JANA "QUANTI" BUDINSKÁ

Láhev

V lahvi od vodky
ožralé rybičky
poklidně plují

Života v takhle
podivném akvárku
určitě nelitují

Možná jen ztvrdlá
rybiččí játra
co po nich zbyde

V lahvi tequilly
poklidně plují
ožralí lidé

 

 

Malé doznání

Melodie šavlového tance
Malá blondýnka ve šněrovacích botách
Motýl zaklapnutý v knížce
Chuť mátového čaje na patře
a kávy
Těším se, až se na zábradlí
pověsím vzhůru nohama
-až budu zase malá
(protože teď bych si už rozbila hlavu o chodník)

Zní song splachujícího klozetu
Blondýnka v kozačkách má proti světlu nohy do X
Motýl se proměnil v komára
a uletěl z kaluže krve na stránce

Šípkový čaj a bílá melta ve školce se vrací
Já z hlavy přemíru vědomostí do knih zpátky zvracím

 

 

Ráno (pocta dekadentům)

vstávám
své sny hned zapomenu
vteřina hlenu
a ucpaného nosu

přecházím izoglosu
jdu do koupelny
všude je prach, ne střelný
prostě jsem zase nevytřela

kusy mého těla
tu leží tiše spící
navzdory tápajícím
zástupům hmyzu

hodina slizu

 

 

Potkávám budoucí stařeny a starce

Zatím jsou mladí, ale mžik jenom,
mrknutí oka... filmový střih...
a budou se šourat o hůlkách
někteří budou už mrtví
a děti, co zatím jsou v bříšku,
budou už matky...

Jak je to dlouho, co jsem se
touhle ulicí
proháněla v sukýnce
a jezdila s dědečkem na trh?
Sto let to je! Sto let, a když jsem četla
Kira Bulyčova, byla jsem v pozici
lidí, ke kterým se navracel stroj času,
a až ho jednou budou číst moje děti
(snad budou knížky)
už budou Alenkou, která
na dotaz "ty jsi z jednadvacátého století?"
odpoví "asi ano, já jsem naše století ještě nepočítala"...

Čase! Už zase mizíš pryč, když s tebou mluvím!
Dozrály kaštany a šípky už se začínají stydět... je teprve srpen...
pravda, zenit léta máme dávno za sebou:
ztraceného léta 2003, promarněného,
protože jsem zase neochutnala angrešt... a bílý rybíz... Dědečku,
vezmi mě zase s sebou na trh! Nevadí, že už špatně chodíš,
budu Tě podpírat... budu tě nosit... teď už tě unesu, když se Tvůj metrák
scvrknul do několika gramů popela - jenom tě najít... Dědečku, odpověz...

Tržnici budou rušit a na jejím místě
patrně vyroste zas nějaký nový World Trade Center... Není nám přáno...
ty bys mi koupil halvu a rybíz a křečka... moct být zas zpátky...

Jenže čas plyne a mizí , stejně tak jako pronesená slova...
(Takže se možná může vrátit... Zaznamenejte čas na pásek a pusťte mi ho,
pusťte mi kazetu s mým dětstvím! Osmdesátá léta... Rok 2000
byl stejně neuvěřitelně daleko jako maturita
a stejně jako ona i přišel, dokonce téměř zároveň...
přesto jsme snili o 21. století a bydlení v kosmu; vždyť dvacet let je hrozně
dlouhá doba... A budoucnost je mnohem prozaičtější, než jsme čekali....)

Osobní historie každého z nás se odvíjí
a závisejí na ní všechny další osudy...
souvisí s životy našich blízkých... i těch, jež jen náhodou potkáme...

Jsme součástí...

 

 

***

Letos už nebudu vymýšlet babičce dárky...
už žádné dilema, co jí dát, aby to ještě víc nezaplnilo její byt
o němž jsme vlastně ani neměli představu, jak je zaplněný
a udělali jsme si fotky a dodnes nám to nikdo nevěří

Letos už nebudu přemýšlet, jaká kazeta či knížka
(kterou by si nechala u nás) by jí mohla udělat radost
nebudu shánět dia bonboniéry, šampóny a mýdla...

Jak to, že se vlastně neprodávají šampóny pro šedivé vlasy?
V naší společnosti se zřejmě nepočítá s tím, že je někdo
bude mít šedivé... barva vládne světem

Jak to, že někdo schovává obaly od vajíček a kamení a šišky,
trhače z plechovek, kelímky, dlažební kostky a střepy,
reklamní letáky pět let a noviny dvacet let staré,
až nemá kde spát, kde jíst, kde se mýt, prát a vařit...?
Jak to, že se neprodávají šampóny na mozek,
šampóny zabraňující likvidaci sebe sama...?

Zbyly mi na stole kazety, knížky a Muchovy karty,
které jsem loni koupila v Levných knihách... babička měla ráda Muchu...
Nejsmutnější je dárek, který zbyl po někom, kdo umřel
a už si ho nestačil užít...
Po dědečkovi mi takhle zbyl křížovkářský kalendář,
který pak nikdy nikdo nedoluštil... na rok 1996
a náramek, který jsem mu upletla - ze dvou modrých, hnědé a šedé.
Nikdy ho neměl na ruce, a přesto mu patřil... svým způsobem
byl jeho - a přitom vůbec ne, nikdy se ho nedotkl... a proto
jsou ty věci smutné jako koťátka v útulku...

Letos už nedostanu čtvery sluneční brýle, historické ořezávátko,
hřeben s kočičkou a další nesmysly a zbytečnosti...

A tak mi budou chybět!!