OLGA STEHLÍKOVÁ

Kamarádi

     „Všimni si, jak jsou všichni spisovatelé focený. Zásadně buď před nadupanou knihovnou, nebo melancholicky černobíle na nějakym železničnim mostě. Když jsou z undergroundu, tak někde s  kruhama pod vokem v  kožený bundě u prorezlý továrny, případně u baru za půllitrama, respektive za stolem doma - z  profilu, s  haldou papírů a perem v ruce. Nikdy jinak. Vyjímečně se usmívaj - to taky nejde, že jo: jenom určitý typy. Ani nemůžou, je to přece všecko vážný. Předevšim básníci se na fotce usmívat v  podstatě nesměj. Vědoucí, nesou tu tíži, to svědomí světa… Pochopitelně to jednoho vyčerpá. A voni se pak nejspíš v  hrobě vobracej, když po jejich smrti vytahujou ,z rodinnýho archivu‘ takový ty domácký záběry v objetí s  nudnou brejlatou manželkou a u písečku s nanicovatejma dětima.“
     „No jo, no jo… To jo všecko, ale zapomněls na takový ty hromadný fotky, z  těch srazů, na kterejch se čeká, kdo eště příde, na kterejch se podle starejch nepsanejch pravidel má diskutovat vo kultuře a větrat světonázor, jenže nakonec sou to spíš drby a kecy o ženskejch. Nebo aspoň o těch, co už ožralý ležej na opačnym konci stolu…. A vidiš, ty stoly, to bude ňákej fenomén.“
     „Vážnej výraz, rozumíš, vážnej… Maximálně posmutnělej úsměv, nikdy zuby, zuby ne. Takovej milej obrázkovej konzervatismus literárních časopisů. Jenom musim eště dodat, že u počítače je pochopitelně fotit nelze, to by spíš vypadali jak závisláci před koncem gamesky nebo jako ňáký programátoři, to by jaksi nedělalo dobrotu, takže si všimni, že voni nám na těch fotkách dosud píšou ručně. S  psacim strojem to teda eště šlo, zvlášť když to byla nějaká stará underwoodka, adlerka nebo remingtonka, jistěže ne konzul…, ale monitor, to všichni uznáte, že to teda nejde…“
     „Taky co čekáš: je to malej ostrůvek, na kterým je potřeba jednou rukou plácat kamaráda spisovatele po zádech, aby tě taky znali, a druhou na něj paralelně ukazovat prstem před kamarádama kritikama. Teda co řikam, kritikama: recenzentama, glosátorama, referentíkama…, promenujícíma se brejlounkama s  literární ambicí.“
     „Se nerozčiluj, nejseš přece jinde. Ty seš jak ta Jarmila, co hulí svejch čtyřicet denně, ale má puštěnej v  paneláku bionér. Kopeš do nich pod vodou v  tom samym rybníčku-bahňáčku…“
     „A seš dopředu posranej, kdy ti zprasej ve dvou sloupcích čtenářskej názor. Kupuješ ty plátky, jakmile ti něco vyjde, a zběsile šustíš, jak se tam hledáš. Všechny je nesneseš a bojíš se jich a rád by ses s  nima seznámil. A nejvíc se děsíš, že vo tobě nenapíšou vůbec.“
     „Ale di ty..“
     „Ty di, prosim tě… Tudle mi řikala Jarmila, že se pohádala s  Petrem, protože jí nevodpovídá na esemesky, když se ho na něco ptá. Vona prej: ,Já třeba jenom chci, aby mi potvrdil, že platí sraz nebo že nakoupí! A von mi nenapíše ani to blbý oukej! Dyk je to jenom dvakrát zmáčknout tlačítko, mu povidám. A víš co mi na to řek? Víš co mi řek? Prej: Ne, to neni dvakrát, to je čtyřikrát. Tak mu řikam, co blbneš, dyk sou to dvě písmena, o, k, šmytec. A von na to: Tak to se holka pleteš, to máš m-n-o, o je až třetí v řadě, plus k.‘ To povidala Jarmila. Tak s  těma řečma vo literatuře je to stejný.“
     „Kdo se tu baví vo literatuře, prosimtě, co sem taháš literaturu? A tydle kecy taky pořád dokola vo kamarádíčkování: to za první republiky nebylo jiný. Ani ve světě myslim. Nebo třeba v  politice. Tak co tady tepeš dobu, prosim tebe…“
     „Ty tepeš dobu! Tys začal tepat dobu a fotografy! Šmarjá, kam sme to došli... máš teda dneska moudrou. ,První republika! Rybníček-bahňáček‘ – máš v  kebuli pěknej chaos, nekoukej se v  neděli na diskusní pořady, to radim. Nebo nežer mozeček…“
     „Já nic neřikam. Jenom řikam, že to modelový focení pisálků k tomudle patří jak knedlik k vepřový. A vostatně nevim, kdo se tu producíroval s  ,ostrůvkem‘ – jakej je prosim tě zásadní rozdíl mezi ostrůvkem a rybníčkem-bahňáčkem?“
     „No ale moct u toho bejt, že jo! Bejt tak u toho! Vidět ty začtený voči, ty ruce, jak nedočkavě vobracej stránky, dokud to celý nedočtou – tvoje slova, cos sám vlastnoručně napsal! Ovšem nesmí to bejt taková ta vostrá rychlá chuť, co je do rána zapomenutá. Prožitek, žáno. A pak se necháš slyšet v  rychlym interview, že povídka musí bejt nahuštěná, aby mohla bejt krátká, nebo něco takovýho vo čtvrtý dimenzi… Kde se teda dopředu rozmejšlí, jestli je strategičtější nechat si v tom rozhovoru vykat, aby nebylo tak vokatý, že je to vlastně kamarádská propagace, nebo jestli je naopak chytřejší nechat to tykání bejt, protože je užitečný, aby bylo vidět, že se s  tou redaktorkou znáte. Abys pak vo sobě čet, že ,živé dialogy‘, ,dynamický příběh‘, ,temné poselství‘, ,hořká zpověď‘ nebo při nejhoršim aspoň ,svěží dílko‘. Ona a on ostatně taky píšou.“
     „Pochopitelně že píšou. Píše každej.“
     „No, a seš u toho, co ti tu řikam celou dobu, a ty mě buzeruješ, že vařim čaj z  pytliku: povidám, že je to celý jeden malej rybníček a takovýho humbuku kolem. A ty děláš, jak kdybys byl jinde. Dyk mluvíš taky o sobě, prosim tebe! Tak se uklidni!“
     „To sem ovšem řikal já tobě, s rybníčkem, chachá! Zapomínáš.“
     „No tak to chachá! Ty seš vážně roztomilej!“
     „A ne?“
     „Co vůbec nadáváš? Hemzáme tu vo tom, abysme se z  toho vyvlíkli, aspoň pro tu chvíli. Pro zdání nadhledu. Pokejvat nad sebou trochu hlavou…“
     „Hele.. Tak sme si spolu zaplavali a můžem toho nechat, ne?“
     „Takovýho humbuku, ovšem je k tomu potřeba dodat, že humbuku pouze a jedině zas v  tom rybníčku, protože už v rákosí to pochopitelně nezajímá ani ondatru. Samozřejmě jsme vynechali měnění ženskejch, zálibu v  rozdírání srdíček, nejlíp aspoň trošku švihnutejch literaturou nebo divadlem, moct se taky v  něčem plácat, aby to eště někde aspoň zasvrbělo… Snahu vo aspoň maličkou decentní recesičku, úchylečku, podivnůstku, malý extempóre, něco, něco hlavně! Aby to bylo vidět! Aby tě nedej bože taky neprokoukli! Aby tě proboha měli důvod drbat, až tam nebudeš, aby si někdo důležitej zafixoval tvý jméno… A pak je z  toho jedna z  těch slavnejch historek, co vo tobě vyprávěj všichni, ale nikdo jí ve skutečnosti nezažil.“
     „Hele, podivej se..“
     „A zrovna mě to začlo bavit, kdyžs už to nakousnul. Taky to chce ňáký teplý redaktorský místečko, jako máš ty, bejt něco před čtyřicítkou – nic víc, nic míň, život a tvorbu před sebou… Sice v  tom literárnim  rukávě nalovit sotva žaludský spodky, ale to ostatně nemusí nikdo vědět, protože mezitim je z  tebe už editor. Vodmítat ruče ty rukopisy, jako je kdysi vodmítali tobě, a vydávat vytrčený debutanty, něco překvapivýho… Jako závdaveček k propečenejm poezijnim lídrům.“
     „A k  tomu taková ta jejich slibná samota, rozumíš: mně nikdo nebude nic řikat, co vy víte, vy mi můžete… Ale hlavně to pak čtěte! Vo to vás jen tak mezi řečí pěkně prosim.“
     „V první řadě něco překvapivýho. A pak se sám přistihnout, jak seš sice fakt poslední, kdo eště nemá mobil, ale koukáš po něm v bazarový výloze, pokud teda zrovna nesjíždíš večer v  redakci na internetu porno. Nebo si po sobě s  údivem přečteš ,kniha mne svým obsahem rozhodně nezklamala‘.“
     „Hele, fakt už sis taky na sebe naplil dost, já sem to zaregistroval, že seš spravedlivej, neboj… Tak už to snad stačí, ne?“
     „Verbálně exhibovat někde na záložce nebo v  doslovu blbý knížky svýho dobrýho kamaráda. Snažit se to předtim všemožně setřást, abys ze sebe před vostatníma neudělal vola, ale nakonec mu to sluchátko zvednout a po večeři uklohnit pár pochvalnejch řádků a zhluboka vydechnout, jelikož voni i ty vostatní naštěstí věděj, pročs to napsal, že z  dobrýho srdce...“
     „Komus to psal? Jo to mluvíš o mě!?“
     „Ále, to je jedno.“
     „Hele…“
     „…kromě toho autora pochopitelně, kromě toho kamaráda.“
     „Užs psal něco na toho novýho Petrtýla? Na tu novelku? Neni to dobrý, čoveče, neni to dobrý: vosvědčený, jo, dobrý, zažitý, kvalitní, jazykově zajímavý, všecko jo, ale celkově to neni dobrý. Nemá to šťávu.“
     „Co čekáš, Petrtýl… Do prdele, zapomněli jsme vystoupit. Můstek byla ta předtim.“
     „Tak pudem k  Rudolfinu, von tam někdo bude. Napiš Petrovi esemesku, ať to přesune všecko do Rudofina. Měla by tam bejt i Božena.“