Zda tuší ocún
nahé dítě podzimu
co vše hrozí mu?
Možná se pletu:
zdá se, že rok za rokem
čas chybí létu…
Jaro za jarem…
Škrtáme rok za rokem
v scénáři starém
Květy čekanky
ty hynou v každé váze
Žít platí draze
Mám v své paměti
dlouhou řadu let a zim
Co vzít z té změti?
Už brzy padne
do kraje bělostný sníh
i srdce chladne
Na podzim drnčí
napjatá tětiva roku
Přidej do kroku!
Nelze nevidět
podzimu podobenství:
z dítěte je děd
Dny se nám krátí
na sklonku léta i let
Posledních pár vět…
Přátele slavní
nechápou moji stezku
Pouť bez potlesku
Nad trojverš haiku
vztyčovat chtěl bych skromně
myšlenek vlajku
Trojverší haiku
učí mne kázni slova
zas a zas, znova
Mám-li co říci
do haiku vejít to musí!
Sláma slov dusí!
Uschlá stébla třtin
jak struny drnčí větrem
Na kraj padá stín
Jak život letí!
A leckdo ho pohodí
jak pouhé smetí…
Vzhlédnu a vidím
odlétat labutí šik
Teskný okamžik…!
Trpké jsou vůně
pozdních podzimu květů…
Dopiš tu větu…!
Už listí padá:
tradiční léta zrada!
Stín se k nám vkrádá
Plod psího vína
je kyselý a trpký
jak dávná vina
Zlatými listy
placen je účet léta
tím jsem si jistý
Nosím z přírody
v mošně vyrudlé létem
podzimní plody
Stojím a vzhlížím:
co šustí v suchém listí?
To vítr sviští…
Vzdálený hřmot aut
ruší mne když jdu lesem
já – poslední skaut
Kam nás odvléká
rychlá střída zim a let?
Proč mne to leká?
Kvete tak krátce
kdejaký voňavý květ
Ten spěch zdržet smět…!
Jak vruby v holi
nesu stopy let a zim
a leccos bolí…
V podzimní blizny
lne poslední letní pyl
Vše jsem pochopil
Skládám protestsong
sklíčen krátkostí žití…
Podzimní kvítí!
Tolik básníků
umíralo tak brzy
Proč ronit slzy?
Kdekdo mi říká
že stáří má plno krás
však zní to jak špás
Jabloň jen stěží
drží své ztěžklé plody
Co jich tu leží…!
Jenom ty klamné
hodiny přesýpací
čas nazpět vrací
Na podzim chodím
napříč přes pustá pole
Vše je už holé…
Ptáci ořešníci
zobanem jádra páčí
Jeseň – čas snící
Tak pozdě svítá
a tak brzy padá noc…
Kdo mé dny sčítá?
Ocún rok skrýval
pod zemí svou nahotu
Hleď, co je ho tu!
Vlaštovky v letu
dotknou se bříškem vody:
Adieu létu…
Hleď, po strništi
vítr žene hrst slámy
vstříc zimě příští
Jak jsou tu krátce
rychlokřídlí rorýsi!
A ty starý jsi…
Hru o kuličky
brali jsme v dětství vážně
Dnes? Vše jen vlažně
Zesláblý motýl
tleská naposled létu
z posledních květů
Z celého města
jsem jediný kdo čas mám
v lukách bloudit sám
Proč vhání mi křik
odlétajících ptáků
vláhu do zraků?
To rorýs hvizdem
narušuje klid rána
či skřípe brána?
Chtěl bych to vědět
co brání zbylým ptákům
na jih odletět
Vracím se s polí
stírám pavoučky s tváří
Je zlaté září
Výstava léta
má derniéru: Vítr
žár z polí smetá
Dívám se, smutný
na šiky tažných ptáků…
Je odlet nutný?
Jak září v září
veselá červeň šípků
v jeseně tváři!
Mlhavé září
je milosrdné: stírá
pot léta s tváří
V dětství jsem pouštěl
draka na dlouhé šňůře
Dnes létám hůře
Divíš se, kterak
loukou klikatě chodím?
Což květům škodím?
Den za dnem plyne
Obrůstám letokruhy
jak strom u struhy
Mí spolužáci
mnozí už hole mají
ač nekulhají
Nad ránem padl
do zahrad první mrazík
Pozdní květ zvadl
Když člověk vidí
odlétající husy
závidět musí
Chládnoucí podzim
loučí se hořkým kvítím
Však víš, co cítím
Stupeň po stupni
klesá rtuť teploměru
v podzimním šeru
Rezaví listí
buky jsou jak z mědi
Obzor se čistí
Stříbrné nitě!
Pavoučků vzducholodi
vždy udiví tě