KATEŘINA RUDČENKOVÁ

Ostrov

Třikrát jsme obešli ostrov
a stále jdeme.
Rybáři se už vracejí,
šeří se v lodích.
Mrtvé makrely věší zpět na háčky
a na břehu se s nimi fotografují.

Stále nevíme, který z nich
má dřevěnou nohu.
Ten opilý, co usnul na molu?

 

 

Noc s delfínem

Delfín celou noc hledal miny
aby nám vyčistil moře
my pluli za ním

Z města znělo dunění
a nářek

Čím hlouběji jsem byl v ní
tím víc se mi otvírala

 

 

***

Slavila jsem život na pobřeží
v příboji vzrušení a slunce
sdírali mi z těla
dávnou zahořklost

Mé sny se přitom opíraly o kameny
a splývaly mi po slabých prstech
v bílé pěně

Mezi stehny se mi zvedalo
moře jako ohňostroj
a trsy šneků přisáté k útesu
seděly pevně po mém boku

Nebyla jsem ve vlnách sama
zálivem hýbal příští čas
hebké tkanivo vody
vědělo o mé krvi

 

 

Zvířata

Vždy mě děsily vaše chtivé oči
Mou touhu po klidu
však nelze jednoduše obložit chvojím

Kromě přehnaných gest
se nic neděje

Všude sedí někdo na telefonu
hlásí výbornou náladu a nesmrtelnost

 

 

Bílý štít

Dokážu celý den pročekat a vůbec nevyjít ven.
Dokážu celý den myslet na ztracené věci
a s nikým nepromluvit.

Večer začal padat sníh
a v noci byl dvůr pokrytý i s auty.
Teprve o pár hodin později se ve sněhu objevily
stopy, poté co hlasy odezněly.
Ráno dál sněžilo, ale vyšlo slunce,
za chvíli voda ťukala do okapů.
A můj strach, že kdybych byla nemocná
nebo umřela, nikdo mi nepřijde k lůžku.
Protože jsem záměrně všechny odehnala,
abych už víckrát nemohla o nikoho přijít.

 

 

Přirozené pochody

Od té doby, co nevycházím ven,
stala se cesta z pokoje do koupelny
lákavým dobrodružstvím.

 

 

Milenec a oči

Na skleněné desce stolu zůstaly otisky
jeho prstů, na parapetu popel spáleného
třešňového tabáku, porušená struktura
prachu, kde se hnul.
Vzpomínka na slast zmizí jako první.
Sníh s jeho stopami, v nichž jsem šla,
a znovu minula plot s rozervanou rukavicí.
Drastické, říkám si, přesně tak drastické,
chycená v oka,
špinavá a sama.
Mohl by to být taky pták
krvácející z peří,
kdyby se přírodě zachtělo
dávat znamení.

 

 

Pijeme spolu popel

Sedíme mezi Němci,
a aby nám nerozuměli,
protože my nerozumíme jim,
tak ty, Litevec, mluvíš polsky
a já ti česky odpovídám.

Díval ses v noci na film s Larou Croft,
byla hezká, říkáš,
ke konci filmu se děj přesunul na Sibiř
a Lara tam pobíhala na hrobech
jen v tričku s krátkým rukávem.

Na Sibiři ses narodil, prvorozený,
na Sibiři tvůj otec spal s vlasy v závějích,
na Sibiři vyrostla i tvá matka,
tam se poznali.
Tvůj bratr sochař se vtiskl do kamene.

Teď je ti čtyřicet čtyři a tvé šedé vlasy
jsou jemné jako mech a popel,
který neslyšně padá do konvice na vodu,
odložené na podlaze,
když v noci kouříš u okna
a vítr ho nechce přijmout k sobě.

Netvrdím, že se dnes chystám umřít,
ale proč už mě tolikrát napadlo,
že zemřeme jednou každý ve své zemi?
Kdo nám bude nahý tančit na hrobech?

Když dorazíme k jezeru, je březen,
slunce a ostrý vítr,
svlečeš se.
Pevné tělo září na břehu,
vběhneš do ledové vody.
Až se v květnu vrátíš do své Litvy,
pro mě už budeš mrtvý.