KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ / MICHAL ŠANDA

Dopisy

Brixen 25/8 1852

          Milý příteli!
          Nyní, když se přibližuje zima, potřeboval bych přece nějaké věci z domova. O to tě ale prosím, abys to ani den nezdržoval, poněvadž bez toho, než sem kistna z Prahy přijde, ještě nejmíň 6–7 neděl uplyne, neb sem je špatná komunikace. (Posledně za věci poslané přes Vídeň musel jsem hodně platit, mnohem více než z Prahy a za stejně těžkou velikou kistnu).
          Věci, které bych potřeboval, jsou následující:
          1. Na levé straně mého psacího stolu jest jedno šufle naplněné samými malými popsanými cedulkami, které jsou dílem v balíčkách svázané, dílem jen tak leží. Ty mi tedy spakuj do papendeklového kartánu, aby se nepomíchaly, ber je jak leží, jen ty, které jsou stejného formátu, můžeš dát pro snadnější srovnání vedle sebe. Vyber si ale takový kartán, aby byl plný, aby se mi na cestě nepomíchaly; kdybys žádný neměl, můžeš ho za hodinu jen zhruba udělat.
          2. V jednom velikém šufleti psacího stolu, a sice po té straně ke dvéřům, najdeš rozličné spisy mou rukou psané a mezi nimi jeden balíček s nápisem: Práce historické. Z toho vem výtah historie polské. Tyto věci pošli mi hned po poště: napiš na to: Bücher und Landkarten.
          3. Mám tam theku místo podkladku k psaní potaženou zeleným pressovaným engl. plátnem (jako kůže). Tu mi pošli, ale jen prázdnou, je-li v ní co papírů, tedy je vyndej a dej někam na hromádku, aby zůstaly pohromadě.
          4. Těžší komise bude pro tebe tato: Vyhledat z mých spisů potvrzení (kvitanci) von der Prager Landeshauptkassa, že jsem složil kauci na Slovana, totiž dvě 4½% metalliky N. 2891 per 1000 zl. a N. 2946 per 916 zl. 40 kr. stř. Poznáš ji lehko mezi jinými dle toho, že tištěný formulář. Najdeš ji buď v nejhornějším šufleti napravo v mém psacím stole, neb v balíku, kde jsou samé ouřední spisy, žaloby atd. na mne pohromadě, aneb konečně v jednom balíčku, kde jsou mé staré pasy, atesty atd. a jenž má nápis:
          Ohne pass da ist der mensch ein Thier
          freier Mensch da tauscht kein Hund mit dir!
          Kdybys ale tento spis brzy nenašel, nezdržuj proto zásilku ostatních, bez toho ho musíš ve psaní poslat, k věcem ho nepřikládej.
          5. Dále mi pošli můj veliký atlas in folio, je vázán v englickém plátně, asi 50 map.
          6. Pro Julii přilož ten náš kostkovaný modrý a bílý tepich, co mám od maminky, a pak starý barevný štráfovaný kafetuch (žlutý a červený).
          N. B. Odpověz mi brzy.

                                                  Tvůj H. B.

 

 

Praha 8. 3. 2008

     Drahý příteli,
     monotónní rytmus mých staromládeneckých dnů dostal pořádnou trhlinu. Konečně je co psát. Paradoxně za to může můstek, přitom můstek by měl trhlinu spojovat, a ne ji vytvářet. Na Můstku s velkým M stál ještě větší kufr. U něj ženská. Jakmile mě zmerčila, zastavila mě a jestli bych jí nepomohl do metra. Co se dalo dělat, odvláčel jsem kufr na jezdící schody a na nástupiště. Pomohl jsem jí ještě i do vagónu, shodou okolností jela mým směrem. Na sedačce u dveří se rozvaloval nazrzlý spratek s dreadama a sluchátkama na uších. Žena ho nabrala kufrem do šimpánu a hned měla místo. Vyndal jsem z kapsy noviny a četl si, občas jsem ale mimoděk mezi písmeny o ni zavadil očima. Upoutala mě její boubelatost. Naducané tváře. Pod černou halenkou dominovalo mohutné poprsí a na bocích se jí rýsovala roletka drobných faldů.
     Vystoupili jsme oba na Palmovce. Už mi ani nemusela říkat. Prošli jsme podchodem pod stanicemi autobusů k Delvitě. U ní jsem kufr postavil na parapet výlohy a s boubelatou ženou se rozloučil.
     „Nepomoh' byste mi ještě kousek? Už to není daleko.“
     „Musím do krámu nakoupit večeři.“
     „Jen běžte, já na vás počkám.“
     „Ale ne. Tak kam?“
     „Do Světovy.“
     Sebral jsem kufr a vyrazili jsme. Kufr byl těžší a těžší. Přehodil jsem si ho do druhé ruky.
     „Už jenom kousinínek,“ řekla boubelatá žena a ukázala na dům č. p. 4.
     Kouknul jsem do schránky, samé letáky.
     Pokud by ses v tom hodlal nimrat a připadne ti divné, že nahlížím do schránky v cizím baráku, věz, že ten dům je můj. Teda můj, bydlím v něm.
     Boubelatá žena zatím přivolala výtah.
     „Do kterého?“
     „Do třetího.“
     „Já taky do trojky.“
     „To jste měla říct hned, že jdete k Šormovům. Kdo to ale moh' tam na Můstku tušit,“ zasmál jsem se a ještě naposled vynesl kufr z výtahu. Odemkl jsem dveře – a boubelatá žena se nahrnula ke mně do předsíně. Dovedeš si tu situaci představit? Zmohl jsem se jenom na otázku:
     „Vy nejdete k Šormovům?“
     „Ne,“ odpověděla boubelatá žena samozřejmě, jako by ukrojila krajíc chleba. Zato já jsem z toho paf. Musím si to, co se dneska stalo, srovnat v hlavě, potom ti napíšu víc.

               M.

 

 

Brixen 20/9 1852          

          Milý příteli!
          Tvoje poslední psaní jsem dostal a očekávám zatím to druhé slíbené, a proto ti nechci odsud dříve psáti. Vláda mi zde dává jen 500 ročně, a poněvadž, jak nahlížíš, s tím vyjít nemohu, žádám tě, abys mi poslal 100 zl. stř. Budu je potřebovat koncem tohoto měsíce, poněvadž mi přijdou platy za byt a stravu a s tím, co zde mám, nevystačím. Buď tedy tak laskav a odešli mi je  h n e d  po obdržení tohoto psaní.
          Pořádné psaní dostaneš ode mne brzy.

                              H. B.

          Neříkej o těch 500 nikomu, nač to potřebujou ti šosáci vědět: nepřidají mi tak nic.

          Na druhé straně lístku napsáno:
          Tuto ceduličku odešlete hned, dejte ale na to svůj couvert. Nepromeškejte ani den, prosím Vás, Adelheit, dejte to sama na poštu.

 

 

Praha 14. 3. 2008     

     Drahý příteli,
     fascinovaně jsem přihlížel, jak boubelatá žena rozevřela kufr a kabáty a šaty a svetry zaplňují skříň, ve které bylo předtím všehovšudy jediné osamocené ramínko a na něm moje bunda bushman. Boubelatá žena ji vyhodila. Podle ní v ní vypadám jako trestanec nebo ukrajinský dělník. Namítnul jsem, že podobnou bundu má Kremlička.
     „A vypadá v ní jako ukrajinskej trestanec.“
     „Jak to můžeš vědět?“
     To už jsme si tykali.
     „Stačí se podívat.“
     Naše bundy byly dokonce v televizi. V lednu jsme v nich na Staromáku s Kremličkou recitovali básně proti mrazu.
     „No právě. Viděla jsem vás a dej ji sem. Kde máš odpadkovej koš?“
     Radši jsem šel do kuchyně postavit vodu na grog. Boubelatá žena začala vytahovat boty, od lodiček po kozačky, plný botník.
     „Kam si mám dát klobouk?“
     „Pověs ho kanárovi na zobák.“
     „Ty máš kanára?“
     „Ne, ale nedivil bych se, kdybys ho vytáhla z toho zatracenýho kufru i s klecí.“
     „Pitomečku.“
     To pitomečku vyznělo z úst boubelaté ženy tak, jako by řekla docela jiné slovo. Už jsem neprotestoval, když z kufru vyndala peřiny, talíře, vonnou svíčku, podprsenky a kalhotky a punčochy a balík menstruačních vložek, kompot se zavařenými kdoulemi, sadu ručníků, to bys nevěřil, co se do kufru všechno vejde.
     V konvici se dovařila voda. Než budeme pokračovat ve vypakovávání, měli bychom se posilnit. V tomhle okamžiku provoněném grogem se s tebou loučí-

               M.

 

 

Brixen 14/12 1852          

          Milý příteli.
          Musím ti oznámit, že tudy jel Věžský s celou rodinou. Tenkrát ale jsem měl znamenitou nehodu, a to sice již po druhé. Letos jen dvakrát se mi trefilo, že zde byl někdo z Čech, a po každé jsme nebyli právě doma. Je zde totiž malou hodinku od našeho bytu na konci pivovar se sklepem ve skále, kam častěji chodíváme s Julií a se Zdenkou odpoledne, a když se tam někdo cizí přihodí (neb jest to nejznamenitější východ u Brixenu), zdržíme se tam trochu déle. Se zdejšími bez toho je málo co mluvit. Před nedávnem sem přijel můj spolužák Hodinář, co nás s Julií kopuloval a Zdenku křtil, ale zrovna ten den zdrželi jsme se s jedním cizozemským fabrikantem tak dlouho v pivováře (NB. tam se sedí pod kaštany), že jsme přišli asi v ½ 10 domů. Našel jsem ve dveřích cedulku, ale mnoho to nedělalo, neb zde zůstal celý druhý den a celý ten den jsme prohovořili. – Podruhé zas byli zde Bavoři a též se dlouho zdrželi a mezi tím časem byl zrovna Věžský u mne; poněvadž zrovna trefil, když zde byli pro víno (pod domkem má sklep hostinský), mohl nahoru a zavěsil mi visitní cedulku na kliku mého pokoje. Poněvadž obyčejně, když pozdě domů přijdeme, ani do svého pokoje nejdu, nýbrž hned spát se ubíráme, byl bych se to byl až ráno dověděl. Ale náhodou jsme se v pivováře hádali o oekonomii, a já pravil, že v Anglicku již vykrmili jednou prase na centů. – Julie tomu odpírala. Když jsem byl již svlečen, vzpomněl jsem si na to a šel jsem do pokoje svého pro knihu, abych ji přesvědčil. Tu jsem našel visitní kartu (jaká náhoda! Věžský je právě tak silný vychovávatel prasat), honem jsem se zas oblékl a šel k elefantu. Zrovna ale již odešli do pokoje, a poněvadž byly paničky při tom, nemohl jsem již tak pozdě k nim. K mrzutosti své jsem se dověděl, že zde byli celé odpoledne a že odjedou ráno o 5½. Přece však jsem neopominul aspoň ráno k vozu se dostavit. Ačkoliv jinak na něho mnoho nedržím, zde bych byl přece rád s ním promluvil. (Ne abys mu ale vypravoval o tom praseti, on by myslil, snad že to má být nějaký hloupý vtip.)

                              Tvůj
                                                  H. B.

N. B. Divím se, že jsem ty žádané knihy, mapy atd. posud od tebe nedostal. Já na to den ode dne čekal a skoro za jisto jsem měl, že to již okolo 3–4 t. měsíce zde být musí, a zatím doposavad nic.

 

 

Praha 25. 3. 2008     

     Drahý příteli,
     dějou se divné věci. Boubelatá žena vyrolovala rtěnku, místo válečku purpurové červeně z ní ovšem vyčouhnul žlutý zadeček. Zašmrdolil se a ze rtěnky se vysoukala včela. Rozletěla se po koupelně; v zrcadle, před kterým se boubelatá žena líčila, se z ní staly dvě. Dvě se odrazily v zrcadlových dvířkách galerky nad umyvadlem a byly čtyři a osm v odrazu zrcadla naproti a šestnáct a dvaatřicet. Zanedlouho navzájem se zrcadlící zrcadla udělala ze rtěnkové včely mnohočetný roj. Zakroužil koupelnou a vletěl do pokoje. K usazení si vybral komodu. Snad že barvou připomíná květy slunečnice.
     Komoda si zaslouží, abych se o ní zmínil drobet obšírněji. Před dvaceti lety jsem našel v novinách inzerát na nábytek za odvoz. Na Kampě v domě s modrou liškou odlifrovali kohosi do domova důchodců a co tam s nábytkem. Komoda, jak asi tušíš, je z téhle pozůstalosti za živa. Zrcadlo v koupelně a galerka jakbysmet a stůl, za kterým momentálně sedím a píšu ti tenhle dopis.
     V únoru jsem marodil s chřipkou a nemohl odevzdat do Dobré adresy materiál pro březnové číslo. Obhospodařuju tam rubriku Z antikvárních banánovek. O ní někdy příště. Šéfredaktor Švec přišel ke mně domů, a jak jsem byl fascinovaný já v minulém dopise, byl teď fascinovaný on:
     „Ty vole, já si připadnu, jako bych se propad o dvacet let zpátky do dětství a byl u svojí babičky.“
     „Nebydlela na Kampě?“
     „Jasně, že jo. Jak to víš?“
     Obzvlášť ho brala komoda. Chtěl ji koupit stůj co stůj, nabízel za ni na naše poměry horentní prachy. Neprodal jsem. Kdyby ale býval řekl za odvoz, byla by jeho. Na něco jsem sentimentální jako kokota z rodokapsů.
     Komoda se tedy stala příbytkem pro včely. Bůh ví, co se uvnitř děje. Hučí to v ní, tepe a praská. Čas od času se ve škvíře nad horním šupletem objeví hrabající včelí nožky. Zítra, až půjdu z oběda, musím zajít do antikvariátu a nakoupit nějakou včelařskou literatu
     ru   M.

A rum na grog taky

 

 

Brixen 1/3 1853          

          Milý příteli.
          Brzy sem dostanu, jak slyším, kolegu, a sice jednoho biskupa uherského barona Brehmera, kterýž prý byl již dvakrát k smrti odsouzen a také již dvě léta seděl ve vězení a nyní z milosti přijde sem až do smrti, tj. jak dlouho Bůh dá. On ale nebude ve městě samém, nýbrž v klášteře augustinském, který leží od Brixenu asi tak daleko jako Rozkoš od Brodu. Také, jak slyším, nesmí ani z kláštera vyjít, leda do zahrady. Proti němu jsem tedy já ještě kubík – nebyl jsem ale také ani jednou odsouzen.
          Co se týče včel, radím ti, abys nehleděl tak tuze na velký počet úlů a na rozmnožení, co bývá chyba každého začátečníka, nýbrž jen na silné roje. Neb u včel je to znamenité, že čím silnější (četnější) je oul, tím míň snědí na zimu, což se vykládá tím, že je tepleji a že včely, kterým je chladno, v zimě více žerou pro zahřátí. Já zde mám dva výborné spisy o včelách a jeden ti pošlu. Až do nejnovějších časů byli včelaři ve hlavních věcech v bludu. Způsob oulů ale, který máš, je sice dost dobrý, přece však není nejlepší. Radím ti, abys si (pro zkušenost) dal udělat jeden oul jiného způsobu. On musí být arci z prken aspoň na coul tlustých. Hlavní jeho vlastnost je ta, že díly jeho nejsou jeden pod druhým jako u slaměných oulů, nýbrž jeden vedle druhého. Jest totiž 8 rámců, každý 18 coulů vysoký, 10 hluboký a ½ coule široký. Ty rámce se petličkami neb jinak prakticky dohromady spojí. Poněvadž včely s vrchu dolů pracují a jen nahoře vždy násadu (vajíčka) kladou, pak všechny koláče (plásti Honigfladen) kolmo (sekrecht) stojí: má to tu výhodu, že se může rozložit dle libosti a vybrat, cokoli se hodí. Hlavní ale výhoda je ta, že se včely nikdy nerojí samy, nýbrž že rojení včelař, když tuto výhodu a potřebu uzná, sám způsobiti může. Když totiž oul je silný a plný, rozdělí se oul na dvě polovice, ke každé přidají se 4 nové rámky prázdné, a dva ouly jsou z jednoho. Poněvadž se totiž tou manipulací nejen med a práce, nýbrž taky včely a vajíčka skoro na dvě stejné polovice rozdělí, je matka v jedné polovici a v druhé se brzy nová matka vylíhne (neb že včely bez matky hned zahynou, je pouhá pověra, naopak ony si, když jsou silné a zásobilé, hned matku samy udělají a je vyzkoumáno, že nejen z vajíček královských, nýbrž z každého vajíčka i sprosté včely při jisté manipulaci včel královna se vylíhne.)
          Všechno čekání na rojení, chytání etc. tím je odstraněno, a co hlavní věc, také všechno to neužitečné rojení 2, 3, 4krát za rok, jako při slaměných oulech bývá.
          Ostatně myslím, že by bylo prakticky nic neškodilo, kdyby místo 8 rámců byly jen 4 v každém oulu, a za to 3 coule široké. Nebylo by s tím pantlování a resultát ten samý.

                              S Bohem H. B.          

 

 

Praha 1. 4. 2008     

     Drahý příteli,
     boubelatá žena je samá naducaná oblina, nicméně mnohé z toho, co jsem považoval za faldy, jsou svaly. Uvědomil jsem si to, když jsem ji viděl ohánět se sekáčem. Dopoledne jsem byl v Klementinu prostudovat čtyřsvazkové arcidílo Čeňka Habarta Sedlčansko, Sedlecko a Voticko: popis a dějiny krajiny mezi stříbropěnnou Vltavou a památným Blaníkem a vylíčení života jejího lidu (1928). Slíbil jsem boubelaté ženě, že se za ní z knihovny zastavím v řeznictví. Zrovna bourala. Sundala z háku vepřovou půlku a odseknula hlavu s lalokem. Nabrala dech, až se jí prsa vzedmula, a během toho nadechnutí si naměřila ránu. Od námahy jí do stružky mezi vzedmutá prsa stekl curůček potu. Nad špalkem visel obraz čuníka s vyšrafovanými čarami, něco jako bývaly krejčovské střihy v Burdě, tady to ale byly řeznické seky. Prásk!
     Z pohybu sekyrou jsem vyrozuměl, že mám zavřít oči. Na zavřená víčka mi boubelatá žena položila dva na palec silné plátky krkovice. Kolegyně v krámě na nás spiklenecky zamrkala a hodila na váhu třicet deka debrecínky.
     Naproti na kostelní věži odzvonilo čtvrt na pět. Přitom bylo krátce po poledni. Rafije na ciferníku hodin ukazovaly půl deváté.
     ?
     Udělal jsem krkovičky na houbách s americkými bramborami. Když jsem je dával do trouby, napadlo mě, brambory přece pocházejí z Ameriky, proč k nim ještě dodávat americké? Francouzské brambory jsou úplný nonsens. Francouzská je Eiffelovka. Od téhle věže se moje myšlenky vrátily k věži kostela u řeznictví. U večeře jsem se zeptal boubelaté ženy, co má znamenat to rozhašené různočasí. Údajně je kvůli farářovi. Při kázání pindá koniny, tak aby nevěděl, kdy je mše.
     Zajímalo mě, jak to vypadá uvnitř kostela. Byl to kostel tichých modliteb se zvučnými amen - údery sekáče mojí boubelaté lásky, které sem doléhaly přes ulici.

Rozdělení úlu na svislých rámcích je praktické, jenomže u mne o rámcích nemůže být řeč. Můj komodový úl se naprosto odlišuje od všech myslitelných typů úlů. Medník si včely zbudovaly v horním šupleti mezi košilemi. Pod ním mají v ponožkách plodiště. Do huňaté vlněné fusekle, kterou mám do pohorek, založily matečník. Ven vylézají ze šuplat dírkami po klíčích. Klíče v komodě nebyly už tehdy, když jsem ji přivezl z Kampy. To se s klíči stává, v každé domácnosti jsou nějaké, co nepasují do žádného ze zámků a nikdo netuší, kde se vzaly. Za česno slouží ozdobné mosazné úchytky ve tvaru lvích hlav. Včelám se v jejich hřívách dobře přistává.

               Tvůj
                         M.

 

 

Brixen 24/9 1853              

          Milý příteli!
          Však jsem si již myslil, že dávno na mé psaní neodpovídáš, a měl jsem v úmyslu zase ti psát. Tím radostněji mě včera k večeru tvé psaní překvapilo, které jsem dostal náhodou v zdejším pivováře, kdežto jsem seděl s jedním krajanem, zdejším mydlářem. On právě dnes odjel do Čech vyzdvihnouti si dědictví po svém otci. Má zde fabričku mydlářskou a prodává též ve svém krámě oleje, tak jsem mluvil s ním o cenách olejů. Zde stojí řepkový olej 361½ zl. R. W. tj. 30 zl. 25 kr. stř.!! Dřevěný je zde dokonce za 56 zl. R. W. (Reichs Währung je ke stříbru jako 6:5, totiž 5 zl. stř. je 6 zl. R. W.), dle toho vidíš, že zdejší cena řepkového je taková, že by se i od nás sem prodávati mohl –
          Zdeňka byla teď právě nemocná, měla vyraženinu (Masern) a týden ležela, při tom takové zacpání, že krom medicin pro uvolnění jeden den 11 (jedenáct) klistirů dostala, než byl resultát v hrnci. Je na nás ale teď tak přivyklá, proto že je celý den  okolo nás a s námi spí: tuhle ráno mi povídala: Já tě mám ráda jako ten kopec, jako to nebe. (Totiž nic většího neměla na porovnání, neb zde vidí jen ty ohromné kopce.) Často se zasměju její tyrolské němčině: des ischt mir glei = je mi to jedno, i kim geschwind, já přijdu hned atd., was hascht den epper, co to asi chceš, du giebscht mir eppes feines, ty mi dáš něco hezkého atd. My ji neučíme schválně lepší němčinu, a mluvíme s ní pořád jen česky. Její jméno zde nikdo neumí vyslovit, říkají jí: Štinkele aneb Senka. Ona zas ze své strany říká místo Max = Raks, místo Julius Lululus a jednomu chlapci „das Otto“, neb bere Otto dle českého za neutrum.
          Rád bych něco zvěděl o I. W., sám psát mu teď nechci a on mi také již skoro rok nepsal, a poněvadž se tam nyní znamenité věci dějí, často na něho vzpomínám. Nerad bych mu ale odsud psal, a nerad bych též, aby od tebe šlo zrovna psaní, neb naše policie zvlášť tam vidí pořád strašidla a nebere ohled na žádné přátelství.
          Taky tě musím upomenout na to, že s počátkem února 1854 nastane nová celní smlouva mezi Rakouskem a Pruskem, čímž se okolnosti obchodní a fabriční v Čechách nesmírně promění. Hleď si zaopatřiti v čas nové celní tarify.
          Piš mi zas brzy.
          Jak to stojí s mými věcmi etc.

                              Tvůj
                                                  H. B.

 

 

Brixen 25/9 1853          

          Ještě dodatek ke včelám:
          krmení pro ně připravíš takto. Na 1 lib. medu vezmi asi 1½ žejdlíka Melissenthee, a když se to smíchá, přidej buď skleňku (štampl) dobré kořalky neb ½ žejdlíka červeného vína. To je dobře všem včelám dát z jara, když se čistiti a vyletovat začínají, ale jen každým asi 2–3 krát, a sice vždy najednou asi 4–6 lotů toho a tu porci na dva dni. Tím dostanou po zimě novou kuráž do práce. Potom ale dávej nějaký čas tomu oulu vždy asi 3–4 dni, zase 4–6 lotů, ale již jen med trochu rozředěný melisovým thee (bez kořalky). Uvidíš pak, jak se budou rojit jako blázni. Včely tím dostanou chuť hodně moc zakládati červa, čím se 1.) brzy počet včel zvětší (asi za 20 dní je z vajíčka dokonalá včela) a tudy pak i počet pracovnic a netta práce 2.) se ale též spíš rojí a tudy zas roje mladé ještě času mají se sesíliti a zásoby nanosit. Vůbec pravý včelař – to jest ideal včelaře – nemá své včely nikdy v zimě a na podzim krmit, nýbrž vždy jen z jara a v čas rojení, poněvadž tím potřeba podzimního a zimního krmení odpadnouti musí.

                              H. B.

 

 

Praha 8. 4. 2008     

     Drahý příteli,
     netuším, koho máš na mysli, s iniciálami I. W. znám akorát Ivana Wernische. Svého času měl Wernisch slibně rozběhnutou básnickou kariéru, potom ale přišla Pekařova noční nůše. Už při jejím psaní měl pocit, že jde o něco víc, o něco osudového. Když vyšly kritiky, seknul s básnictvím nadobro. Seznal, že řemeslem, pro které je předurčený, je pekařina. Za honorář z Pekařovy noční nůše si koupil cihelnu a peče v ní vykřupané rohlíčky. Aby neztratil kontakt s literaturou docela, odběrateli jeho pečiva jsou:
     Meyrink         2 kornspitze
     Klášterský      4 loupáky
     Němcovi         30 housek
     Klostermann     bochník šumavy
     Erben           2 dalamánky
     Od dětství mám problémy s usínáním. Stane se, že probdím celou noc a ráno nevstanu. Boubelaté ženě vstávat ráno nevadí. Vyhrabe se z postele a bosky jde v županu před dům čekat, až pekař Wernisch přinese v nůši snídani. Nám dodává 1 kornspitz (pro mne) a 5 tvarohových plunder. Pak nemá být ta moje ženička boubelatá.

Ke včelám:
     zdá se, že jim komoda svědčí. Opatrně jsem nahlédnul do horního šuplete. Buňky plástu zbudovaného na límečku flanelové košile už naplnily medem. Líznul jsem si jenom na košt na prst. Chutnal starodávně po smaragdové zeleni, kterou je na domovním znamení na Kampě vykreslená ratolest v hubě modré lišky.

               M.

 

Pozn. redakce: Dopisy obou autorů prošly redakcí.
Zejména jsme upravili psaní čárek podle současného úzu.