VÍT SLÍVA

Mariánské elegie

Únos nevěsty

Unese ženich nevěstin vlas?

Tak jako Asii rozdrtí čas
na 94 578 Mikronésií,
potratilas.
V rozpadu plodu žiji.

 

 

Jasany

Do třpytu a třepotání jasanů
volají mě budníček a strnad:
„O – či – ma – pojď – a – zur – sr – kat!“
„Vsi-li-ci-přijď-čis-tit-či-vy snů!“

– Jak rád bych si k vám na větvičku přised
a houpáním se dával konejšit!
Nemusel bych v smyčce vodky těžce viset
ani ve snách potácet se jako Věčný Žid.

Jasným zrakem obhlížel bych rodné Podolí,
až bych zahlédl i ji:
jak tak s nákupem zas domů k dětem spěchá
a od plotu ji přizdobuje vavřínová střemcha.

Zjihlým zrakem objal bych ji,
jásal v snové, opojivé kráse...
a hrůzou, jak čas krutě míjí,
na rameni rozeštkal se.

 

 

Zrcadla

Teď už jen zrcadla,
prostor a prostora.

Prázdno si krákorá
na mrvě vítězné krásy.

– Mrtvolou milována jsi.

 

 

Mariánská elegie

První den máje.
Kaštany kvetením oči si jitří,
světlo v nich zraje,
oblé a hebké… vy tři:

přítomná, nejsi
u mého vratkého stolu;
lihem a slzami napájím běsy,
spílají: „Každý si zdechejte spolu!“ –

odešlá do trýzní
zrcadel, v nichž se tak mládne,
do stodol, ke sklizni…;
žnec žnečku pojímá na mlatě, za dne –

přicházející až z předsmrtné touhy
vzkřísit to vše,
co život byl, dlouhý
jak zádušní mše.

 

 

Diēs illa

Leží na oltáři Hradce
obětina šťastných dnů.
Dřív než v Boudě vystydnu,
zalituju hříchů… sladce!...:

prvotního pohledu,
užehnutí, uhranutí
krásou, která pokrást nutí,
když oslepit se nesvedu;

prvotního pokušení
sklouznout pod žimrovský splav
a rozemlít se do představ,
jak se čerti s ďábly žení;

prvotního doteku,
podsvětního Rubikonu:
ještě v jeho toku tonu,
tokem teku… poteku…

Zalituju úst a údu,
jejich slastných objetí.
– Ovečko má, co je ti?
– Na porážku brzo půjdu.

Zalituju hrůzných chvil,
kdy se láska vyjevila
babiznou, co chlípně spílá.
Stokrát jsem ji přizabil!

– Kde je naše sněžné srdce?
Bosý jsem ho vyšlapal.
Na obloze? Ještě dál?
– V hrudi studí, tvrdne prudce.
 

– Kde jsou mapy slepých cest
vandrovníků? Bloudit domů!
– Utracené listy stromů…
Tklivě tlí tu, padlé v klest.

– Kde jsi, milý? – Kde jsi, milá?
– V třasu osik. – V míze bříz.
Roubovák se do nás vříz.
Diēs īrae. Diēs illa.
 

– –  – –  – –  –,
– –  – –  – –  – –.
– –  – –  – –  – –,
zalituju. Ne-li, –.
 

        * * *
 

Chvíle porodila věk.
– Ani smrt už nevylije
z olověné baterie
žíravinu vzpomínek.
 

(Z připravované sbírky Račí mor)