VIKI SHOCK

Obr

Jedné letní noci na rozhraní Libně a Vysočan, kousek od hospody s kouzelným názvem Pohádka, ležel na chodníku osvětleném lampou obrovský chlap. Na výšku měřil asi tři metry a jeho nahoru a dolu se pohybující panděro připomínalo sopku před výbuchem. Obr hlasitě chrápal, škytal a říhal. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem šel k zahrádce před Pohádku, kde seděl můj dvoumetrový a silný kamarád Volman, jenž kdysi závodně boxoval, a upozornil jsem ho, že kousek od něj se nachází mnohem větší obr, než je on. Volman ale mazal s kamarády karty a nevěnoval mi mnoho pozornosti. Potom se ten třímetrový obr vzbudil, zvedl se a kráčel směrem k nám. Ne že bych se obra přímo bál, ale přece jen jsem nevěděl, co od něj mohu čekat, a tak jsem zvolna ustoupil do ulice za roh, kde jsem zalezl do nejbližšího domu. Vylezl jsem až na půdu a opatrně jsem vykoukl ven vikýřem. Na balkonu protějšího domu stál ten obr a zvučným hlasem recitoval: Já jsem obr, mám modrou hlavu a zapomněl jsem morseovku… Další jeho slova se mi v sluchu proměnila přímo v rajskou hudbu. Bylo to velmi líbezné a konejšivé.

 

 

Požár Prahy

Strašlivá bouře a uragán způsobily obrovský nezvladatelný požár metropole. Stojím na Újezdě kousek od mostu Legií a s úzkostí pozoruji rychlý postup živlu. Třicetimetrové plameny hravě překonávají velké vzdálenosti a zachvacují budovy, autobusy, tramvaje a auta. Lidé s hrůzným křikem mizí v tomto pekle. Oheň mne obklopuje ze tří stran, dávám se na útěk směrem k petřínskému kopci. Mám štěstí, neboť nahoru zrovna odjíždí lanovka. Z výšky pozoruji zkázu pode mnou. Těsně před konečnou stanicí se lanovka zastavuje. Snažím se vylézt stropním oknem, musím však svést souboj se spolucestujícím, který dočista zpanikařil a snaží se dostat ven dříve než já. Horní částí těla jsem již na vzduchu, ale ten mizera se mě drží za nohy a nechce je pustit. Po chvilce zápolení se mi podaří vyprostit jednu nohu a dobře mířeným kopancem do obličeje se ho zbavuji. Dostávám se až nahoru ke strahovským studentským kolejím a spěchám co nejdále od místa zkázy. Několik desítek metrů za mnou spěchá ten mizera. Vzdálenost mezi námi se postupně zkracuje. Posléze uzavíráme příměří a dál pokračujeme společně. Nikde není ani živáčka. Přecházíme kolem nějakého nádraží. Značně dezorientováni klopýtáme přes koleje, nevíme, kde jsme, asi někde na Pohořelci. Z dáli je vidět hustý černý dým a plameny. Úplně vysíleni vcházíme do starého činžovního domu a kráčíme až do nejvyššího patra. Otevírá nám stará paní a zve nás dál. Byt je starobyle zařízen. Vnučka nám přináší čaj a zákusky. Občerstvujeme se a odpočíváme. Po krátké siestě vyhlížíme z okna. Oheň se k nám blíží ze všech stran. Náhle už není kam spěchat. Se smířlivým pocitem budoucích nebožtíků dojídáme koláčky a dopíjíme čaj.

 

 

Ohnivzdorný kocourek Pětiočko

Procházím se Stromovkou, když si povšimnu čehosi ne úplně nezajímavého. Na trávníku leží cosi a dýmá. Jdu blíž a vidím, že je to notně ohořelé. Zdvíhám to a snažím se to rozpoznat. Vzdáleně to připomíná plyšovou hračku. Převracím ji všelijak v rukou a zkoumám ji. Tu by mohla být posmutnělá grimasa tlamičky, tu by mohla být ouška. Náhle se rozpomínám a hračka jako by dostávala svou původní podobu. V dlaních mi ožívá kočka, vysmekne se mi, zamňouká a zmizí v křoví. Ohnivzdorný kocourek Pětiočko.   

Probouzím se nahý u otevřeného okna a nejsem si jistý, jestli jsem z něj nechtěl vypadnout. Jsou to však jen čtyři patra, takže bych mohl přežít a pak bych vegetoval jako invalida. Raději zavírám okno a jdu spát.

 

 

Když do parku na procházku, pak jedině s plamenometem!

(Petru Palarčíkovi)

Mám velmi rád Olomouc, zvláště Bezručovy sady. Je to velký park  pod hradbami starého města, kterým protéká přízračná říčka. Onehdy večer, již se stmívalo, procházel jsem se tudy a byl překvapen, kolik se tu nacházelo zvířectva. Kromě ptactva a drobných hlodavců jako jsou třeba veverky, spatřil jsem tu labutě, ale také například vydry a, co mě ovšem udivilo, krokodýly. Jeden z nich trůnil uprostřed cesty v kaluži. Byl obrovský, mohl měřit aspoň šest metrů. Ve světle pouličních lamp vypadal vskutku majestátně. Před krokodýlem stálo malé děvčátko, které se ho bálo obejít. Opravdu zde poněkud překážel. Zvedl jsem tedy ze země dlouhou a silnou větev a několikrát jsem jí do krokodýla dloubl. Zvíře sebou  vztekle a nebezpečně zamrskalo, ale nakonec trochu poodlezlo směrem k vodě. Pak jsem vzal děvčátko za ruku a vyvedl je odtud. To už byla poměrně velká tma. Před parkem stál policejní vůz. Předal jsem děvčátko policistům a oznámil jim, že se v parku nachází hrozivě vyhlížející krokodýl a možná jich je tam více. Policisté se mnou na místě sepisovali protokol, ale vtom nás překvapily zvláštní zvuky vycházející z parku. Pruh světla policejní baterky osvětlil otevřenou krokodýlí tlamu kousek od nás a nebyla jen jedna! Vyděšení policisté se i s děvčátkem zavřeli do auta, zatímco já vylezl na jeho střechu. Ještěři se přiblížili k policejnímu autu a začali do něj strkat, celkem slušně ho rozhoupali. Přeskočil jsem na střechu vedlejšího zaparkovaného auta a pak na další a další, dokud jsem se nedostal na bezpečné místo do centra. Skutečně zvláštní město a  zvláštní park. Až se tam půjdu příště projít, měl bych si snad pro jistotu vzít plamenomet.

 

 

„Na vojně nebyls, si člověk na hovno!“ řekl mi tatíček

Tak jsem se přece dostal na vojnu, ačkoli mi bylo už skoro třicet let a navíc jsem si před lety odsloužil náhradní vojenskou službu, takzvanou civilku, částečně na jedné poliklinice, převážně pak  v akademické knihovně. Nu což, civilní služba mi tedy nebyla státem započítána, zřejmě se s tím nedá nic dělat. Asi to je má vlastenecká povinnost, sloužit přímo v armádě. Zajímavé je, že většina vojáků jsou chlápci stejně staří jako já, dokonce i mnohem starší. Všichni jsme shromážděni v tělocvičně kasáren, kde se povalujeme na žíněnkách už v čerstvě nafasovaných khaki mundůrech, povídáme si a pokuřujeme retka… Zatím je to leháro, už nám tu chybí jen kafíčko, pivíčko, koňáček a buchtičky se šódó. V duchu si říkám, že mám štěstí, protože tihle vojáci jsou stejní lemplové jako já. Přichází nějaký stařičký důstojník a velí nástup. Vypadá ale spíš jako c. a k. oficír, má na hlavě takový ten třírohák s třásněmi a po boku má šavli. Nicméně všichni kromě mě se zvedají a pomalu se formují do řady. Důstojný dědula jde ke mně a nahlas se mě ptá, co mám za problém. Zcela klidným hlasem mu říkám, že nemohu vstát, protože mě bolí pravá noha, co ji mám skoro o centimetr kratší, a proto jsem si taky sundal pravou botu. Nejsem simulant, prostě jsem jenom tak trochu kripl. Myslím si, že teď ten starý začne vyvádět pořádný tyjátr, ale kdepak. Má takovou dobrotivou tvář s bílými kníry a licousy, připomíná císaře Františka Josefa a povídá mi, že to má čas. Holt počkáme až mě ta noha přestane bolet, pak si teprve nasadím botu a vstanu… S tím nelze než souhlasit. Děda  velí pohov, přisedá si ke mně společně s ostatními novopečenými vojáky a  dává se s námi do řeči. Přesluhuje už devadesát let, panečku! Proto je tak rozumný a nemá v hlavě  místo mozku bramboračku, na rozdíl od většiny vojáků z povolání. Nejhorší bývají poddůstojníci, ale tady naštěstí žádní nejsou. Tlacháme a já si říkám, že už mě ta noha vlastně nebolí. Ovšem dokud mě bude bolet, nebudeme muset mašírovat a cvičit, takže o tom, jako každý správný a mazaný blb, zatím pomlčím. Jestli to takhle půjde dál, může ta vojna být  nakonec velmi zábavná. Toho oprýmkovaného a ometálovaného Metuzaléma už máme otočeného kolem prstu, tak by nám teď mohl vypláznout žold a napsat vycházky, abychom mohli vypadnout do města a roztočit to s krasotinkami v šantánu a v dancingu. Akorát mě strašně mrzí, že až budu svým kamarádům v civilu vyprávět, jakou jsem měl na vojně zašívárnu, tak mi to nikdo neuvěří. Ale to nevadí. A nyní již vzhůru do bordelů, vojáčci! Padlé ženy čekají na další dobytí. Tomu tedy říkám cvičení!