POETA

***


přitisknout k sobě a hladit po zádech
vůni tvých vlasů, tvá ňadra na hrudi
líbat tě dlouho a prosit o nádech
a teplem hřát, když prsty zastudí

laskat tě s něhou, ústící do žáru
ochutnat rty i pohled ve tvých očích
rozfouknout jiskry do hřmění požáru
a něžně klouzat dlaní po úbočích

šeptat ti ve tmách tiše do ouška
všechna ta divoká a hebká slova
vonící jako mateřídouška
...a zbláznit se a začít všechno znova...

 

***

V záblesku vodní hladiny,
když splývá s noční tmou,
v záři hvězd,
jemně chvějivé,
nad temnou hlubinou.
Ve světě sil,
tak, jak je znáš,
jen větrem hnána,
zhasínáš...
Najdi mě i s mou větrnou září,
paprskem vánku který vál....
Vždyť jen pro tebe nastavuji dlaň.
Vzlétni se mnou,
s větrem, v dál.

 

***

Padají drobné mince do hlubiny
tmou letí slova, nikdy naše viny
Ta troška dálky a pádů bez návratu
V propastech dnů se třpytí dávné činy

Stříbrné nitky něžných kousků snění
hledání pravdy, která se stále mění
Jen troška dálky a pádů bez návratu
temnotou studen, za níž už nic není

 

***

Nač všechna slova,
jak se zvou...
Jen černá křídla motýlí
na hranách nocí
steskem řvou
Samet svých splínů
za sebou
Osud se nikdy nemýlí
To naše sny
nám někdy lžou...
Představy dnů,
v nichž nejsi mnou
v temnotách noci zešílí
Smutek všech splínů
v košili
z dešťových kapek,
bloudí tmou...

 

***

Do drsných struktur starých vět
odleskem touhy kreslit něhu
Odvíjet nitkou z klubek zpět
svůj vlastní úsvit v barvě sněhu

Zjizvený pocit hrubých stěn
rozplizlé tvary starých stromů
Ve vlastních snech pak hledat jen
odpověď, proč se vracet domů

Na desku skla, kde spí tvůj svět
zapadlý v chladu sněžných ker
malovat dechem mlžný květ
na památku všech našich her

 

***

Flákat se světy vzdálených mlžných stínů,
vyčítat bohům, že se nic neděje.
Studovat vášně něžných dívčích klínů,
A stále hledat zbytky naděje.

Kráse všech písků barevných zlomků pouští,
zalitých ve skle jak drinky u baru
tiše se smát, a líbat dívku v houští
s pocitem starším než moucha v jantaru.

Až někdy se vrátíš, upusť svou rukavičku,
jen tak, do prachu sluncem zrytých cest.
Kloboukem mávnu a svého kordu špičku,
ukryji, v dlaních své srdce na počest...

 

***

Tato etuda byla původně napsána pro zcela konkrétní ženu.
Jde o báseň ve stroze formálním stylu klasické renesanční poesie.
Podotýkám, že klasický je pouze styl, forma, nikoli myšlenkové vyznění. ;o)))

Chtěla jsem vzpomínku, s níž noc víc krutá není
Tma je vždy předivem pro osamělé snění
Již podzim rozvívá to listí opadané
Chtěla jsem vzpomínku, z níž vonná rosa kane
do temných iluzí, které nám odkvétají.
Chtěla jsem vzpomínku, v níž krásné sny se zdají
než v prázdno procitnu na lůžku osamělém.
Patřím svým vzpomínkám, jak duší, tak i tělem.

Chtěla jsem vzpomínku, na bílý most a řeku,
běžící v neznámo, stříbrný dopad věků,
plynoucí jako čas, v tom odevzdání prostém.
Chtěla jsem vzpomínku, v níž nejsem jenom hostem
hledícím v plameny, jak zvolna tiše hasnou.
Chtěla jsem vzpomínku, s níž každá noc je krásnou,
a žádná z nocí mých pak tolik krutá není.
Chtěla jsem vzpomínku, a mám jen zapomnění...

 

***

V plameni svých citů si naději ladím
Z úsměvů mám pádlo a z kopretin vor
Na vlnách tvých ňader, která tak rád hladím
když touha vylétá k vrcholkům hor

Vášeň v tvých očích už hladově syčí
já rád ti pak dávám, vše co si chceš vzít
když tančíš na hranách jež k nebi se tyčí
a nutí mě bláhově o slunci snít

Do horkých vln padám, dotekem tvých dlaní
prohnutím tvé pánve a křivkou tvých boků
a tiše se vzdávám něžnosti tvých zbraní
pro kousek věčnosti z těch dlouhých roků...

 

***

Ukryta v mracích, šedá změť,
třpyt ledovců a záře světa,
jemný svist křídel, pro oběť,
jen vzpomenout, je po nás veta.

Odlétat strmě hloubkou tmy,
jíž krášlí kapky barvou duhy,
nekrytost cílů, ploché sny,
mokrý asfalt dálniční stuhy.

Vyjde-li slunce, bledne sen,
odstíny šedi září jasem,
procházet světy, den co den,
vedeni touhou jdeme časem...

 

Natálii

Tichým stakatem
sametových tlapek
mi kočka moje buší do střechy
Barevná ouška
a oči tvaru kapek
v nichž září velký nápis "NEPLECHY"
Zdvižený ocas
a hrdost admirála
jenž káže lodím proti větru plout
Klubíčka vlny
s nimiž si kdysi hrála
teď zdobí kdesi jeden tmavý kout
Tichá stakata
sametových tlapek
budí mě ze snů, běhají po duši
magie bubnů
déšť schizoidních kapek
až za mnou příjde, chytnu ji za uši...

 

Té, kterou miluji (III)

Sametové plátky květů
letící vzduchem, netuší
jak lehounký dotek retů
vpaluje se nám do duší.

V záchvěvu touhy mizí svět
jen tepot krve v žilách spíná
útržky pojmů, slov a vět
Se mnou jsi pokaždé jiná

Zvědavě bloudím vrcholky hor
úbočím krajin tvého těla
v údolích něžných stavím vor
branou se řeka otevřela.

Sametové plátky květů
letící vzduchem, netuší
kolik je v tobě skryto světů
jenž vpalují se do duší...

 

Smutku té dívky

...až stíny v temnotách
nachem se obarví
záhadou zůstane
i vůně květů
Nebuď bez tajemství
vždyť slzy nebaví
křemen je mlhavý
v záři světů
Kámen který se vzdá
při prvním úderu
tiše se rozletí
v hromádku střepů.
Střepiny životů
bodají na duši
srdce už nebuší
krvácí z tepu...

 

***

Když tiše bloudíme, po skrytých podloubích
ve tmavých stínech průchodů a věží
vídáme anděly, kteří tam tiše sní,
na rukou vztažených jim chladné vločky leží.

Stačí se zahledět do šedi kamene
a když se soustředíš, zahlédneš blik,
maličký jasný bod, snad jiskru plamene,
z žhavých lávy řek, jež uhasil zvyk

Můžeme klidně stát. Přemítat, o co jde.
Proč jiskra zůstala, a cože skrývá.
Anebo přistoupit, dotknout se kamene
a dát mu tepla díl, který nám zbývá

Když tmou jde kouzelník, lucerny zazáří
a na chvíli se jejich světlo mění...
Andělé zrůžoví, a vzlétnou z vitráží
perutě šelestí, lávové řeky pění

Až kroky ozvěnou, se v dálce rozplynou
šeď znovu ovládne kamenné anděly
jen jiskra v kameni, do tmy nám zabliká
v tvářích soch ustrne úsměv jenž neměly...