplavem jde jako vlna skrze nás,
kde prolnuti jsme spolu: vzlétnu nad propast,
pak dolů do té sochy zas,
do plástve tajícího těla
se nořit řadu chvil,
bych splynul s ní,
jí byl...

Dosud jsme tu zvolna prohořívajíce.
Nikoli naplano, leč pro slast pomalou, pro pomalé bytí...
Nikoli dvě, leč dosud jedna socha.
Dosud jsme:
sounáležití.

 
/Rodinný život, 2000/

 

 

Krb

Noc vně domu.
Krb: srdce jeho.

Žár z ohně ohraničeného
sálá do místnosti,
a prostoupí nám kosti jak proud pryskyřic.

Prohřáta
naše těla přilnou k sobě víc.
Za mým čelem příliv: tvůj dech,
když na zádech se prohneš vpůli praskajíc...

Krb: srdce domu.
Vně domu: nic.

 
/Rodinný život, 2000/

 

 

Tuhletu

Tu.
Tu chci.
Tuhletu.
Pěst olíznu si po hřbetu...
Tu: ty vlasy barvy popela a písku,
ty oči, které nablízku mi hoří,
když její siluetu minu podoben stínu,
jenž vůni blínu žluči krve v držce cítí...
Tu chci.
Tuhletu.
Téhleté toužím vysoustružit rukama v pase nový tvar...
Tu.
Tuhletu.
Pěst olíznu si po hřbetu:
jak pálí na jazyku žár,
jímž kůže sálá mi...
Jak mezi skalami,
jež o polednách pukají a planou,
jít za tou zrakem dotýkanou
a z dálky vida ji dál syčet:
tuhletu:
zní to jak vyhlášení války:
čelisti drápy paže mé
za letu ukřižují tělo archanděla:
pode mnou celá otevři se
jako poušť a nebe...
Chci tuhle, tu:
to jest:
tebe.

 
/Vodní hry, 1998/

 

 

Jsme v Namibii

Jsme v Namibii,
v žáru poledním si ovíjíme hlavy...
Jsme v Namibii:
vysoko vyklenuto rozpálené nebe,
z dálky bubny bijí:
hlavami o zem královny černolebé:
patami pozvedají popelavý prach:
jsou naše hlavy ovíjeny jím jak orchideje:
co tvoje bylo, nyní mé je...
Dým připomínajíce pnou se naše těla:
cos chtěla ? máš:
pode mnou zazmítáš se jako ve vlnách:
prach námi pozvedaný zvířaty je zřen a z dálky bubny bijí...
Jsme v Namibii:
vysoko vyklenuto rozpálené nebe:
královny černolebé patami ryjí prach v žáru poledním:
jsem skrze něhu k zuřivosti dohnán tělem tvým:
zvířaty zřen je nahé požírám...

Pomine den, je noc:
jsme tady,
v Namibii...
Každý:
sám.

 
/Vodní hry, 1998/

 

 

Rozervi oblohu!

Rozervi oblohu!
Smeť mě!

Budu jak skála.

   -

Jo tak.

Ty užs to
udělala.

 
/2009/

 

 

Budu kroužit...

Budu kroužit
zpomalený.
Mé ruce rozbijí se
o útes tvé pleti.

Nehýbej se.
Mlč.

Mé ruce

letí.

 
/2009/

 

 

Dobrodružství

Revolver.
Žena.
Noc.

Nocí se ženu na pomoc.

 
/1990/