JOSEF STRAKA

Malátné pokoje I

V malátných místnostech
s tím svištivým klokotáním v trubkách
je nehostinnost vyměněna za prázdnotu 
oči pak hledí úkosem
tam v jakýchsi podivných půlpokojích se zapomínají věci, vybledávají vzpomínky
„necháme to tak, jaké to je“ v tu chvíli znamená nesmíření
pak ještě kroucení hlavou „vždyť“
a dodává se „vždyť přeci!“
zbytečný vzdor
už měsíce k uzoufání zbytečný
„nechtít“ prsty zadrápnuté za hranu stolu
„jenom…“ šeptnu pak
a uléhám na válendu ve vyklizeném prostoru, jenž kdysi býval bytem

 

 

Malátné pokoje II

Prsty si tak trochu vynucují čekání
Hladím stůl, beru do rukou různé podložky
A zase je vracím zpět
Dívám se do modřínového lesa s bílou vilou mezi stromy
„raději“ nedopovím
opírám se o okenní kličku
„jen toto…“
po několika minutách opět usedám ke stolu
počítání dnů, mráz, který udeřil, ne a ne přestat
lidé se už před domem neobjevují
„raději“ další slova ale neřeknu
dodám pak možná slovo „ještě“ ale jakoby vytržené z naprosto jiné věty
a pak už nic
utemuji pak záclonu poloprázdnou tubou od lepidla, nalezeným rezavým nožem
a baterkou, aby se již neodchlipovala                          

 

 

Malátné pokoje III

Tíha vyjádřená barvami nebo hudbou
sotva viditelnými, sotva slyšitelnou
drásavý průchod městem
jako by už jednotlivé ulice nikdy neměly dostat nějaký tvar
jako by to všechno co bylo se vykloubilo
sedím o několik hodin později v prázdné kuchyni
den je nachýlen k soumraku
schýlen k nepodstatnému
tma pak proniká oknem
nakonec mne celého pohltí
v místnosti svítí jen bílá lednice
dávno nepoužívaná
v potrubích zas ten podivný šustot
neidentifikovatelné zvuky na chodbách
nepatrné zapraskání linolea
ještě dole u vchodových dveří pak zaslechnout štěkot psa                               

 

 

***

čímsi potřísněný sníh
zase nevíme jak začít
„skvrny, všude vidím jen samé skvrny“ řekneš
„jako by tohle byl náš život“
„někdy mám opravdu pocit, jako by jen cosi odtékalo pořád někam pryč“
pak natáhneš ruku a protneš
alespoň v místě, kde právě stojíš
tu bílou mlhu kolem nás

„nic nemá obrysy“ šeptáš „nic“
bílý pokoj je jakoby beze stěn
jsme zaklesnuti v něčem, co už nikdy nebude mít konkrétní tvar

 

 

***

prohlížení si fotografií s tím tklivým jazzem v zádech
dívám se ke dveřím, k těm co oddělují pokoj od předsíně
jako by ani další dveře na chodbu nebyly, nikdy neexistovaly
je jen tento hluchý čas
mezi jedenáctou a půlnocí
saxofónová sóla
červené přehozy
dva modré polštáře
a muž, co to zpovzdálí všechno pozoruje

 

 

***

Zahalíme dny těžkými vínovými závěsy
přes které nemůže proniknout žádné světlo
přerušíme pak jakékoliv spojení
abychom až do rána sveřepě mlčeli
až zapomeneme dočista na sebe
začne zas to nenápadné přibližování
kdy prsty pronikají temnotu, šeď a jakoukoliv jinou neprostupnost

 

 

***

Město se díky dešti rozpadá na cáry
na šedivé proužky
které znemožňují výhled
vše se tříští
ještě je možné se spolehnout na vlastní krok
ještě… slova která zanikají v bubnování padající vody
postavy z ulic náhle mizí, je slyšet ťukání vzdálených podpatků…
stoupám tím malým kopečkem na Palackého třídě
pochybnosti mne zas odsunují z pohybů jiných lidí
soustředím se na pár základních úhybných a matoucích posunů
vítám pak sníh, který následoval po zběsilém dešti
město, které najednou nevidím
město, které vlastně nikdy nedokážu poznat

 

 

***

Jsou dny, kdy se mi rozmlžuje zrak
ulice se sbíhají v jakousi nerozpletitelnou síť
Ty v měnícím se obraze
jsi stejně roztříštěná jako toto město:
popisuji svou vzdálenost
jako nějaký geometrický jev
procházím pak černou nocí
s neskonalou touhou rozeznat podoby oné vzdálenosti
stoupám až na nejvyšší vrch
kde už dočkám svítání
v tuto chvíli není nic přirozenějšího než toto
jako by bylo jen to
jako by…
měnící se obraz nabývá postupně fialových barev

 

 

***

Čekání na detail
na letmý zákmit
tě odhazuje až na konec místnosti
ve strnulé póze, kterou pak předvádíš  když jsi zřetelně mimo
mimo tento sklep
mimo tento šum
čekání na jemný pohyb prstů
někde ve vzpomínkách
díváš se nepřítomným zrakem
a přitom komusi na cosi odpovídáš
„bylo“, „je“, „samozřejmě“
není nic
odcházíš Husovou ulicí
v předtuše dalších nocí
ve kterých nemůže přijít uklidnění
jen pozorování
vytrvalé pozorování nařasených závěsů

 

 

***

ještě tam je
ten strach z roztroušených dní
nedávajících  celek -
„nikdy“
to slovo pak zamrzá na rtech
ještě stále je tam ten strach
že dny nemohou držet pohromadě
že musí zůstat takto osamoceny
ve svém trčení                                                                       

 

 

***

to mimovolné nanášení „barev“
tě neuspokojuje
drásavé obrysy, které se před očima tak podivně vlní
ti pak vytrhají uhel z prstů
sesedáš pod parapet
za kterým je to velké náměstí
a s ním i to hemžení lidí
jakoby najednou konec
tak prostě řečený
oplachuješ si prsty v trochu narezlé vodě
pak obličej -
to, co mizí
je vlastně jediné, co ti zůstává