JAN ŠTOLBA

Zkusil

Zkusil: Pohybující se rty vyplňovaly beze zbytku celou obrazovku. Důležitější než slova byly kolmé vrásky a vlhké hladké okraje rtů, domáhající se pozornosti ve chvílích, kdy byla ústa otevřena. Zveličená tělesnost rtů odsunula obsah řeči úplně stranou, jako by slova, jejichž vznik pozorujeme z takové blízkosti, odhalovala už jen tělesný mechanismus svého vzniku v pozadí. Táž řeč najednou byla jiná řeč, jíž nebylo rozumět. Pak se do obrazu rtů prolnuly čáry na dlani, jako kdyby si někdo zakryl rukou oči. Z dálky se ozvalo táhlé zavytí vlaku, vynořily se nerozluštitelné ruchy a šumy.
      Konečně figura na mrtvém pozadí, zatímco vpředu podél celé levé hrany obrazu zveličený profil druhé postavy.
      Ty žiješ? řekne první. Ale ne, jenom jsem si něco zapomněl, zní odpověď. Kde? Člověk, jemuž patří profil v popředí, se odvrátí a vejde hloub do obrazu. Objeví se jeho rameno, záda, trup. Rozhlíží se kolem, jako by se chtěl ujistit o správnosti místa, na němž se octl. Tady někde? odpovídá. Potom udělá uklidňující posuněk. Neobtěžuj se, není to až tak důležité. Cos zapomněl? ptá se první. Druhá postava beze slova hledá v prázdnu kolem. Je ticho, jako by se druhému ani trochu nechtělo do odpovědi. Nakonec přece odpoví. Kámen. Kámen? Druhý přisvědčí. Kamera pomalu odjíždí na celek obou postav. V pozadí za nimi na prázdné podlaze leží oblý kámen střední velikosti. Nikoli balvan. Bylo by celkem snadné ho jednou rukou zvednout a odnést. Pohled prvního padne na kámen. Ukáže: Tenhle?
      Druhý sice přistoupí blíž, aby se podíval, v podstatě od začátku už však vrtí hlavou. Tenhle právě ne. Postavy se na sebe rozpačitě smějí. Je jim jasné, že široko daleko v prázdné studiové dekoraci nejspíš není k nalezení žádný jiný kámen, než tenhle, naaranžovaný zde právě kvůli jejich dialogu. Drobné póry na osvětlené oblině kamene jsou důkladně vymodelovány měkkými, jakoby prašnými stíny. Nehledám celý kámen… řekne druhý, ve tváři výraz nejistoty, jestli mu bylo rozuměno. Nejistoty, že ani on sám konec konců možná neví, co má na mysli. Může být, že slova ve skutečnosti znamenají něco jiného. Může být, že podobně jako tělesnost rtů vystoupila nad slova, tak i v kameni, pozorovaném takhle zblízka, převáží nad tíhou a neprostupností ještě něco dalšího, nečekaného. Může být, že i zavytí vlaku, co se teď znovu ozvalo, je něčím docela jiným a nepředstavitelným.
      Tak já zase půjdu, říká druhý omluvným tónem. Skoro jako by žádal o svolení k odchodu, ale zároveň nechtěl prvního, jenž mu má svolení udělit, přivést do rozpaků nebo dokonce zranit faktem, že odejde na každý pád.
      Tak se měj.
      Ty taky.
      Dál už N. nevěděl. Zase všechno smazal. Chvíli ještě ležel, potom konečně vstal. Jeho scénář se propadal do nedohledna a s ním i vidina několika klidných, zaopatřených měsíců. V dané chvíli to ale bylo vše, co mohl dělat. Ať zkoušel co zkoušel, nebyl schopen se převalit přes počáteční zkušební představy. Vzdech. Za hodinu vyrazil.
      Nejdřív se musel nahlásit na vrátnici. Mladá vrátná s revolverem u pasu vbušila jeho jméno do počítače a potom oba chvíli čekali, zda jméno bude na seznamu dnešních účinkujících, jenž se načítal na obrazovku. Vrátná sklopila zrak. Chvíli to trvalo. N-ovi přišlo, že by měl trochu zaflirtovat, dovedl však flirtovat jen očima a nenapadlo ho nic, co by prohodil. Tedy se pouze usmíval a čekal. Pozoroval bleděmodrou služební košili, napnutou přes prsa dívky nakloněné k obrazovce. A potom černá rukojeť zbraně na řemeni u pasu. Zavtipkovat zrovna o té pistoli? Konečně vrátná zvedla tvář a usmála se: Ano, v pořádku. Několika údery do klávesnice si N-a odškrtla a po chvíli hledání mu podala visačku se jménem. Támhle jsou výtahy, ukázala přes vstupní halu dozadu.
      Byl už skoro u výtahů, když v hloučku čekajících rozpoznal televizní redaktorku, pro niž měl psát svůj velký televizní kšeft. Z kterého zatím neměl ani řádku. Nejdřív zazmatkoval. Viděla mě, řekl si, takže pozdravím, usměju se, a co dál, začnu si sypat popel na hlavu. Jsem ten nejnespolehlivější člověk, nemožný, neschopný, pořád se po návratu jen nějak rozkoukávám… Zadupu se do země. A jak jí vysvětlit svou zdejší přítomnost? Jak sdělit, že budoucí autor jejího intelektuálně uměleckého velkoscénáře se dal v mezičase najmout do komparsu, jenž se na pár vteřin zazmítá v pozadí reklamního šotu? Pak si uvědomil, že k výtahu má přece jen ještě daleko. Možná mě neviděla. Hlouček čekajících se k N-ovi obracel zády a redaktorka byla zabraná do hovoru s kolegyní. Ještě mohl změnit směr a vyrazit ke schodišti. Vtom se dveře výtahu rozevřely a záda čekajících začala nastupovat. Pak byli všichni uvnitř, a tam se naráz otočili. Obličeje hleděly ven ze stříbrné kabiny do rozlehlé vstupní haly. Přísně a nechápavě, zazdálo se N-ovi, jako by hrstka natěsnaná v kabině pro sebe držela tu nejsamozřejmější pravdu, rozčarovaná lidmi, co nic nechápou a raději se dál trousí halou kolem zurčící fontánky… Jeden z mužů v přední řadě uvnitř výtahu přidržel posuvné dveře a N-ovi nezbývalo, než dvěma kroky výtah doběhnout.
      Vtiskl se dovnitř a v duchu sbíral síly k trapné rozmluvě, která teď měla proběhnout rovnou tělo na tělo. Ale redaktorka ho vskutku předtím neviděla a ani teď, na pár čtverečních metrech, si jej nevšimla. Nastoupila jako první, octla se tedy až vzadu v koutě kabiny, zatímco N-ovi se ocelové dveře vpředu zavíraly rovnou před nosem. Zvonek decentně cinkl. Výtah se rozjel a N. zíral do dveří, s usilovným přáním přežít těch několik pater, než budou nahoře. Bylo ticho. Každý z osazenstva zdviže se pokoušel najít neutrální bod, do něhož by mohl zavrtat oči. Naznačit, že náhlou tělesnou blízkost ostatních neberou na vědomí. Kdo dohlédl, prohlížel si špičky bot. Jiní se zrakem ustálili na cizí klopě, rameni. N. zdvihl oči a zahleděl se na rudá čísla naskakující na světelné tabulce nad dveřmi. Jelikož přece jen stál ke dveřím kabiny trochu bokem, mohl se po chvíli odvážit a úkosem zkontrolovat odbarvené blond temeno redaktorky vzadu. Zahlédl fascikl papírů a scénářů, který žena svírala v náruči. Ale do tváře jí neviděl. Kolem toporně zpříma stály hlavy, ramena, kravaty, kolmí vojáci s rukama podél těla, jako by nechtěná blízkost byla teď přece jen záměrná. Odhodlaní a odevzdaní, připravení ke společné misi, ve sloupci výtahové šachty jako v proudu soustředěného deště.
      (Zkusil: Zkřížené provazy, spoutané nahé tělo a prudce přes ně proudící voda jsou obrazovkou pro vzpomínky. Nechtěl trvat déle než ten nejkratší záběr reklamy. Mžik, sotva postřehnutelná ikona, změna osvětlení, stín spoutané se pohne, zpomaleně pohodí hlavou vzad, mokré vlasy vykrouží oblouk a do tmy (?) se rozprostře disk blyštících se kapek. V horní úvrati pohybu zazní mohutná, zpomalená metalická rána, buchar i s počátečním svistem uvolněného kladiva, anebo možná stokrát zesílený, nadmutý, echem opatřený úder razítka. Zkusil znovu: Voda se řine po těle, provazy kříží proud, vodní mlha na okrajích matně srší v protisvětle. Všechno, co jsi bral tak vážně, co stálo tě tolik obav, se ve výsledném klipu jen podprahově mihne, ramena, zdvižená tvář, zavřené oči v proudu, vše tak rychle a přesvědčivě vystřídáno vždy něčím dalším. Pavel se naposledy otáčí a kývá N-ovi na pozdrav, ještě se uvidíme, o nic nejde, na všechno je spousta času, vždyť jde o zpomalený film, přes kůži přeprýští ještě spousta vody jako pohyblivá lesklá tvář.)
      Po chvíli ve ztichlém výtahu rozeznal šepot. Opatrně se pootočil a uviděl, že je to redaktorka se svou kolegyní, kdo tiše pokračují v hovoru. Protože postava redaktorky byla, jak se N-ovi zdálo, bezpečně skryta až v koutě za ostatními těly, povysunul se N. o trochu víc, aby zahlédl i druhou ženu, do té doby zastíněnou hrudí jednoho z kolemstojících. Uviděl nakrátko sestřižené tmavé vlasy, vypouklé čelo sklopené dolů, výrazné tmavé obočí a pozorné temné oči pohroužené do naslouchání. S údivem si uvědomil, že dívku zná, i když ji roky neviděl. Seznámil se s ní, jako ostatně s většinou svých přátel a známostí, kdysi v okruhu kolem Rudolfovy černé pantomimy. Dokonce si byli dost blízcí. Pamatoval si ji v nepravděpodobně bílých šatech svítit do temně modrého přicházejícího rána, zula si tehdy lodičky a začala nadneseně tančit na mokré náplavce, nad všechno povznesená, všemu se laskavě vysmívající, potom upadla, nebo jen klekla na odhalené koleno, byla už trochu opilá, N. jí pomáhal zpět na nohy a několika gesty naznačil, že jí očistí urousané šaty od bláta. Netřeba, pane, smála se všemu nepravděpodobná dívka. Doprovázel ji pak městem ještě několikrát, vždycky se potkali jen náhodou a bez domluvy, občas snad zašli do nějaké vinárny. N. si byl jist, že oba myslí na možnost něco si spolu začít, a přece mezi nimi nakonec k ničemu nedošlo, nebo snad skoro k ničemu. N. si nemohl vybavit, zda se jedné noci přece jen dlouze nelíbali na liduprázdném nábřeží, zase blízko vody, matně si vzpomínal, že jeden druhého možná zatáhli na schodiště nějakého zhaslého činžáku, ještě v dobách, kdy se domovní vchody nezamykaly. Potom zas dívka zmizela N-ovi ve městě a on se až mnohem později doslechl, že utekla do ciziny, už ale nebyl schopen zjistit, do jaké země.
      Dívka zvedla oči a okamžitě zachytila N-ův pohled. Svraštěla obočí, jako by nemohla uvěřit tomu, co vidí, a musela lépe zaostřit. Ale ne, řekla nahlas. Jsi to ty? Několik hlav kolem se otočilo.
      Co ty tady, usmál se N. rozpačitě. Nemáš být někde jinde? Vzápětí ho zaregistrovala i redaktorka. N. nahrál překvapení, pozdravili se a redaktorka okamžitě přispěchala s výčitkou. Tak kdepak máme slavný scénář – ? Pár kolemstojícím na rtech vytanul pobavený úsměv. Oči však uhýbaly s náznakem, že si hledí svého. Vy se znáte? dívka se obrátila zpět k redaktorce. Chlapík v šedivém saku, bránící dívce a N-ovi ve výhledu, se s chápavým úsměvem seč mohl odsouval z jejich zorného pole. Redaktorka byla šťastná, že se může ujmout slova. Tady vážený pán mi slíbil scénář, kterého už se nemohu dočkat a který on už má jistě skoro dopsaný, není-liž pravda? – – Mně ale někdo říkal, že jsi pryč, otočila se dívka k N-ovi, vykloněná přes rukáv šedivého saka muže, jenž teď přesouval lehkou příruční aktovku z jednoho podpaží pod druhé. Jsem zase zpátky, odpovídal N. a krčil rameny. Hned nato se pootočil k redaktorce, musel se v těsném prostoru opřít o ocelové dveře a nechtě dýchl jednomu z mužů zblízka do tváře. Omluvil se, vzápětí řekl, zabte mě, jsem ten nejnespolehlivější člověk na světě…
      Jak dlouho jsi zas tady? zeptala se dívka.
      Měsíc, dva? odvětil N.
      A dobrý?
      N. si uvědomil, že pár mužů (včetně starší dámy v brýlích, vtěsnané mezi pánské obleky) teď už celkem nepokrytě čeká na jeho odpověď. Zahlédl dva tři ironické úsměvy, které si cestující nad dívčinou poslední otázkou vyměnili, nad odzbrojujícím nadšením, s nímž ji vyhrkla a jež N-a zalilo nečekanou něhou a pocitem něčeho dávno známého, navždy však ztraceného. Okolostojící ovšem neříkali nic, zvědaví na to, jak N. z konverzace vybruslí. Stáli s rukama sepjatýma vpředu před tělem, stačilo jim zírat před sebe a vytrvat v jízdě. Výtah cinkl a měkce brzdil, zastavil, dveře se otevřely, avšak nikdo nevystupoval. Venku si asi někdo výtah přivolal, po chvíli čekání mu však došla trpělivost a vyrazil raději pěšky.
      Dobrý, kapituloval N.
      Dveře se zavřely a výtah stoupal dál. Stáli ve zdviži napasovaní jeden na druhého. Redaktorka se nosem pousmála. No vida, tak vy dva se nakonec znáte, co dalšího se ještě nedozvím, než ten náš megascénář doděláme! Další zastávka, někdo se z chodby vtlačil dovnitř, všichni se museli posunout a změnit stanoviště. N. stěží zahlédal obě ženy přes zátylky kolemstojících. Jeho pozice v hloučku ho nutila, aby se odvracel směrem ke dveřím, zatímco dívka se mu snažila pohlédnout do tváře. Znovu se natočil jejím směrem, zachytil její oči, dlouze se na něj dívala, snad i trochu kývla hlavou a N. pochopil, že se ho pokouší ujistit, spěšně, než výtah zastaví a oni se zas rozejdou, že nezapomněla, i ona stále ví, že se mezi nimi blízko vody kdysi něco mlčky událo.
      I N. by s dívkou rád v klidu promluvil. Teď si ale jen přál, aby se ho obě ženy už na nic neptaly. Pohledem nejistě manévroval jinam, i když v kabině nebylo vlastně kam se pořádně odvrátit. Bezděky očima přejel po ostatních pasažérech. Vtom si všiml obličeje muže, vtlačeného do kouta výtahu na opačné straně než obě ženy. Vysokému robustnímu chlapíkovi se na čele dělaly plačtivé vrásky, ústa držel neustále do oválu pootevřená, s povytaženým spodním rtem. Na rozdíl od většiny ostatních byl oblečen dost nedbale jen v triku, montérkách a odřené kožené bundě. Jakmile k němu N. dorazil pohledem, muž okamžitě sklopil zrak a strnule zíral do zátylku osoby před sebou. I jeho N. okamžitě poznal, i s ním se neviděl nekonečnou řadu let. Doopravdy spolu vlastně nikdy nemluvili. Kdysi dávno, na základní škole, patřil muž k bandě o několik let starších výrostků, kteří žákům z nižších tříd, N-ovi mezi nimi, dělali v okolí školy ze života peklo. Číhali na vylidněných nárožích, vynořovali se u ohrad blízko vlečky anebo postávali v parčíku za kostelem. N. si dobře pamatoval, jak se mu žaludek vždycky stáhl strachy, když na protější straně ulice spatřil partu útočníků, jež se mu beze spěchu blížila vstříc.
      A kde jsi vlastně byl? zeptala se dívka.
      N. se natočil zpět, redaktorka se však okamžitě ujala odpovědi. Pán byl přece až za velkou louží! Tedy ne že by se mi tam taky chtělo. Natrvalo určitě ne. Ale na čas bych si dala říct. Vypadnout z toho frmolu tady –
      Mmm, za velkou louží, dívka uznale stáhla rty, potřásla hlavou. N. jí byl vděčen za ironii tady přede všemi, tedy aspoň jestli ji ve slovech správně rozeznal. A teď zpátky doma děláš co? Zdvíhala k němu zrak a známá dychtivost byla zase tu a N. se modlil, ano, neztrať se mi v ironii…
      Co dělá zpátky doma? Především pro mě chlapec píše scénář! A jestli ne, tak to má u mě moc špatný! rozesmála se redaktorka. Dívka se poslušně připojila. Rameno vedle stojícího herce nebo snad dramaturga přinutilo N-a posunout zrak opět jinam.
      U stěny vzadu v opačném koutě výtahu se mihl odhalený podvazek.
      Výrostci pomalu přecházeli ulici, sladce a křivě se na N-a usmívali, pak N. uslyšel nějakou tu přivítací formulku. Kampak, domů? Domů? Padlo několik vtípků a otázek, na které radši neodpovídal. Kde máš maminku? Tatínka? Že nám skočíš pro retka? Ale ale, kam se cpeme, to jako bys chtěl pochodovat dál, když tu teď máš svý kámoše? Tak co, skočíš nám do tý trafiky? Ale nebuď jak zpomalenej film, čoveče. Potom N. ucítil něčí klouby na bradě, zaregistroval, že to ještě nebyla ta pravá rána, že pěst přece jen váhá, jak tvrdě může do obličeje dopadnout, zatímco další rána do břicha, ta už byla ze všech sil. Za zády postav svítila volná ulice. Jak by si N. přál být až tam na konci, kde se míhali zas obyčejní chodci a svítilo magické světlo pod bouřkovým mrakem, proč nemůže být tam, kde všichni docela samozřejmě spěchají odněkud někam, zatímco on tu trne, vteřinu před tím, než se na něj snese přeháňka kopanců a ran.
      Muž, který teď stál v koutě výtahu, býval přirozeným vůdcem bandy. Jako by ho N. viděl s očima plačtivě přimhouřenýma vykřiknout vždy těsně před útokem své přibližovací zaklínadlo – karate nohou! – a nato vyskočit a směrem k oběti filmově vykopnout nohu do vzduchu. Ještě dlouho se pak potkávali v ulicích, oba už dost staří na to, aby jeden přestal být pouličním rváčem a druhý otloukánkem. Věděli o sobě, ale nikdy na sebe nepokývli, nic si neřekli a jeden druhému se vyhnuli pohledem i teď, v přeplněné kabině, kde N-a zalila vlna nečekané něhy, zatímco tu proti své vůli předváděl lekci hlasité konverzace se dvěma atraktivními ženami, na něž se žádný nedovedl nepodívat. A stále patří k nesmlouvavým, po všech těch letech, připadalo N-ovi, když úkosem hleděl na svého zestárlého mučitele. Stojí tu v pozoru, mlčí a nedívá se nikam, zarputile vymazává okolní den a vůbec všechno, co bylo a bude.
      To mi ale musíte o pánovi všechno povědět, na to já jsem moc zvědavá, koukám, že se možná znáte docela dobře…, štěbetala redaktorka k dívce a kouzlila na rtech všetečný úsměv. Šosácký ženský hlas v režimu žehlení –
      Muž v montérkách ovšem nestál až úplně v koutě výtahu. Těsně za jeho zády si N. všiml další postavy. Tentokrát to byla žena, pro něco se shýbala. Vlasy jí visely dolů. Něco tam vzadu bouchlo, žena snad cosi upustila, ozvalo se syknutí, možná zaklení, vzápětí skoro výkřik. Zvonek opět cinkl a N. zahlédl černý podvazek a světlý pruh stehna, výtah měkce brzdil, na konci to ale přece jen se všemi škublo a N. by odpřisáhl, že v té chvíli se za sehnutým zadkem ženy zhoupl vytrčený pyj, patrně bledě oranžová atrapa.
      N. vystupoval.
      Kde tě najdu, ptala se rychle dívka, zatímco redaktorka se současně tázala – a copak tady vlastně děláte? To jste nám ještě neprozradil! A scénář bude kdy? Nejspíš si zase zavoláme? Někdo se přes N-a, jenž vázl ve dveřích ve snaze odpovědět, dral do chodby ven. Opět zazněl tlumený výkřik, slastné heknutí. Dodám co nevidět, usmíval se N. zpátky do zdviže. Jen aby! Ty ty ty! Co mám s váma dělat. Jste z tý svý ciziny ještě pořád celej v ajfru – – Jeden z pasažérů, kteří pokračovali dál v jízdě, přidržoval dveře, aby se hovořícím nezavřely před nosem, zatímco z hloubi kabiny se ještě někdo snažil vystoupit. Uvidíme se, ne? mávla na N-a dívka nesměle a úpěnlivě. Nikdo se neuměl doopravdy loučit. Všichni se potřebovali ujistit, že se ještě něco stane, před tím, než si definitivně dají sbohem.

 

Úryvek z nerománu Nezastavitelný den.