KRYŠTOF ŠPIDLA

Přijetí těla Mistrova

„Za chvíli něco uvidíte,“ šeptal mi vzrušeně do ucha doktor mačkaje mi předloktí, „skutečnou eucharistii! Skutečnou eucharistii!“
          A táhl mě úzkou chodbou do prostornějšího sálu. Sál plný lidí byl jen zpola nasvícen. Na vyvýšeném pultu, zřejmě oltáři, ležel relikviář. V pozlacené skříňce bylo přes sklo možno pozorovat jakýsi tmavý předmět.
          „Mistrův jazyk,“ cítil jsem na tváři doktorův dech, „nejvzácnější relikvie. Prý v modlitebně v Mělníce mají kus lebeční kosti a kdesi ve Štýrském Hradci snad ústřižek županu. Jinak vše zmizelo.“
          Zazněla hudba. Známá melodie jakéhosi Mistrova šlágru – snad Moje první láska se dnes vdává. Šum v sále se utišil. Hudba nabírala na síle a k oltáři vystoupil kněz. Měl roucho pošité flitry, které odrážely záblesky po celém sále při každém jeho pohybu. Počkal, až se hudba utiší, a pak jasným a čistým hlasem započal modlitbu:
          „Ty, jehož jméno je Bůh! Ty, jenž jsi spojil národy! Ty, jenž jsi žil ve jménu pravdy. Ty, jenž jsi přinesl radost. Ty, jemuž se klaní pokolení...“
          Knězův hlas stoupal a klesal ve vlnách, trochu uspával, byl však pevný a nezkalený. Mistr byl nazýván slavíkem, zjevením, prozřetelností, jediným spravedlivým…
          Pak zaznělo vypravování z Mistrova života – o Carnegyhallském zjevení Mistra a svaté Heleny, podobenství O Nehodné ženě…
          Asi po hodině, když už se většina věřících zdála být v transu, zazněl hlas ostřeji: „Přijměme tělo a krev Mistrovu!“
          Tak už bude brzy konec, pomyslel jsem si a dostával jsem na doktora zlost.
          „Co tomu říkáte?“ otočil se na mě, obličej rozpálený, lesklé oči.
          „Těším se, až půjdeme na vzduch,“ odpověděl jsem popravdě.
          Byl jsem však příliš vklíněn mezi ostatní těla. Pomalu, proti své vůli, jsem postupoval ke knězi, který každému vkládal do úst hostii a sám omočil rty v rudém víně. Začal jsem se potit. V životě jsem nebyl ani při svatém přijímání a teď se mám účastnit takového bizarního ritu? Sevření davu však bylo příliš pevné. Už jsem stál přímo před knězem.
          „Jsi připraven přijmout tělo Mistrovo?“
          „Ano,“ hlesl jsem.
          Co jsem mohl dělat?
          Kněz mi vložil do úst oplatku. Obyčejnou oplatku. Asi uprostřed sálu, když se náhle změnila melodie – z Rolniček na Hříšné bolero – ucítil jsem ji v ústech. Byla pružná a měkká, mírně nasládlá… Asi jako když si vykousneš puchýř… Chuť syrového masa? Jestli měl doktor pravdu…
          Obrátil se mi žaludek. Uprostřed sálu jsem vrhl jak pes na barevné dlaždice.
          „Odmítl tělo Mistrovo!“ zazněl hrůzostrašný veleknězův hlas.
          „Odmítl tělo Mistrovo!“ připojili se všichni věřící a uzavřeli kruh.

Až se mi uzdraví zpřelámané údy, neboť jazyk mi vytrhli, podám svědectví. Napíšu pravdu. Nechám ji otisknout a všechny okolnosti sdělím policii. Až mě budou moci odpojit od přístrojů, jež za mě dýchají… Až mi sundají krunýř kolem krku… Až se budu moci poprvé projít po chodbě, napíšu pravdu. Abych zachránil další nevinné. Jen tak bude mít má oběť smysl.

Kdosi přichází. Nevidím jej, neboť nemohu pohnout hlavou.
          „To jsem já, doktor,“ slyším povědomý šepot.
          Vidím ruku v bílém rukávu. Sahá mi kamsi za hlavu.
          Přístroje tichnou.
          „Gott s tebou,“ slyším ještě.

 

 

Mistr a jeho svět

Mistr seděl za stolem: „Ale já už to i v nějakém rozhovoru řekl. Třeba v knize Jak to vidí Gott s panem Hvížďalou. A nechci to znovu opakovat, protože… zkrátka… Jakmile něco naznačíte, hned se toho chytnou a klofají a klofají. Byli by člověka uklofali, kdyby mohli… Jak to vím? No, něco jsem studoval… zajímá mě to. Je o tom spousta materiálů… Zajímavých materiálů a z těch já to nastudoval… něco jsem si domyslel. Podívejte se, jak už jsem řekl, nebudu se k tomu vyjadřovat………
          Sledujete situaci po roce 1989?... Tak vám toho musí být spousta jasná… Oni zkrátka… Vždyť víte, koho myslím… Oni mají určité plány… Moc dobře to do sebe všechno zapadá… Charta 77… Havel prezident… Tigrid, kultura… mezinárodní situace… Existují určité protokoly a v nich se to píše. Určité texty, ze kterých to vidíte… Zapadá to do sebe… Jedno do druhého… Víc už vám ale opravdu neřeknu…………
          Víc…… víte… je to choulostivé… Slyšel jste někdy o… Já kolikrát, když stojím na pódiu a vidím do tváře lidem v hledišti… Nestává se to často, většinou člověka oslepují reflektory… kolikrát si říkám: Tolik lidí a nikdo nic netuší... neví. Z toho, co vím já… Kolik tam může mezi nimi sedět Jich… A někdy se vám mezi ty lidi zahledím a úplně probodávám pohledem Ty, o kterých si to myslím… a Oni to asi vědí, tak úplně sklopí oči… Jsou mazaní… a nebezpeční… Sám jsem se kolikrát přesvědčil na vlastní kůži…
          Víte jak poznám, že patří k Nim?... Mají určitá znamení… Vzpomeňte si jenom na volbu Havla a ty jeho kalhoty… Žádný špatný krejčí… to on Jim dával znamení… Jim!... Že k Nim patří!... A nebo to poznáte už z toho uhýbavého pohledu, jakým se dívají…
          Víte, toho já se bojím, že se Jim to někdy povede… získat tu vládu… Ono se Jim to i docela daří… Ale byly doby… Já byl ještě malý kluk, když byla válka… Znám to spíš z knih a filmů… Někdy o tom s přáteli hovoříme... Shodneme se… Jednu věc zkrátka dělal… teď abyste mě nechytili za slovíčko… Já když vidím třeba naše vojáky, jak jdou po ulici… chumel, žádný tvar… Každý si jde, jak chce… Když si zkrátka vzpomenu na ty dokumenty, co někdy běží v televizi… Ty průvody, pochodně, vlajky… a mládež… vyrovnané řady… Mně je vlastně milejší i spartakiáda než to, jak se ti mladí baví dneska…
          Průvody… a helmy………
          Jednu věc zkrátka dělal tenkrát dobře… Já když si na Ně vzpomenu, kolik jedu a špíny!... Kolik hnusu a… Je něco odpornějšího?... Já se ptám, jestli je něco odpornějšího!!!... Kolik jedu!... A odporné mazanosti!... A prohnanosti!... Nemyslete si, já leccos přečetl… Vím věci, ze kterých mi hlava stojí!... Odporné, hnusné, smradlavé svinstvo!!!...
          Já vyzývám všechny… Je třeba se spojit!...  Ve jménu pořádku!... A zákona!... A čisté!... Čisté rasy!... Je potřeba obnovit veliké dílo, které by vyčistilo svět od těch parazitů!... Těch prasat!...  Toho hnusu, který nás dusí a hubí… že se člověk ani nemůže věnovat umění, aby jednou denně nevzpomněl!... A nechtělo se mu hnusem zvracet!... Já kolikrát… Kolikrát se mi obrací žaludek!... Já… kolikrát mám chuť… Je třeba pokračovat v díle velikého Vůdce!!!...  Já chci!! Já...“ a Mistr vstává, přechází pokoj a skrz otevřené francouzské okno vchází na balkón.
          Chvíli postojí u zábradlí, podivně strnulý, rychle oddechuje. A konečně vztyčuje pravici a ústa tiše, o to však vřeleji zaševelí: „Sieg Heil!“