DAVID ŠAFRÁNEK

Ještě pár kapek

...prší...

moji rakev neste pomalu
ať ještě pár kapek
proklouzne na mou hruď

/pod zem milenky nepouštějí/

...prší...

krajiny prolínání
stékají po bocích
po bocích náhrobků

...prší...

ze zelené oblohy
utrhnu dva cáry
abych měl s sebou
s sebou do hlíny

/jsme obrazy, které se samy smyjí/  

...prší...

tak proklouzni na mou hruď

/a tu rakev neste pomalu/

 

 

Přelom

náhražka sněhové rozkoše
prosákla střechou
jako kdyby se chtěla ukrýt
před jiskřením prskavek
na konci čtvrtého schodu

/když zakopneš
nemusíš se hned
zabít/

srdcetřesení lávově rozmlžilo
velký oči slečny Léto v zimě
a zapálilo stébla konopí
v tmavozelenou záři

na půdě
žárlili opití
netopýři

kdosi ani nepostřehl
že jsme si ukopli palce
o pátej schod
cesty na záchod

a toaletního papíru
bude prý
málo pravděpodobně
málo
asi

schody nestoupají věčně
ani u nádraží

 

 

Světlozávislost

Bylo ticho před smrtí,
pod splavem vteřin slzavých
kývaly se v osikách
oprátky utonutí

Pak zavonělo světlo,
jako když rozeběhne se vítr po pláních Tibetu
a ve spárách čínské zdi
rozmělní květy z jasmínového čaje

Vůně omamnější než kadeře rozmarýnu,
rozpuštěné po ramena nahotin,
ukrytých pod srdcem
před strachem z doteku nikoho

A umírání si opět oddechlo
v kolébce kyvadlových hodin,
které nepřetáhneš

 

 

Pohledy 

pohledy prázdný
na ulici
pohledy němý, zamilovací, oblečený i vyslíkací
na cestě
zase jsem se zamiloval
tři a půl krát za den
povrchovně
laškovně
vlakově
makově
s povrchu pryč
z Liptovskýho Mikuláše do Brna
včera
 
pohledy vysmátý, uvěřitelný i neuvěřitelný
pohledy oznámkovaný
ve schránkách
pohledy roztomilý, hluboký
pohledy z Tebe
pronikavý
jazykově bezeslovný
nesmazatelný
pohledy do Tebe
vpíjivý
nadrženě roztěkaný
rozmazaný
pohledy nahatý
do krajin asymetrických
aby člověk nezapomněl
nakonec
že jen nenamalovatelný obrazy
dovedou dýchat
pohledy balkónový
z druhýho patra
do dvora poraněných domů
kde kočičí hlavičky
rozmýšlej už století
jak bolí náraz
z druhýho patra
pohledy průhledný
od našich nic
do našich nic
na hřbitově
pohledy jsou životy lesních včel
 
jen med nikdy nebude hořký...

 

 

23:59, usychám 

Gejzírem mých patogenů
cukrátka na rtech prvniček
křepčila před strachem
z panického chvatu

23:59,
usychám

3 hodiny,
13 minut,
33 vteřin po Tvém
i mé tělo vyškemralo
rozkoš

Po zmrzačené půlhodině výkřiků běsu
teď smotané jak lehká cígoška
od velblouda
usychá se mnou

A měsíc špizoval jako vždycky,
když takhle (ne)byli jsme spolu
utopeni masochismem
pohybu hadího jazyka

Pak sucho v chřtánu
zařezalo do dásní
hieroglyf cizoty

...a přesto,
když ledy se hnuly,
voda prostoupila průduchem
k hladině...

 

 

Zavřel bych oči  

měl jsem mlhu pod víčkama
když se slova ze rtů vypařila
a líbání vzduchu
stalo se poslední
beznadějí

zavřel bych oči
zakryl bych ústa
a jen naslouchal
že i ticho dovede
milovat

 

 

Dvě fontány pro Aničku

vymyslel jsem
sedm způsobů plandání
peřině po klíně
/týdny byly vždycky krátký/

začal jsem žít rychleji
útěkama z černobíla
ve výměnách peřin
za ukřičený těla
na šestý způsob
/také mám rád sedmý
i pátý/

a v přílivech nocí po úplňku
mám dvě fontány
pro Tebe:

večerní,
se symfonií v G-dur,

a ranní,
s rozbřeskem slunka,
když ve vzdychání lolit
jaro přichází
o panenství

blížení začínaj,
když polibek na dobrou noc
zapadne do závěje chtění
a jazyky cukrářskýho sněhu
našlehanýho na kudrnatý
nebo rozvlněný chomáčky
rozkmitaj se po hrázích

/někdy uprostřed
Tvýho škubání ze sna
šplhám se na špičky pahorkatin
za nevěrou
s horskými vílami/

a místo prasečího lízátka
daruju kočičí jazýčky
abych se neprozradil
brzy

 

 

In a pub, under the decoration

panáky pro dámy
panenky pro pány
v hospodě u anglickýho kýče

nejvíc mě zaujala petrolejka
pod vitrínou churchillovských doutníků
měla ulomený hrdlo
jako to dělaj holubům

/jakoby v ní někdo umřel
jakoby neměla kam stulit knot
jakoby znala mý zamilovanosti
když se mi rozechvěla
hluboko pod očima
svítila
abych nemusel spát
když se rozdávaly nahý dary
- já nikdy neuměl balit
svítila mi pro pocit
kdy každý škubnutí ze sna
slyší na pohlazení dlaní
rozostřenou dotekem
náušnic/

musela to být ona  

...a paní v baru
byla v podstatě milá,
rozdávala se nám vypočítavě
ve vůni irských panen
že bych ji tu radost oplatil
ale měla umělou pípu
na holandský hrnky

/prý jen tak
pro dekoraci/

 

 

With a horsenail, in the Nostalgia pub

nálady se mění
podle toho o jakou šprušli v lavičce
opíráš se zrovna nejvíc
když sedíš
celá v černým
a zrcadlíš se
na náhrobku v první řadě vlevo

zbaběle procházím kolem
chvěju se jak panic v klíně
prezidentky An-ti-san-mar-i-na

a všechny důležitý věci
tlačí se mi stále v peněžence
jako slůvka ve větách
hovorů mezi našima psyché

/to kdybychom se náhodou potkali
a zavzpomínali
pod stromy s listy
pokřtěnými popelem/

 

 

Přitažlivější než postel

Ranní balkóny
jsou někdy přitažlivější
než postel
protože se Ti na nich
kouří líp

Byl jsem žíznivej
akvarijní žralok
vonělas jak včelí dítě
na květinách

Málo jsem věděl
o extázi mezi srdci
mezi těly
o tom
že blížení čel
a doteky dechem
jsou součástí
zdravice srdce

Je mnoho vytoužených skulin
v něž bych se rád
vtulil
ale nerad jen hasím
žízeň

/když se přiblížím ke studánce
svým medvědím způsobem
stávám se delfínem/

A když mě vyplavíš
budu plyšový osel
s účesem do punku
a výrazem opilýho
námořníka

 

 

Zas přišlo jaro

zas přišlo jaro
se s náma pomuchlovat
krásně bezpohlavní roční období
chtěj to v něm dělat všichni krapet víc
než jindy

i plechový auta to chtěj
/trabošům už to ouřady zakázaly/
zapíchnou to vždycky
na parkovišťu u lesa
a vlněj se
tak zvláštně

i já už jsem si stih
zalít pytlik čaje
studenou vodou
byl ovocnej
já měl totiž vždycky nejvíc rád
broskvičky

a mladá od servírky
ze snobský pizzerie tady na Merhautce
je taky hezčí než jindy
/jindy jsem ji vlastně
ani nezavětřil/
vůbec to není broskev
ale výplod rajský jabloně
nejspíš poněkud přestříkaný
listovým hnojivem
zkrátka stačí na pohled
/já do sebe nikdy
žádný laciný narkotika
necpal/

a Ty se mi moc teď líbíš
holko tam od srdce
tak jak bych chtěl
šňupám Tě v tom
rozněžněným vzduchu
a přemejšlím
jak Ti dneska chutnalo
dopolední kafe  

čím to
těžko říct
možná mi jenom na jaře
líp vstává
zrak

 

 

Zemětřesení už bylo dost

 zase jsem se neoholil
nakonec tělo chce píchat
tak proč bych to tajil
masky se nedaj nosit věčně
a splaskl jsem
po čtvrthodině saténový jízdy
do nikam
splaskl jsem jak díra po tabletě
prošlýho Coldrexu
vymáčknutý z plexiplástu

/že mý tělo chce od ženský
vždycky něco jinýho
než duše
to už jsem si zvykl/

i kdyby se mi duše oženila s jinou duší
a měla s ní malý dušičky
v tělíčkách zatraceně podobných tomu velkýmu tělu
velký tělo by pořád hledalo
další a další velký těla
opačný
k zapadnutí

zbývá řvát do hvězd
do těch posledních nadějí
zalitých černým voskem
řvát a prosit jejich paprsky
ať svedou souhvězdí střelce
k poslednímu napnutí
luku

a na šíp ať vyryjí mé heslo
k bezduchým světům
androidů bez ksichtu
je v něm všechno
v každém písmenku
ztraceno

/už jsem někde dřív napsal
že pod zem
milenky nepouštějí/

a probodnout do těžiště srdce, prosím
nerad bych se v rakvi
ještě zachvěl
zemětřesení už bylo dost

 

 

Sirka, kanystr a jeden tah

 zahřejem se  

/ten podivný pán
chodí neustále okolo domu
s kanystrem/

každý se nějak učí létat
trvá to dlouho
raketky se nejdřív staví z papíru
pak z plastiku
a nakonec přijdeš na to
že všechno kolem jsou raketky

stačí sirka
kanystr
a jeden tah