MAREK ŠINDELKA

posed

večer
kůra stromů zčernala deštěm
rytmus vody
nad hlavou
prosakuje, klouže po prknech
ta vůně
je i v zatopené rybářově lodi
která hnije
skrytá na řece

je sám
v téhle noci
čeká
v dlaních
schovává svůj bílý dech
hlídá klid lesa

les je veliké tiché zvíře
stojí a mokne
jako stádo ovcí v ohradě
v dubnových deštích

je sám
v celém tomhle životě
v kterém se jen vyvažuje bolest

stromy se matně lesknou
v kořenech jsou hnízda
nory mokrých zvířat
mláďata
slepá mlékem
svým bílým hladem
v hlíně

dech se hýbe
mezi tělem a vlhkou zimou kolem
dech je mantra
modlitba beze slov
za pohyb v ztěžklé trávě
za páru stoupající nad ránem z mokré srsti
za veliké studené oči
plné smutku
jako oči dobytka, oči krávy
tak děsivé, protože připomínají lidské

celé noci čeká
aby ty oči zavřel
dnes přijde
a on vloží železo
do toho mohutného těla

vybavuje si vše, co slyšel
staré příběhy
jak někdo podseknul nádheru běhu
otevřel cestu pro krev
v boku mezi žebry
složil zvíře
šel blíž s obnaženým ostřím
a paroží mu v poslední vzpouře
urvalo lýtko
skončilo to na mezi u cesty
v horečnatém zmateném pohybu
ve snaze přetlačit puls
ruce přitisknuté na cáry košile
zaškrcující tepny
našli ho ráno
ještě za tmy
z dálky rozostřeně
slyšel cinkat čerstvé mléko
dotek dřevěných kol a kamínků cesty
pak už neviděl
zvuky se začaly slévat
jen trhnutí
a bílá kaluž se rozběhla k okraji vozu
– koně se lekli
když k nim zavanula smrt

vybavuje si
příběhy zabíjení
v půl páté ráno
obrysy lesa se vyostřují
bolí v očích
žilka pod víčkem

vrací se v myšlenkách
a polyká strach
v hlavě má něco
co řeže
při každém zvuku v trávě
probdělá noc
mu pulsuje ve spáncích
a unavených svalech
v hlavě má květinu
magnolii bolesti
kvete někde v krvi
tepe
hýbe se
v hlavě
má květinu

dnes musí přijít
nabil
jediné kovové semínko smrti
hlaveň je tichá, trochu se chvěje
a on visí ve vzduchu
vedle svého těla
které se klepe a slábne
v téhle dřevěné boudě
jeho život
se pase v mokrém listí
dole mezi stromy

vidí to, teď
jako ve snu
zavírá oči
vnímá jen pažbu
jak se mu potí v dlani
stává se tím hořkým dřevem a pije pot
mění se ve vlhkou kůru
o kterou se otře srst
cítí pachuť rozžvýkané trávy
je patronou v pohybu
obalenou vzduchem
i vůní čerstvé hlíny
nasáklé po ránu
je dírou v mase
a sladkou, rozlévající se bolestí
je smrkovou větvičkou
zasazenou v ráně

 

 

***

v polohách spících psů
se odměřuje noc
mají divoké sny o krvi srnce

narodil jsem se
z chaluh
ze tmy
matky
z krve

je 28. 5. a mám před sebou všechen čas nespavosti
jsem tak sám
že kolem mě rostou kytky

v tělech psů
se odměřuje noc
štěkají do svých snů
jsou neklidní
vplétají se do sebe

vybavuju si
co jsem říkal včera
když jsem byl opilý
že máma v nemocnici umře
a brácha nikdy neztratí svůj návyk
že nenávidím svoje kamarády
že už ty hajzly nechci nikdy vidět
nikoho už nechci vidět

teď celé hodiny
koukám na dva psy
dýchají do mě
jejich černé čumáky
se mi chvějou pod očima

 

 

***

prosinec
narodil jsem se
žiju a dýchám
na loukách hnijou květiny
jsou bílé, leží
dřevo ztěžklo pod sněhem
pění a teče v záseku
svírá kov

jen občas cítím,
vím, že se narodilo zvíře
které zemřelo v bolestech a strachu
a nikdo se nezastavil –
pohřbili ho do svých těl
samozřejmě
vždycky se něco pojídá
hlad je svatý, zraje ve tmě
je to nedělní příběh
ale zanedlouho se ti pomstí
mrtví v tobě
znovu začnou žít
a jejich bílá těla
se stočí zpátky do hlíny

maso je pod kůží teplé
jako zapomenutá dóza v polici
plná moučných červů

i z téhle hebké tváře
jednou půjde strach
a mrtvé šlachy z výloh
znovu začnou pracovat
v jiném těle
už teď se zatínají
tiše a na sucho
pracují za sklem
vždycky když jdu kolem
po ulici
i během dne
bojím se pohlédnout
do řeznických krámů
na černé, bzučící maso

 

 

***

I.
jsem sám
přes zeď vrže vana
a slova
dutá rána
o bílou oblou hranu
snad kroužky kovu
s gumou
ke sprchové růži
dva hlasy hučí
přes omítku
mokrou
z druhé strany
slejou se v jeden
místy
smích nebo pláč
je před půlnocí
ve zdech

II.
tak jako ta vůně
tenkrát, na stropě světla
projíždějících aut a lamp
sváteční skleničky
vystavené za sklem
lesknou se ve tmě
na čalouněné pohovce
ve skrčeném prostěradle
rukou přes okraj
hladím ostrý koberec, jemně
až brní bříška prstů
vzbudím se několikrát během noci
a nikdy se mi nepodaří usnout
v tichu noc v nejistotě
jako zadržený pláč

 

Ze sbírky Strychnin a jiné básně (Paseka, 2005)