LADISLAV SELEPKO
Podzim
Přichází podzim se žlutými víčky
stoly polité nejjemnější žíravinou
zůstat o něco déle na zkoušku kolotoče
sto, dvě stě let zde trčet jako hrábě
Loď na slunci se kývá
v dešti připálených polibků
smrt se blíží na mluvícím kříži
nikdo ji nepřikryje, nejsem to já
Noční chodec
I.
K večeru dojít přes tři útesy
k výhledu na blednoucí moře
dát si čaj s mlékem, domácí koláč
v pavilónu z bambusového dřeva
II.
Nastane těžký svět, až moře zčerná
propadne do hlubin, kde stojí čas
vzpomínat budeme na cesty bez konce
liány, cypřiše, vlny z pískovce
III.
Tři světla na vodě, věrní souputníci
za nimi tma je vážná, opravdová
pohled mi svádějí k tísni po půlnoci
od zhaslých obydlí – tam se chci schovat!
IV.
V noci podél moře po útesech
hladina zbělala od mléčné dráhy
svítím si na cestu po kamenech a drnech
V.
Pohřební síla, náhrdelník z mohyl
nalevo pole, napravo mořská pláň
zkouším nezapomenout, jak dělat kroky
v tichu a samotě odevzdán úvahám
VI.
Když skála mluvila, nastala eroze
city se svalily na smutnou hromadu
silnější vrah než slunce na obloze
všechno jsem pokazil, za všechno mohu
Piju moře
Piju moře
sedá si vedle mě
mluvíme o počasí
vplouvá do mě žralok
páteří od nohou
do srdce
otevírá si ovoce
nevěřím mu
mění se v ovci
říkám: Dobře
jdu pro klíč a nůž
stále piju moře
chci, abys mě řízla
chci, abys mě otevřela
vypadnou zubatá kolečka
setrvačníky
stydím se
žádné tajemství
rušíš pečovatelský kurs
ale dveře jsou zvenčí zamčené
ještě jednou si mě prohlížíš
nemám žádnou diagnózu
pouze stále
piju moře
Druhý nálev
Tento večer na neznámé adrese
uchopit poutko padající bundy
na rytíři v kouzelném zámku s propadlištěm
prolézajícím dírou do stejné místnosti
Přemýšlím, kterou nabídku jsem přehlédl
na cestě k totálnímu vykoupení
neroztrhal jsem kazajku čtyř veršů
v objetí s hořlavým papírovým drakem
Naschvál jsem se vložil do octa
sám proti sobě vozová hradba
naschvál si toho co nejvíc uvědomil
rozhoupal slonům na klech představy
Domů se nepůjde ve větrném mlýně
doma je v hospodě s druhými nálevy
se sklenicemi po vyplevelených komediantech
každý den začínat v jiném okrese
Přístaviště
(z cyklu)
I.
Na konci světa, v hnízdišti havranů
budu se mazlit se skutečností
přibitý ke kovadlině, dokud mě nedoklovou
dokud se můj duch nerozplyne nad vřesovištěm
Unášej mě ke třem planetám, útočišti světlušek
jen ať zemětřesení prosákne podrážky
Ze země stoupá kouř orgány činné sopky
nad krajem se rozprostřela žlutá plachta háčkovacího stroje
jemu patří svatyně
Myslel jsem si, že umřu, že nejsem nesmrtelný
těsně před roztržením, odpoutaný, a přece ne volný
vložený do úst starostlivé tmě, ležím na operačním stole
Nikdy jsem nezažil ledovější vítr
nekonečně hladkou pláň
dvacet tisíc mil pod mořem pročítám sto let staré noviny
a představuji si, jak se jednou vylodím
IV.
Jak lehce padají listy ze sešitu
tak bezbolestně opadávají okvětní lístky
Rozhodl jsem se milovat chiméru
vlajku protkanou černými kříži
Pro ni jsem opustil skutečnou ženu
abych se sesypal na hromádku popela
nečekaně a náhle, nebyl čas uhnout
v hořícím křoví poznávám svou tvář
Pro svou chiméru nadobro vyčerpán
mizím a přicházím na čísi pokyn
Zboural jsem hranice, nežiju v písku
usínám mezi zkamenělinami
VIII.
Uteču od tebe a zahubím paměťové buňky
abys mě nemohla uhrabávat jako sušinu
zbyde malá černá tečka někde vzadu
budu žít dál, jako bych nikdy nesnil
Jenže já nesním, zoufale hledám jeden pocit
zamiloval jsem se do přísných očí polární lišky
To je led ohřívaný nad tlukoucím srdcem
možná láska, vrcholná recidiva zlomu
XII.
Kolik jedu zbývá v tvých nekonečných hlubinách
abych polykal jednu hořkou pilulku za druhou
z nepochopitelných hnutí po tobě stále toužil
přízračnou krajinou bloudil blíž do tvého srdce?
Je tohle láska, o niž se opírá černá zmije?
Nebo rozpadlý hrad z písku zaplavený přílivem?
Zůstávám tu s tebou, jako bys mě potřebovala
černé ohnisko zla mě přitahuje jako sám život
|