JAROSLAV PÍŽL

Adrenalin
(úryvek z románu)

3.

Do Vánoc zbývaly tři týdny. Noktovizor pořád ještě nebyl opravený. Tlusťoch mi ho nejspíš chystal pod stromeček.
     Karin zmizela. Začátkem měsíce jsem se zašel přeptat domácího. Řekl mi, že v půlce listopadu našel ve schránce klíč. Když to šel prověřit do podkroví, zjistil, že pokoj je vyklizený.
     Ve Slávii nevěděli nic. Karin v kavárně jen vypomáhala.
     Ode dne, kdy jsem se vrátil z Doků, byla na Korcově telefonním čísle schránka. Namluvil jsem vzkaz, vlastně jen pozdrav a poděkování za Fantoma a růži *. Nic. Postupně jsem mu nechal ještě další dva. Zpátky mi nikdo nezavolal.
     Opravený noktovizor jsem dostal zpátky den po Mikuláši.

Když jsem druhé prosincové pondělí před polednem vyrážel vlakem na západ, neměl jsem vůbec tušení, co vlastně jedu hledat. Equilibrium. Nic mi to neříkalo. Ale po dvou měsících nicnedělání jsem už byl celý žhavý drobet si zapátrat.

V kupé se moc netopilo.  Za čtyři hodiny jízdy courákem jsem pěkně ztuhl.
     Když vlak začal zpomalovat, zvedl jsem se a stáhl okno. Mrazivý vzduch mě udeřil do tváře.
     To je ale sibérie.
     Vykoukl jsem po směru jízdy.
     Z mlhy se vynořil obrys nádražní budovy a nápis STRÁŽ.
     Schoval jsem hlavu a nechal okno zase vyjet vzhůru.

Byl jsem jediný, kdo  tu vystupoval.
     Než jsem si uvázal šálu, zapnul bundu a srovnal si na zádech batoh, vlak zmizel. Krajina pohltila všechny zvuky.
     Byl jsem tu jen já, opuštěné nádraží a kolem dokola ojíněná pole.
     Káva by bodla. A cigareta. To bych se poměl.
     Když jsem bral za kliku dveří vedle cedule Restaurace U Perónu, velké naděje jsem si nedělal. Ale klika povolila. Měli otevřeno.
     Teplo zevnitř mě pohladilo po obličeji.
     Podnik byl prázdný až na nějakého staříka, který obsadil roh vlevo od dveří. Před sebou měl nedopité pivo, hlavu opřenou o kostnatou dlaň a zíral na zašlé obložení protější stěny.
     Sedl jsem si o dva stoly dál.

„Dobrý den, co to bude?“
     Pupkatý vrchní v rozepnuté vestě přede mnou pleskl utěrkou do ubrusu a položil na něj jídelní lístek.
     „Jenom kávu, děkuju.“
     „Kafíčko,“ potvrdil vrchní a lístek si zase vzal.
     S pohledem upřeným do zdi metr nade mě se přeptal: „Turek může být?“
     „Překapávanou byste asi neměl?“
     „Ale měl, pane…“ protáhl. „A taky vám můžu udělat espresso.“
     Podnik sice vypadal trochu uváleně, ale pod nevzhlednou slupkou bylo pěkné jádro.
     „Tak presso, díky. Černé.“
     „Jedno presíčko, žádný mlíčko,“ potvrdil vrchní zase do omítky. Všechno mi to posílal metr nad hlavu.
     „Přesně,“ pochválil jsem ho.
     Koutky jeho úst se nepatrně zvedly. Uklonil se a odkráčel.

„S cizíma špásuje a do svejch kope…“ ozvalo se z rohu.
     Podíval jsem se tam.
     Děda jako by se za celou tu dobu ani nepohnul. Seděl pořád ve stejné pozici. Ale v půllitru před ním ubylo. Právě se zřejmě propil do bodu, ve kterém začíná všenáprava.
     „Jo, vono se to špásuje, dyž si na svym, dyž neděláš než na sebe… to je pak život jako písnička.“
     Vrchní už to nesl. Cestou mrknul do rohu, ale neřekl nic.
     Postavil šálek na ubrus a naklonil se ke mně. Jeho pohled jsem se marně snažil zachytit.
     „Dědka si nevšímejte,“ řekl polohlasem, „to je inventář. Kdyby vás obtěžoval, já to vyřídím — stačí zavolat.“
     „To je v pořádku, nic se neděje…“
     Vrchní se mi nečekaně zadíval přímo do obličeje. Zvedl obočí a důrazně pronesl: „Jo. Zatim.“

„…a co by ne?“ zamrmlal děda o dva stoly dál. „Co by ne? A třeba zrovna jo, třeba je to zrovna von, proč by ne?“
     Začal jsem se zvedat.
     Hodil jsem si batoh na záda a sebral z ubrusu drobné. Když jsem zvedl hlavu, děda se mi díval přímo do očí. Byl to velice pozorný pohled.
     Pak se nadechl a potichu, jenom pro mě, zazpíval:

    Jednu nechal
    k druhý jede…

Stál jsem tam a zíral na něj.
     „Hezký, že jo?“ zaševelil. „Bodejť, moc hezký.“
     Cítil jsem, jak se mi v zátylku ježí srst.
     „Já jsem si řikal, že vy budete na písničky. Voni totiž tydlety písničky už neska málokoho zajímaji...“                                    
     Ztišil hlas do šepotu.
     „Člověk ani kolikrát neví, vodkaď se berou… Někdo příde a najednou je jich plnej vzduch... Vite, jak to myslim, jo?“
      Oči mu zasvítily. „Ale vám se líběji, vite? To já poznám… Jak někdo příde, hned vim co a jak.“
     Přimhouřil oko.
     „Chcete zahrát někerou, co? Chcete, vite?“
     Sehnul se pod stůl a začal odtamtud něco tahat.
     Zase jsem si sedl.
     „Jo,“ vypravil jsem ze sebe. „Jasně.“
     „No samosebou, to se ví, proč by ne…“ skřehotal děda zpod stolu. Byl ve svém živlu. Hned se zase vynořil a s heknutím postavil na stůl černý dřevěný kufr.
     „A je to tady,“ oznámil.
     Povolil zámky po stranách a odklopil víko směrem ke mně.
     „Tjadá!“
     Zamrkal jsem.
     Uvnitř, samý purpur a perleť, svítila tahací harmonika.
     „Pěkná, co řikáte?“
     Celý se tetelil nadšením a hned ji tahal ven.
     Bylo to neuvěřitelné. Před chvílí tu skomíral u piva a teď sršel energii na všechny strany. Na penzi si taky pořídím akordeon. Takovýhle červený by se mi zrovna líbil.       
     „No teda,“ řekl jsem.
     „Moje řeč.“
     Navlékl si popruhy na ramena a prsty proběhl naprázdno klapky.
     „Tak dem na to,“ mrkl na mě.
     Naráz se ztišil a zpozorněl. Pak začal hrát. Nejdřív intro, pomalý valčík. Zahrál osm taktů a pak potichu nastoupil se zpěvem.

     Jednu nechal k druhý jede
     Vlakem Pěšky štandopede

     Jednu nechal druhá volá
     jak po vodě dyž dou kola

     Jednu nechal k druhý valí
     Trumpety mu hrajou z dáli

     Vona pláče u muziky
     Chtěla do Ameriky…

Vrátil se do původní tóniny, opřel se do klapek a nechal akord odeznít.
     Bylo ticho.
     Pohled měl nepřítomný, obrácený dovnitř.
     „Smutná, vite?“ zaševelil. „Jako život. Láska holt pomine, tak je to.“ Oči mu plavaly.
     Nic jsem neřekl. Seděl jsem a přebíral si tu jeho písničku.
     „Nojo,“ uzavřel děda, když se nedočkal odpovědi. Popotáhl nosem, podal si půllitr a na dva loky ho dopil. Narovnal se. Pak vstal. Protáhl se kolem stolu, srovnal si popruhy a rovnou začal preludovat. Prsty mu běhaly po klapkách jako rejsci.
     „Eště tu mám jednu,“ mrkl na mě. „Takovou pro pobavení. Extra pro vás, abyste byl veselejší…“
     A teď to začalo.

      Dyž je žencká povolná
     co ti vidí na vočích
     šecko udělá

Byla to polka. Starý pán se začal odvazovat. Přidupával na první, sem tam vystřihl pár kroků.

     Muj ty zlatej Tondo
     Muj ty zlatej Tondo
     Utýct vod ní to je vodvaha
     Bájo.

Zpíval pořád hlasitěji. Harmonika zařezávala, jako když mašíruje pěchota.                                                                         
     Z kuchyně se ozval třesk skla.
     Děda už vířil po lokále. Harmoniku tiskl jako dívčinu.

     Dyž je žencká rozumná
     Ve stodole po baráku
     šecko udělá                                  
     Muj ty zlatej Tondo
     Muj ty zlatej Tondo
     Utýct vod ní to je vodvaha
     Bájo.

Dotancoval až ke mně. Byl úplně bez sebe, jak kdyby ho posedl ďábel. Naklonil se přes stůl a z půlmetru mi hulákal do obličeje třetí sloku. Jak chrlil slova, od úst mu odletovaly kapičky slin.
 
     A dyž je žencká divoká…

„Ježiši, táto,“ vykřikl do toho vrchní. Oběhl výčepní pult a hnal se k nám.
     „To jste na mě nemoh zavolat, že ho to bere?“ zařval na mě a popadl otce zezadu v pase. Ale spíš by býval zastavil kombajn.

     …dyž je žencká divoká
     roznese ti na kopytech
     stodolu i dům
     Takle skončí každej
     Takle skončí každej
     kdo chce najít ekvilibrijum
     Bájo…

     Takle skončí každej
     Takle skončí každej                                  
     kdo chce najít ekvilibrijum!

Zalapal zkřivenými ústy po dechu a obrátil oči v sloup. Harmonika bouchla o stůl a on začal přepadávat.
     Jeho hlava s vyvalenými bělmy se na mě řítila. Jako ve snách jsem ho zachytil a strhl mu popruhy z ramen. Vrchní ho sevřel v náruči. Něco přitom křičel, ale kdyby býval řehtal, vyšlo by to nastejno. Nerozuměl jsem ani slovo. V hlavě se mi pořád dokola točilo:

     Takle skončí každej
     Takle skončí každej
     kdo chce najít ekvilibrijum

 

16.

Batoh byl pořád na stejném místě, celý zavátý sněhem. Aspoň tak. Připadalo mi, že od chvíle, kdy jsem ho tu schoval, uplynul měsíc.
     Muselo být pod nulou, nic nebylo navlhlé. Oblékl jsem si bundu. Když jsem si na ramena nahazoval batoh, pořezaná ruka mě zabolela.

K silnici mi to trvalo čtyřicet minut.
     Odupával jsem si na mokrém asfaltu sníh z bot a na vteřinu mě napadlo celé to tu odpískat. Vrátit se na nádraží, nastoupit do vlaku a odjet zpátky do Prahy. Pak tramvají do Modřan, zalézt do domku, zatopit, naložit kamna a spát až do Vánoc.
     Jenže to nešlo. Byla to jen taková ta možnost, kterou si pro pořádek napíšete na papír, na moment se zasníte a pak ji zase škrtnete. Chtěl jsem tomu všemu přijít na kloub. Chtěl jsem zpátky svoje věci. A chtěl jsem najít ji.
     Equilibrium, ať už to bylo cokoli, jsem si v tomhle seznamu dal až úplně na konec. Skoro jsem měl dojem, že Korc to nějak pomotal. Anebo to byla intrika. Třeba se rozhodl do něčeho mě namočit, aby mi dal za vyučenou. Možná že naživu jsem zůstal jenom proto, abych na ten vlak mohl dojít, nasednout a zmizet. A příštích deset let dělat, že jsem tu nikdy nebyl.

Za půl hodiny jsem nepotkal jediné auto.
     Asfaltka se přehoupla přes nízký hřeben a začala se svažovat.
     Na kraji leželo ticho. Úběl nového sněhu přecházel v dálce do šedi, která roztírala čáru obzoru a splývala s popelavými mraky. O něco blíž se v zamlženém vzduchu černal kraj lesa. Za další půlhodinu jsem minul první stromy.
     Bylo ticho až na šustění sněhu, který občas někde sjel z větve.
     Zatím jsem to měl pořád z kopce. To jsem byl fakt rád. Sotva jsem pletl nohama.
     Silnice se stočila v táhlém oblouku a stromy zřídly. Z mlhy se vylouply obrysy několika kiosků. Odpočívadlo. Pár metrů od krajnice někdo přecházel.
     Cítil jsem, jak ožívám. To je ono, tohle potřebuju. Na jazyku už jsem skoro cítil chuť kávy, kterou si tady dám.
     Celý natěšený jsem přidal do kroku. Sešel jsem ze silnice.
     „Čau, zálesáku.“
     Měla chraplavý hlas, který protrhl vzduch jak nůž noviny.
     Aha. Moment.
     Ještě pořád jsem ze setrvačnosti lovil v kapse drobné na to kafe. Ale už mi to docházelo.
     „Zdravím.“
     Křivě se usmála.
     „Nezajdeš na chvilku?“
     Mohlo jí být tak šestnáct. Zimomřivě si tiskla k tělu kožich z uměliny. Černé lodičky měla obuté naboso. Její pudr byl trochu moc světlý a rtěnka trochu moc rudá. S těmi zasněženými stromy kolem dokola vypadala jako fantom.
     „Tři stovky rychlovka, hodina pětikilo…“ řekla tím smirkovým hlasem.
     Podíval jsem se kolem její hlavy dozadu. Stánky s občerstvením to byly. Jenže ke kafi bych si musel dát slečnu.
     Nějaký šikovný parazit tu nechal postavit řadu malých podezděných domků. Průčelí byla prosklená, orámovaná chromovanými lištami a mířila k silnici. Něco mezi cukrárnou a krematoriem.
     Většina výloh zela prázdnotou, ale ve dvou posedávaly další dvě holky.
     Všimla si, kam se dívám.
     „Větší sestava,“ zaskřípala, „jasně. To bys měl zážitek na celej život. Za tágo.“
     Při řeči vytáhla z kapsy balíček cigaret, jednu vyklepla, vsunula si ji mezi rty a počkala, až jí připálím.
     „Díky za nabídku,“ řekl jsem a cvakl zapalovačem.
     „Hm?“ udělala tázavě. Sklonila se k plamínku a při tom nechala kožich, aby se rozevřel. Pod ním měla jen kalhotky. Než cigaretu jaksepatří rozdýmala, stihl jsem si prohlédnout napjaté břicho, vystouplá žebra a modřiny mezi dětskými prsy. Byla svůdná jak stažený králík.
     „Špatné časy?“ zeptal jsem se.
     Přetáhla okraje kožichu přes sebe a narovnala se. Zašlukovala a vydechla dým. Rozhlédla se po silnici na obě strany, pak se pohledem vrátila ke mně a zčistajasna mě zaměřila. Jako by si mě za celou tu dobu, co jsme se bavili, pořádně všimla až teď. Nebylo to příjemné.
     „Ty vole,“ řekla tiše, „přišels mě zachránit nebo co?“
     Tvář měla najednou nehybnou jako kámen.
     „Před čím jako?“ zeptal jsem se.
     Upustila cigaretu do sněhu a zašlápla ji.
     „Chceš mrdat, nebo ne? Ne, viď? Tak se pakuj, buzerante zkurvenej.“
     Otočila se ke mně zády a začala ztuhle šmaťhat sněhem pryč.
     Chvíli jsem tam stál jako někdo, kdo právě dostal facku, a nemá ji komu vrátit.
     Zapadla mezi domky.
     Tohle setkání bych si býval dneska ráno klidně odpustil. Kdybych si mohl vybrat.
     Vrátil jsem se zpátky na silnici, oklepl sníh z bot a šel.
     Za chvíli jsem byl z lesa venku.

Stihl jsem ujít asi půl kilometru, když se za mnou ozval zvuk nákladního auta. Zpomalil jsem a zůstal stát na krajnici.
     Vůz se vynořil ze zatáčky a já zvedl ruku.
     Minul mě, ale obrátky postupně klesly a pak zaskřípěly brzdy. Náklaďák stál s běžícím motorem, z výfuku vyletovaly obláčky kouře. Korba byla naložená uhlím.
     Došel jsem ke dveřím a stiskl kliku.
     „Dobrý den…“
     „Dělej, dělej, sedej,“ vybafnul řidič. Hrbil se nad volantem jak hráč rugby. V umouněné tváři mu svítily oči.
     „Dělej, dělej, mám kvalt, nemám čas tady na todleto…“
     Hodil jsem batoh nahoru a vyšplhal za ním.
     Zařadil, jako kdyby chtěl auto ztrestat. Ani jsem nestihl pořádně zabouchnout dveře a už jsme zase jeli.
      „Jedete do města?“ Musel jsem nahlas, aby mě přes rámus v kabině slyšel.
     „Jo. Maj bejt mrazy, lidi vobjednávaji jak steklí.“
     „Jezdíte s uhlím, že jo?“
     „Jo. Místo aby vobjednávali v létě, tak si spomenou, až dyž maji bejt mrazy.“
     „Nojo, na poslední chvíli, viďte?“
     Pán mi zastavil, tak jsem musel trochu pohovořit. Koutkem oka jsem po něm mrknul. Mohlo mu být něco přes padesát. Na zimu nabral nějaké sádlo, ale vespod byly svaly. Brázdil silnice v tomhle tanku, vozil lidem uhlí a bavilo ho to. Ty lamentace taky.
     „Jo. Motolusove. Tejď blázněji. Bych moh jezdit ve dne v noci. Jářku, v létě sis měl vobjednat, né se válet u bazénu, motolusi.“
     Chvíli jsme byli zticha. Řval jen motor.
     Druhé kolo zahájil on. Střelil očima po batohu, který jsem držel na klíně, a řekl: „Si ňákej ekolog? Si, viď?“
     „Ne, kdepak.“
     „Nevypravuj, s timdle baťohem. Co bys tam jinak dělal v tý zimě? V polích? Mně nebudeš nic vypravovat.“
     Nadechl se a začal.
      „Neska z toho každej padá na prdel, z ekologije, ale za pár let, až nebude čim topit a nebude co žrát, tak si to povíme.“ Zeširoka zavrtěl hlavou. „Rusové nedaji, nedaji ani todle.“ Luskl prsty proti čelnímu sklu. „Zavřou kohouty a bude vymalováno. A víš, co pak udělá Amerika?“
     Zeptal se sice, ale sám znal odpověď nejlíp.
     Natočil ke mně hlavu, ale očima pořád hlídal silnici. Pravou rukou pustil volant a zahrozil mi dlaní špinavou od mouru.
     „Nic, kamaráde. Nic. Páč sami nebudou mít, to ti povidám. Eště se toho dožijem, až Americe dojde šťáva. A esli já ne, tak ty určitě. Dojde, dej na mě. A víš proč? Víš to, jo?“
     Namířil na mě špinavým ukazovákem a každé slovo mi na dálku zarazil mezi oči jako hřebík. „Páč. Šecko. Vrazej. Do Marzu.“
     Aha. To jsem rád, že to vím.
     „Pak se Rus akorát takle převalí…“ otočil ve vzduchu dlaň hřbetem dolů, „z jedný strany na druhou, a budem zasejc jeho.“
     Prohodil si ruce na volantu, levačkou bleskově stáhl okno, zachrchlal, odplivl si ven a kličkou vytočil sklo zase zpátky.
     „A v rádiu se zasejc budou hrát častušky.“
     Popadl volant oběma rukama a vztekle vycenil zuby na silnici.
     „A zasraný marše.“
     Otočil se na mě a vykulil oči.
      „Esli pude proud.“

Teplo v kabině mě udolalo. Na chvilku jsem zadřímal. Na pár minut. V polospánku jsem zachytil, že otáčky motoru začaly klesat. Probral jsem se. Proti čelnímu sklu se sunuly domy.
     Když jsme minuli tři bloky ošumělých činžáků, uhlíř přibrzdil a začal zeširoka přehmatávat na volantu.
     „Tady končim,“ hulákal. „Shodim to a jedu zpátky, eště se neska dvakrát votočim.“
     „Dobrý, děkuju.“
     Zajel k chodníku a pár kroků od velkých vrat otevřených do ulice zastavil. Na plechovém štítu nad vraty stálo velkými modrými písmeny PALIVO — BRATSKÝ.
     Vypnul motor a v kabině se rozprostřelo úlevné ticho.
     „Kam až vlastně potřebuješ? Nebo máš něco tady, ve městě?“
     Vytáhl jsem z bundy lístek, který mi dal vrchní na nádraží.
     „Jo k Mádlum. To vim, kde je. Ale musíš přes celý město, je to na druhý straně.“
     „To nevadí, aspoň se tu rozhlídnu.“
     „Jo. Bodejť.“
     Sevřel jsem popruh batohu a bolavou rukou se dotkl kliky.
     „Hele…“ řekl do ticha.
     Podíval jsem se na něj.
     Natočil se ke mně. Trochu se usmíval. Ruce měl složené na volantu a palci hladil koženkový potah.
     „Já vim, že nejsi ekolog. S toudle vizáží si sem nepřijel študovat tetřívky, co?“ Bradou ukázal na můj obvaz: „A todle nemáš vod binoklu. Mně nebudeš nic vypravovat.“
     Sundal jsem ruku z kliky.
     „Ne, to nemám.“
     „Bodejť.“
     Bylo ticho. Nehýbal jsem se. Tušil jsem, že z něj něco vypadne. Něco, co bude dobré si poslechnout.
     Ošil se, podíval se čelním sklem na ulici, pak znova na mě a tiše řekl: „Seš tajnej?“
     Málem jsem se zasmál a řekl Neblázněte. Ale včas jsem se zarazil. Tudy se to celé mohlo pohnout dál.
     Zaměřil jsem ho.
     „A jestli jo?“
     Přimhouřil oko. Tohle ho bavilo.
     „Dyť sem to věděl,“ pochválil se a zacenil se kolem dokola, jako kdyby právě uhrál bod v znalostní soutěži.
     Ukázal mi prstem do obličeje.
     „Dyž sem v poli viděl stopy z tý strany vod vily a pak vo kus dál na silnici samotnýho chlapa, jak si to metelí k městu, hned sem si řek A pozor, Rudo. Pozor.“
     Naklonil se ke mně.
     „Páč voni si jaktěživi vozeji prdele jedině fárama. Pěšky by si žádnej z nich nedošel ani pro cigára.“
     „Kdo oni?“
     „No kdopak asi?“ Uculil se a ukázal na mou ovázanou ruku. „S někym si se v noci poškorpil, ne? No tak. Mně nebudeš nic vypravovat.“
     „Říznul jsem se.“
     Vteřinu na mě zíral a pak se rozchechtal.
     Bylo to horší než poslouchat motor té jeho vejtřasky. Teď jsem fakt myslel, že ohluchnu. A nebralo to konce. Ještě chvíli a z karoserie začnou lézt nýty.
     Nejdřív jsem se taky usmál. Jo. Máme legraci.
     Pak mě to přestalo bavit.
     „Nechte toho.“
     Jako kdybych nic neřekl.
     Zadíval jsem se na něj. Na ty vlhké růžové dásně, které mi ukazoval. Měl jsem sto chutí ho uhodit. V pravé ruce jsem zrovna cítil ten direkt, který jsem mu mohl bez varování poslat do předních zubů. Dva tři bych mu nabeton vyrazil. Ten by čuměl.
     „Dost.“
     Nic. Byl úplně bez sebe.
     Nadechl jsem se a zařval, divže neulítlo čelní sklo.
     „Dost!“
     Trhl sebou, zmlkl a zůstal na mě koukat.
     To si pohovíme.
     „No co... co jako?“ zablekotal. Jeho obličej najednou vypadal jak kus umouněného sulcu.
     „Už jsme se nasmáli ažaž,“ řekl jsem.  „Teď zas chvíli uvážlivě.“
     Chvilku jsem si ho beze slova prohlížel. Už se vzpamatoval, ale v očích mu seděla nejistota. Bál se. Mě. Nebyl to marný pocit.
     „Kdo oni?“


*  Sběratelé knih