LADISLAV PURŠL

Záznam
(z cyklu)

Serpent

Ráno propouštělo tělo skrze světlo
a světlo skrze tělo, barvy přecházely
do sebe a opět ze sebe vycházely ven,
díval jsem se přes levou ruku, jak svítá.

Břečťanové závěsy hradního příkopu
odkryly město na úpatí, vlévalo se
do záře. Z bodu v dálce se stal muž,
došel k nám, řekl: To je řeka. Nevěřili jsme,

mnuli si oči cípem tmy, plula po sítnici
jednou hřbetem, jednou břichem,
jak hadí proud otáčel vodou a mísil ji
s jasem až k daleké přehradě.

Šupinatý serpent. Sešli jsme dolů
k jeho kůži, u břehu mezi loděmi
losovali s racky, rozdělili si role
a vyslali posádku do přístavních pekáren.

 

 

Tři črty

*

Za ulici Kapucínů
dopadly dvě zlomené věže
a vylomily za sebou
chór Janova kostela.

Zavěšený Kristus visí
uprostřed hlavní lodi:
krystal větru a v něm
svět zachycený v pádu.

*

V optice pana Ábele
nacházím potrhaného pana Kaina,
příslušníka potulného žebravého řádu,
který už nežebrá, jen hraje na žebra
u brány Juliusšpitálu.

*

V městském parku, v listí,
na cestě do Emauz,
hrma lísky
skrývá poslední ořech.

Skryté neviděné
mezi všemi těmi kondičními běžci…

 

 

Sommerhausen 1435

Cestou v horách vinného zlata jsou vlomené
dveře do vinice. Za nimi sluneční domy
a sluneční stolec, na kterém nesedí nikdo živý,
kromě krále světla. Je večer, odraz v tmavém okně

vyvolá bezděčný pohyb, jako by se v něm
kdosi s ohněm otáčel. Přichází k zámku, kde žije vítr.
Na nádvoří se shýbá před jeho zavřenou bránou.
Bere do dlaní ohnivou žlutou kdouli.

 
*
(Würzburg – Schloss Sommerhausen
28. – 29. října 2006,
pro Míšu, Vráťu, Iva, Aleše)

 

 

Depozitář

V práci ostré světlo, lazaret.
Malíř kouří, vzápětí kašle.
Výstřely, praskání, suchý kulomet.
Na zemi vajgly jak kapsle.

Pod plísní v hale dýchají obrazy.
Nejde tu otevřít okno.
Za dveřmi co chvíli, jako hmyz,
nějaký docent či doktor.

V krychli tu tančí jekot
kovových sítí. Stálé přílivy
tváří, dějství. Je to už bardo?

Nejspíš jen zvyk. Vzduch
plný spór, latentní nádor.
Pondělí ráno, minci pod jazyk.

 
(Veletržák, říjen 2006, Pavlu Krymlovi)

 

 

***

Milan Vanický, alchymista z Vinohrad,
v noci na baru naléval farmakon vlastní výroby.
Do polotmy vyprávěl, jak mu umírala žena.
Byli u ní ve dne v noci. Jednou do pokoje
vlétl černý motýl. Nehybná zvedla oči.

To je babočka, říkala sestra. Ale já jsem věděl,
že je to anděl smrti, řekl Vanický. Zakroužil,
vylít ven. Na druhý den byla mrtvá. Mlčelo se,
pak jsme chtěli ty kořalky zaplatit. To ne, povídal.
To máte od ní. To je od Démonky.

 
(Alva, 8. srpna 2008, Mistru Alvovi)

 

 

Bajka

Po několika dnech se v bytě
probouzejí chuchvalce prachu,
jež nabyly podob zvířat.

Prchají, jakmile kolem projde
majitelka nahých nohou,
krčí se v rozích za dveřmi

a opět se vracejí do středu,
otáčejí se za ní, a když se nedívá,
nadechnou se a vrčí jako lvi.

 

 

Magen

Tereska si s sebou nosí noc
schovanou do únavy pod očima,
je o tu noc krásnější,
ale ona tomu nevěří.

Musím jít do stříbrnictví
zhotovit šperk pro tu noc,
aby do něj vešla, jako do svého domu,
hvězda, štít se třemi kameny.

 
(14. října 2008, ráno, záznam slov ze sna,
báseň pro Terezu Černou)

 

 

Kabát

V lékárně
U sv. Josefa nabízejí
koňskou mast.

Cíp nočního kabátu
se mihne
mezi dveřmi.

Zježený vítr
zajede po kůži
za nehet.

Otáčím se po něm,
ale čert nikde,
jen dav.

 
(6. března 2009, Olomouc, 10.00)