MARTIN REINER

Pohled z kavárny v Bath

Slunce roztřpytilo věže, Jan cítí svědění na synapsích…
Vyhrne si rukávy a klidně, aniž vzhlédne od kávy, klade dotazy:
„Je vinou příliš měkkých podušek, že dnes už nikdo nesní tak jako Jákob, dokud ještě spával
s hlavou na kameni? Není?! Proč tedy sny hned shnijí a tak málo je jich?“
Petra se směje. (To je krásné.)
„Člověk kolikrát až žasne, co všechno se ti ráno honí hlavou!“
A dodává, že žebřík dosti nekonečný patrně andělům přistaví až spánek věčný.
„Čí věčný spánek?“ chce ihned vědět Jan.
Přibíhá pes, štěká. Vítr zesílil a žene Zemi vesmírem.

 

 

Analogie II

Děti křičí na schodech.

Zvedám zakutálenou slabiku,
která tu po Tobě zbyla;
není mi do smíchu…

 

 

Potřebujeme více strojů!

„Es wird mehr Maschinen gebraucht!“
zvolal mladý Erich Hartmann,
když 8. května sestřelil nad Brnem
svou poslední stíhačku.

Mraky svítí jako stráže,
mraky ráže zwanzig mm.

sss

Poslední den téhle války;
kolony šedivých aut, kalhoty silnic,
hluboké kapsy měst.

sss

Sestřelený pilot se
souká z kabiny;
přistane na zahradě v Kateřinkách.

K obědu nákyp,
kopřivy, rebarbora...

 

 

Babička II

 Později – už co opatrná matka – utloukla šufánkem
mého druhého otce,
který odcházel každý třetí pátek
vypít sklenici světlého piva do restaurace
Era, a zanedbával tak potomky své
i ženu svou.

 

 

Rádio

Barboře

Probouzíš se ještě do tmy…
Od postele ke skříni
Od skříně k židli
A pak k zrcadlu, před nímž si prohrábneš vlasy

Zdejší dny jsou kopce, které udýcháni
Sbíháme celé týdny

Hlas z rádia je
Otevírá jako knihu,
V níž na dosud neznámé straně
Stojí, jestli jsem
A jestli za to můžeš

 

 

Kunštát        

Teď ještě nemluv, když venku lije.
Rýč zůstal opřený v zahradě u plotu.

Večer někdy sen, v noci embolie,                            
tiše se suneme po svahu níž.

Déšť dělá důlky v mazlavé hlíně…
nad ránem vyplaví pohřbenou veverku.

Někdy jen smutně celé dny uklízíš,
hodiny skřípou… kola na štěrku.

 

 

Samota

Nebe nad venkovským koupalištěm;
kreslí netopýři, hřejí dlaždice.
Holky leží u dna, čumí na hvězdy...

Při probuzení chladno. Stébla sají
z chodidel líh.

sss

Projít tichým stavením…
V posledním domě, na kraji vsi,
kravám škube v řetězech.

Má postel v lesích…
Už v ní leží někdo jiný.

 

 

Holubí

Na střeše domu
má otázka a tvé mlčení.

Dva zobáčky vah:

otázka o půl hlavy vyšší,
ale tvá odpověď
zase chytřejší.

 

 

***

Něco bylo v knize...

Nervozita, hádka s Té.
Ticho v předsíni…

Chvění napjaté pleti…

sss

Ještě nepůjde.

Posedí, popláče si.
Chce ji políbit.

Ona to nedovolí.

 

 

Lupiči

Nauč se poslouchat, kdo chodí po tvém bytě,
když v noci usneš,
ztichneš jako lak na týkových parketách,
a uprázdníš konečně prostor všem,
kdo tě chtějí potěšit…

Všichni chtějí dokončit
tebou ledva započatý tvar…

 

 

***

Tomáši Přidalovi

Často bývám divný.

Bývám poštolka,
nežeru však myši….

Jindy celé hodiny
nosím v kapse sáčka
hotel Florida.

             (Řeka, kůly, starty pelikánů…)

Natáhnu ruku
a moje dlaň s dvanácti prsty
slavně vychází
nad horou Gonga-Šan.

sss

Nasypeš mě do vody,
napiješ se zhluboka…
a vyprskneš:

„Fuj! Grepový básník.“

 

 

Demonium

Večer se uvelebil ve tvém pokoji
jako tlustý muž,
který tancoval celý den sám…

sss

Sako tlustého muže má dvě klopy,
ty však nejsou tak černé,
abys je osázel hvězdami, zaklonil hlavu
a v jeho měkké náruči           
nalezl plakat velké Boží dítě.

Nemůžeš je ani zapálit
jako svíčku na počest Jiřího Ortena
a odříkat pod nimi
patnáctkrát Otčenáš Noci.

Jsi v jednom z mnoha bodů,
z něhož nepohneš zeměkoulí,
řeknu ti to stručně:
nemůžeš nic, vůbec nic,

a jestli teď prcháš do ulic,
aby ses otřepal z mých slov,
musím se zeptat:
„Kdy naposledy jsi byl stejně bezmocný?“

sss

Ve čtyři ráno jsi zpátky…
Blížím se pomalu
k židli, na které sedíš,
přicházím zezadu, se zbraní v ruce…

… ale náš kohout spásný
zlatistvě kokrhá ve prospěch tvé jalovosti,
takže budeš žít dál,
a jako dosud, po Boží volence,
sedět sám uprostřed řady,
na židli,
za kterou je jen prázdno, prázdno, nic…

 

 

***

Jezdím napříč Amerikou,
přespávám v hotelích,
budím se ještě za tmy ze zmatených snů…

Ty pracuješ v Čechách,
vychováváš syna
a píšeš mi věcné maily,
občas s trochou veselí, radosti.

Ale když spolu tancujeme…
jsme pořád ty smutné, ztracené děti.

Naše kroky, vláčná mávnutí rukou
natočení hlavy, natřásání,
pohyby pánví

to všechno jasně ukazuje,
že jsme jen trochu zabloudili, sešli,
že jsme stále…

…off the Road

 

 

***

Šestnáct let
je jen krátké protažení.

Děláme to na koníčka;
svět dětství.

 

 

***

Viděl jsem tě plavat pryč…
a bylo to, jako bys psala krátký vzkaz.

Tempa, při nichž se tvé prsty
vždy na chvíli setkaly:
přikládaný a opět vzdalovaný
hrot pera.

sss

Ryby luštily tvé pohyby.

sss

Sumci, ti věděli,
že tě psaní mezi břehy
drží při životě.

Hloupým línům
byla’s pouhou kaňkou
na zvlněné vodní sukni.

 

 

Zlín

…láska již odezněla
jako sonáta v lesích hlubokých,
zapadlá hvězda,
Svit Gottwaldov.

 

 

***

Ač obecně se smrtí smířen
konkrétní nabídce
kupodivu
uhýbáš.

Levý lícní sval
dvakrát zacuká
a podlaha bytu
se zhoupne:

Všichni ke mně!

sss

Strach nechat věci běžet,
strach nelíčit, neplánovat,
nevědět.