LADISLAV RUSEK

Stesk podzimu

Zda tuší ocún
nahé dítě podzimu
co vše hrozí mu?

 

Možná se pletu:
zdá se, že rok za rokem
čas chybí létu…

 

Jaro za jarem…
Škrtáme rok za rokem
v scénáři starém

 

Květy čekanky
ty hynou v každé váze
Žít platí draze

 

Mám v své paměti
dlouhou řadu let a zim
Co vzít z té změti?

 

Už brzy padne
do kraje bělostný sníh
i srdce chladne

 

Na podzim drnčí
napjatá tětiva roku
Přidej do kroku!

 

Nelze nevidět
podzimu podobenství:
z dítěte je děd

 

Dny se nám krátí
na sklonku léta i let
Posledních pár vět…

 

Přátele slavní
nechápou moji stezku
Pouť bez potlesku

 

Nad trojverš haiku
vztyčovat chtěl bych skromně
myšlenek vlajku

 

Trojverší haiku
učí mne kázni slova
zas a zas, znova

 

Mám-li co říci
do haiku vejít to musí!
Sláma slov dusí!

 

Uschlá stébla třtin
jak struny drnčí větrem
Na kraj padá stín

 

Jak život letí!
A leckdo ho pohodí
jak pouhé smetí…

 

Vzhlédnu a vidím
odlétat labutí šik
Teskný okamžik…!

 

Trpké jsou vůně
pozdních podzimu květů…
Dopiš tu větu…!

 

Už listí padá:
tradiční léta zrada!
Stín se k nám vkrádá

 

Plod psího vína
je kyselý a trpký
jak dávná vina

 

Zlatými listy
placen je účet léta
tím jsem si jistý

 

Nosím z přírody
v mošně vyrudlé létem
podzimní plody

 

Stojím a vzhlížím:
co šustí v suchém listí?
To vítr sviští…

 

Vzdálený hřmot aut
ruší mne když jdu lesem
já – poslední skaut

 

Kam nás odvléká
rychlá střída zim a let?
Proč mne to leká?

 

Kvete tak krátce
kdejaký voňavý květ
Ten spěch zdržet smět…!

 

Jak vruby v holi
nesu stopy let a zim
a leccos bolí…

 

V podzimní blizny
lne poslední letní pyl
Vše jsem pochopil

 

Skládám protestsong
sklíčen krátkostí žití…
Podzimní kvítí!

 

Tolik básníků
umíralo tak brzy
Proč ronit slzy?

 

Kdekdo mi říká
že stáří má plno krás
však zní to jak špás

 

Jabloň jen stěží
drží své ztěžklé plody
Co jich tu leží…!

 

Jenom ty klamné
hodiny přesýpací
čas nazpět vrací

 

Na podzim chodím
napříč přes pustá pole
Vše je už holé…

 

Ptáci ořešníci
zobanem jádra páčí
Jeseň – čas snící

 

Tak pozdě svítá
a tak brzy padá noc…
Kdo mé dny sčítá?

 

Ocún rok skrýval
pod zemí svou nahotu
Hleď, co je ho tu!

 

Vlaštovky v letu
dotknou se bříškem vody:
Adieu létu…

 

Hleď, po strništi
vítr žene hrst slámy
vstříc zimě příští

 

Jak jsou tu krátce
rychlokřídlí rorýsi!
A ty starý jsi…

 

Hru o kuličky
brali jsme v dětství vážně
Dnes? Vše jen vlažně

 

Zesláblý motýl
tleská naposled létu
z posledních květů

 

Z celého města
jsem jediný kdo čas mám
v lukách bloudit sám

 

Proč vhání mi křik
odlétajících ptáků
vláhu do zraků?

 

To rorýs hvizdem
narušuje klid rána
či skřípe brána?

 

Chtěl bych to vědět
co brání zbylým ptákům
na jih odletět

 

Vracím se s polí
stírám pavoučky s tváří
Je zlaté září

 

Výstava léta
má derniéru: Vítr
žár z polí smetá

 

Dívám se, smutný
na šiky tažných ptáků…
Je odlet nutný?

 

Jak září v září
veselá červeň šípků
v jeseně tváři!

 

Mlhavé září
je milosrdné: stírá
pot léta s tváří

 

V dětství jsem pouštěl
draka na dlouhé šňůře
Dnes létám hůře

 

Divíš se, kterak
loukou klikatě chodím?
Což květům škodím?

 

Den za dnem plyne
Obrůstám letokruhy
jak strom u struhy

 

Mí spolužáci
mnozí už hole mají
ač nekulhají

 

Nad ránem padl
do zahrad první mrazík
Pozdní květ zvadl

 

Když člověk vidí
odlétající husy
závidět musí

 

Chládnoucí podzim
loučí se hořkým kvítím
Však víš, co cítím

 

Stupeň po stupni
klesá rtuť teploměru
v podzimním šeru

 

Rezaví listí
buky jsou jak z mědi
Obzor se čistí

 

Stříbrné nitě!
Pavoučků vzducholodi
vždy udiví tě