OLGA STEHLÍKOVÁ

Staré ženy

     Jako by věděla, jak se bojim, až zase začne. Jako by tušila, jak napjatě čekám, stažená, s rukama zkříženýma na prsou a očima dokořán, jako každou, dnes už patnáctou noc, kdy spustí tu těžko uvěřitelnou a ještě obtížněji zastavitelnou kakofonii unikavého pískotu, jekotu, chroptivého sténání, halekání, chrchlotu a vzdychavého volání, opatřenou áriemi duškání, brumlání a hučení, skřípání a skučení, které se s ohlušující pravidelností střídají, vybuchujíce jako nahnilá láva v houslích jejího hrdla. V něm, staženém tlustou oprátkou vrásek, rýh a problubní, chrlily překážky měkkých tkání prověšeného patra, zbylých zubů, okoralých rtů a zahleněných blan hlasivek tu nekonečnou píseň smrti, která propukala za tmy a stoupala v opuletním akordu ke stropu vyběleného pokoje. Jako by věděla, že předvídám, který tón bude následovat. Je to tu zas. Do prdele!
     Díváme se navzájem do očí, se Smrťáčkem stojícím u hlav její železné postele vykloktané okresní nemocnice, bojím se ohlédnout, jestli jeho líný bratr nepostává i za mou hlavou, tuším, že si tam zrovna piluje nehty místo kosy.
     Mám svíravý strach z agonického nevědomí, na člověka může kdokoli zírat a ošklivit si jeho tělo (to, co tu sama dělám už patnáct dní, jednooká královna slepých), protože s duší to už nemá nic společného. Ta Mariina je jinde už dlouho – znuděně sedí na parapetu a čeká, až přijde sestra, aby vyvětrala s trianglem smrtelného pachu i ji. Poletí temnou zahradou okolo laviček s pacienty, těmi vlastně zdravými, co ještě můžou pruhovanými župany a pantoflemi krmit holuby nebo jen hledět. Prosviští jim úlevně nad prázdnými hlavami, plnými vlastní bolesti a nemoci. Cosi by pošeptala těm slepeným vlasům na temenech, těm nefungujícím uším, studeně by dýchla do pisklavých nozder (počkejte si taky, nechte okna pootevřená, prosmýknete se mezi pomeranči od neteří a zavařovačkami s medem od dcer a synů, oslní vás staniolované řízky od manželky, zavadíte o řehtačky povinných návštěv v neděli od tří, zakopnete o tlačenkovité otázky, jak se daří – a … budete venku, můžete pláchnout.).
     Stačí ta úmorná trapnost o šesté ranní, měření teplot (na dvě vteřiny vrazí ledový teploměr do pravého podpaždí, vytáhne, vrazí dalšímu a takhle projde celé patro, cítím z té ampulky rtuti pot všech pacientů, nasládlý pot diabetiků, nakyslý pot lidí po operacích), navyklé pohyby, pro pana doktora nalíčené oči, aby se odrazily od sesterského mundurku, to špinavkavé utírání prachu z prázdných polic. A na rubu člověk jako žok věcnosti, zírání na vizitu, pokoření před mediky, studeně a nervózně prohmatávajícími břicho, které už je cizí i mně („Tady bylo komplikované těhotenství, kolego, jemně palpitujeme, jemně… No ale tam děloha není, pane kolego, vy se mi snad zdáte. Běžte od toho, prosim vás, a projděte si doma anatomii ženského genitálu.“ „Promiňte,“ špitl ještě ten bledý kluk tomu, a to si myslí, že ten takhle sotva dostuduje).
     Jako každou noc vstanu s námahou z postele, na odpočítaných pět. Ticho, do prdele! Jedna pro zmermomocnění, překonání strachu z pohybu, signál k mozku, nebo signál mozku? Na opatrné odhrnutí fasuňkované nemocniční pokrývky druhá. Třetí, abych přehodila nohy přes okraj korábu mrtvolného ležení. Čtvrtá – k nohám zbořené tělo přitáhnout a pátá…Ticho!
     Vezu za sebou na kovovém stojánku skleněné baňky, spojené se znavenou změtí žil a otvorů průhledným tajemstvím trubiček a rourek. Vzpomněla jsem si bezděky na naučný francouzský seriál pro děti, asi se měl pouštět na školách v hodině přírodopisu. Hlavní roli v něm hrály ilustrovaní vojáci červených a bílých krvinek, zlé zelené bacily, podivné buňky a shloučeniny, agresivní viroví panáčci s mnoha končetinami – ti všichni se jako naleštění bavoráci proháněli narůžovělým interiérem animovaného funkčního těla a poslouchali šedivého vlídného starce dlícího v mozku, který celé to kolotání řídil. Další schopný a všemohoucí, v košilatém rouchu. Univerzální představa, nepochybně realistická. Potvrzením byla Marie Topinková na lůžku vedle mě. Té ten dobrotivý stařeček právě uštědřoval poslední, dlouhou už lekci.
     Něco tam bylo a už to tam není. Speciální záchranná komunikace s plastovými hadičkami, mnohem podivnější, se zhudebnělým koncem, tady vedle. Co si dáte zahrát, Marie? Cítíte ten nesmyslný chleba s rybičkami a cibulí, jak se tu vedle vaší hlavy opaluje ve svitu zářivky na kovovém stolku vězeňského typu, s provokativním označením dopolední svačina?
     Vy mně hrajete a zpíváte z Charónova chrámu. Posledním záchvěvem života je teda smrt, takže ještě žijete, už umíráte. Vy už se ale chvějete, co mně sem přivezli a prý ještě mnohem dýl, říkala sestra, ta ze všech nejmíň rázná, s pomalýma rukama. Ta, co ještě ztiší hlas, když před Vámi o Vás… Občas vám zvedne věchet spadlé paže a přiváže kapačkou k přijímání. Dech se nepočítá.
     Taky nemáte návštěvy, díky bohu.
     Sípění, soptění a supění. Kurva, zas a znova, ale stejně by mi bolest usnout nedovolila. Dva dlouhé kroky k její posteli, v mírném předklonu. Stojánek používám spíš jako podpěru, místo hole. Dobelhávám se k Mariiným márám, zavadím stojanem o měnlivou spáru grafu teplot a stolic (někde se zařízne sviňská struna do vnitřností), o vyměšovací tabulku s nápisem Topink. zavěšenou na pelesti: v hlavách On, v nohách ona, kypící záznamy zbytků života, usínajících střev, mechanicky se uvolňujících měchýřů, nezávislých na vůli, ani té primářově. Člověk vměstnaný do souboru několika čísel a křivek. To jsou ty podstatné údaje, z těch lze cosi vyčíst. Jak by vypadal záznam jejích vzdechů, jaká to by byla klikatice křížků a béček v nepravidelných taktech…
     Usedám na pelest na půl zadku, trochu se nadnáším rukama, takže to dlouho nevydržím, termití dírky po jehlách se při tom nalévají k prasknutí, připravuju se na tři, že se znova postavím, přemýšlím, zda židle bude vyžadovat jeden krok navíc, nebo se pokusím pro ni jen natáhnout ruku. Volím to druhé, řezník v mých útrobách zřejmě právě, když se nakláním a ruka se mi třese vypětím, skolil na jatkách statného býka, jak se to vlastně dělá - bodnout mezi oči?, nebo ho oběsí strunou?, zastřelí?, sedám si a chvíli jenom dýchám mžitky před očima. Plují pomalu v uklidňujících kruzích rudé býčí krve, konejší snad bolest a mohla bych je chytat do studeně zpocených rukou a posílat škvírou pod dveřmi staniční sestře. Já chudák, samozřejmě, já chudák.
     Zkouším sladit dech s Mariiným, takhle zpívat ale neumím. Očima uvyklýma už šeru začínám další bezesnou sedavou noc mručení a škrundání naší bordelmamá bolesti. Už „to“ tam není.
     Její bulvy se pod víčky hýbou jako vetřelci v kožnaté pochvě, snad RM fáze plná snů o bezbolestném pohybu, spíš ale Smrťáčkova masáž duhovky. Znova, už popatnácté, na mě útočí myšlenka-otázka, jaké je Marie má, děsím se, že by mohly být zelené, pro mně jsou od první noci, té, kdy jsem byla zas při vědomí, té, kdy mi všecko došlo, hnědé, jako nejspíš mohlo mít „to“. Kdyby byla mladší, možná bych z odstínu vlasů uměla barvu očí odhadnout, kdyby byla zdravá, poznala bych ji i z barvy kůže. Ta její ale matně odráží tóny betonových kvádrů a perské ostrůvky teninkých bílých snítek na hlavě nenapovídají nic, jen v nich trůní aspik syrové staroby. To se mi povedlo, aspik syrové staroby, to jo.
     První dva dny, vzpomínám ztuha, štítila jsem se a bála odkrýt peřinu, pořád jsem ji sledovala, jestli se nedívá, jestli přeci jen neotevře oči, jestli nezakřičí: co si to dovolujete, ženská? Pak jsem se osmělila, štiplavý zápach to urychlil. I sestry sem chodí nerady, nemění a nemyjí, co by měly, jelikož tady je života míň, než nejspíš stojí za péči, „dyk nemluví už přes tři tejdny – je v bezvědomí, celou dobu, pani“.
     Ten pohled byl horší, než jsem čekala, betonové kvádry se tu mísí s fialkami, zářivě i purpurově rudou sítí žiloví a koláči proleženin, žluté silné nehty jako by žily vlastním životem, ty jediné. Po smrti prý rostou vlasy a nehty ještě dlouho, nedlouho před smrtí ušní boltce a nos. Mezi koleny s viselci přebytků kůže se vine opět další hadička, na konci opatřená plastovým zásobníkem, žlutohnědě klimbajícím na háčku na okraji postele.
V nemocničním andělíčku vypadáte, Marie, jako duch, usnulá muzikální mumie. Šedý pergamen kůže potahuje už jen vaše kosti (slyšíte, jak vrže?) a vzduté břicho s nezávislou existencí. Pod přerývaně se zvedajícím hrudníkem to ještě tluče, dlouho nic, až skoro nad pasem leží opuštěně dva prázdné pytlíky, vysáté vaky někdejšího ženství. Já mám ještě prsa nalitá, mléčné žlázy ještě nevěří, že z nich užitek nakonec nebude, stále se chystají, vybuzené hormony pořád z výšin shlížejí na tu spoušť.
      Odkrývám peřinu, zápach zesiluje, Marie potřebuje umýt. Sbírám sílu. Hlemýždí rychlostí se vleču do savové umývárny ke švábům, namočit žínku a ručník, opírat se přitom o umyvadlo, pohled do zrcadla překonat … a zpátky, pár metrů chodby jako by se ztrácelo v dálce, jako by nebylo vidět na konec tunelu, obrovská nemocniční vložka mi přitom putuje skoro na záda. Přede dveřmi „desítky“ si musím vydýchnout. Přitom si přehrávám druhý den po probuzení, v pokoji s pěti jinými po „takových“ zákrocích…
     „Tak, děvčata, do sprch,“ (tlesk tlesk), „pěkně šupem vošplouchnout!“
     „To tam mám dojít sama?“
     „No my vás tam neponesem, pani, kalupem! Košili dolu a jedem!“. Tlesk tlesk. Tlesk. „Tu vložku si vyndejte, támdle jí hoďte… Ale vy ste nám to tu zakrvácela, teda, to ste si měla zazvonit, ať vám vyměněj prostěradlo.“
     Nemusela jsem svou představivost ani moc namáhat, aby se mi vybavily sprchy terezínské, buchenwaldské, spršky z Dachau, a abych se v zápětí v duchu neseřvala, jak přeháním a jak to můžu srovnávat, dyk mi nic není. A hlavně, který z těch táborů byl opravdu vyhlazovací?
     Kácely jsme se do nich jak špatně postavené vánoční stromky, některé si klekaly, pak nás všechny naráz zkrápěly vlažnou vodou dvě sestry, jedna pět židů nalevo, druhá pět židů napravo. „Tak se ke mně votočte čelíčkama, tááák,“ přejela vodou všechna kapří záda zleva doprava a zpět, „a zas nastavim zadeček…, pani, vy mě neslyšíte, teď zádama se votočim!“, zleva doprava a zpět. „Tááák, a máte to za sebou, teď pudeme zpátky na pokoje a můžete si zas lehnout.“ Které neměly osušky, šly nahé chodbičkou, v pantoflích.
     Otřela jsem Marii ledové nohy. Pak jsem si uvědomila, že jsem měla začít obličejem, ale bylo pozdě, navlhčila jsem žínkou nažloutlé zaschliny v koutcích úst, hudební produkci to nezabránilo, přemáhám odpor. Chodbou přešly rychle pleskající nohy sestry z noční služby, už asi spěchají roztáhnout se na doktorskym pokoji, hned jsem se okřikla, ale představy se vnucovaly dál, jak jí rozepíná bílou zástěru, překříženou přes oblačné šaty, a pokládá „to“ celé na pogumované lůžko, jak k „tomu“ hraje dráťák, noční podmanivě unavené hlasy postarších moderátorek, chichotání „toho“ a mezi okny řízky, taky od manželky, „v lednici máš polívku, až se vrátíš z noční“, za mizivé příplatky mizerná šukačka na sesterně, ještě mizernější doma.
     Opatrně jsem zvedla paži, našedlé chmýří obalené zatuhlým potem ale žínka nezvládla, musela jsem odtáhnout obličej, pokrytecká krávo, proč se tu snažíš o samaritántví, když je ti to odporný. Promiňte, Marie - sípání a hekání. Nechutný pach. Pod nadzvedlým žalostným kloubem ramene čerstvá proleženina.
     Musela jsem si zas oddychnout, strašná žízeň, jenže napít se z jejího hrnku nedokážu, ačkoli vím, že se toho nasládlého řídkého čajínku ani nemohla dotknout, nasucho polykám. Tělo se nehýbe, mohla bych tancovat čardáš, řvát, nadávat jí nebo masturbovat, Marie by nezareagovala na nic, píseň pokračuje. Buďte proboha už zticha! I v duchu jí vykám, proč taky ne. Sípání zesílelo, zdá se mi, že dýchá pořád namáhavěji, jako by se ty vzdechy a stony prodíraly stále užší škvírkou, jako by jí kdosi stahoval hrdlo.
     Nakonec se napiju toho čaje, otírám jí břicho a přichází nejhorší fáze, opatrně vyhrnuju plátěného andělíčka nad kolena. Tak tohle z toho potom zbyde. Jizva v podbřišku ještě fialová, natřená žlutou dezinfekcí, stehy už vytažené, tečkami po nitích jako malbou na porcelán lemovaná srostlá rána. Pro pořádné mytí bych jí potřebovala víc roztáhnout nohy, ale to sama nezvládnu, zavedená cévka by se musela vytáhnout, na to nemám sílu ani odvahu, omlouvám se sama před sebou.
     Navlékám si žínku na levou ruku a zajíždím mezi nohy, odvracím obličej a hledím jí přitom do tváře, děsím se, že by se probrala, že se neprobere. Sípění je už jen unikající párou papiňáku, hruď se přitom nadouvá k prasknutí, všechen vzduch se do té mezírky nevtěsnává. Zdá se mi, že Marie rudne v obličeji.
     Stahuju si žínku, nemám ale sílu ji jít vyprat. Vlhká místa suším ručníkem.
     Najednou je ticho. Přikrývám ji. Strašlivé ticho, její ústa zůstávají pootevřená. Ticho, ticho. Nic. Sedím stále u její postele. Slyším vlastní sípot, vlastní jekot, vlastní řev. Ticho.
     Přichází sestra, vnáší zmatek, odstrkují mě: „proč jste proboha nezazvonila?“ Proč jsem nezazvonila, no pro boha ani pro nikoho jiného, opakuju si bez zájmu, ne, nezazvonila jsem, nikoho nevoláme, přibíhá lékař, jejich účelné úsporné úděsné pohyby, po chvíli odchází, pak zas ticho.
     Sedím stále na židli opodál. Osvobozují její tělo od baněk a trubic, přikrývají je, jak bylo. Nechávají mě s ním ještě chvíli samotnou. A s tichem.
     Když ji odvážejí, protlačují dveřmi, v tichu najednou rozeznávám hlásky, slyším celá slova té cizí písně, rozumím hudbě patnácti dnů. A já ji dobře znám, je to přece má tichá píseň. Otvírám okno.

I killed my baby, oh, I did,
I killed my baby inside,
oh, no, I really did.
I killed my baby
and that women too,
I did it, I did.