MILOŠ ŘÍHA

mše za Aničku
věnuji…

in nomine patris

jménem otce voláš
v patře tvého pokoje se drolí noční ptáci z nemocničních lůžek
dvojací po stínu světla z lamp
chodí ode zdi k rámu srdečního záchvatu
a povídají
a tropí špumprnágle k smíchu kradou šepot
do peří
mše začíná rozkrýváním peřin
      kopancem do hran horečného snění
mše začíná a vrací
křivku pádu zkrvavených úst
až k políbení

 

 

confiteor

vyznávám se dveřím do tvého pokoje
že je chvíle k nevstoupení
že praští v kloubech strachem
že jsi   my

prodlévání na dvou končetinách
zapřený
a srdce tluče o futra

 

 

kyrie eleison

pane smilujte se a vražte hřeby na dno nádoby
džbán se kývá na stolku   bude rozbit
drcnutím nemocného zoufalství
a usychání

pane smilujte se    kruci vražte hřeby
do plačtivých ran mokvajících z okolností
nekonečné ztráty rozumu
a blekotání

 

 

gloria

sláva    do mateří neviny    nic není jako dřív
bolestínská mihotání dlaně po čelech
tvých chlapců
tvých rozmítačů nepokojné pohody
tvých ale    co by stály za starost

za tu starost
pro srážení vrásek obvyklými metodami
lži a vyvlékání z ok
   a ty je stražíš podél cesty ke mně
   a já se chytám 
pokaždé

 

 

evangelium

čtení z první knihy
na polici hned vedle Bible
leží s rozervaným hřbetem
změť pamětí a rozjímání nad minulým časem
letokruhů zrajícího vína
padlého stromu    a po něm jdeš
na kraj kajícnosti v obličeji
zčernalý obtisk rtěnky
smrtky 

 

 

credo

věřím   něco se zláme v kolenou
až do kleknutí
mravenčí pochod skrz nervy
do krajíčků těla  kam se jinak city nedostanou

věřím v obtékání pohledů   že je možné
brát a držet za ruku a bloumáním po ulici
rozčesávat přítomné chvíle
v proplétání kroků

věřím okenní kličce co se točí zvenku
okna v patře prolévaná touhou
nemístného pohledu
vždyť třeba …     protékají skla

 

 

sanktus, sanktus

svatá prostoto je mi to líto
kolébání stranou sem a tam
a vyrážení zubů nad pětidenními strništi
je mi to lito že už ti z tepen neprýští    
krev a mlíko

svatá prostoto    miluj mne a ber mi z dlaní
žár a nad ohněm za pátou z bran
poprosím i za ni
až jí bude lehká zem
a nebe     zbude dokořán

 

 

pater noster

otče ber a sbírej tam 
kam jsi nás nechal vbloumat 
   postranním úmyslem
a řečí co je na srdci
k neudržení
báli jsme se otvírat rány
tak opravdu jak se to dělá
když je blízko chvíle prolínání

 

 

agnus dei

beránků z běloby je na obloze
až těžko počítat   
skrze průhled zvonů prý kolikrát trvá ráno
    hodiny a hodiny
a potom se vrací noční spřádání nad svící
dáš ji do voskové dlaně    a smlčíš co se ví
o podobě tvého smutku
o smutku beránků 

 

 

eucharistia

to je tvé tělo    a tvá krev pod postelí
válí se tu jako beznadějná bouře
v příkrovu vlasů a splínů 
jako by už znělo mrtvým hlasem
že je v pekle sezóna sběru variací na životní téma rakovina
a nebe se rve s bezradností v podávané dlani
přijímám
a vracím se k plačtivému oknu
a vidím co se děje na odraze
a venku
k smíchu odraná skutečnost se mstí
    za prodlévání a bojácnost

 

 

benedicamus domino

jdi, ve jménu Páně…