MARTIN ŠVANDA

Leknína, I. část

*
ještě si město si kanály pelichá
bílou srst ze hřbetů střech
ještě si zubaté ráno
plete slunce se svojí kořistí

ještě si jarní pupeny nemůžou zvyknout
na kostech zimy
ještě mlha vystřeluje stromům do slabin
a les je ještě nahý
k sobě přikovaný březnovým řetězem

a nikde
nikde ptačí terapeuti
jenom pahýly vykácené zimy 
plující ve sklenici piva

ještě se stmívá

(ale přitom
už úsvit se na město dívá
očima hvězd

a první květina                                                          
z lógru nezametených ulic
jarní houpačce věští vítr)
*

 

 

*
(noc vaří se
v kotlíku města
láva tmy přiteklá
leskne se v ulicích)

a my společně nakukujeme
hvězdám pod sukně
a taky na to
jak Bůh počítá noční účetnictví
a vyměřuje hvězdám cenu
která se platí za osamělost

a ta je stejná pro obě nebe
když jedna z hvězd
zhasne té druhé z oblohy

ráno pak ve škole
andělům křídla zaklínáme svými vzkazy
plní dotyků a čmárání vlastních linek
do dlaní cizích sešitů
*

 

 

*
vytáhni si jednu kartu
podívej se na ni
a pak mi ji vrať

(zatímco Leknína míchá karty nad stolem
za oknem noc vykládá
hvězdný pasiáns na zítra)

je to tahle? ptá se Leknína
je. odpovídám
a ve snáři hledám srdcovou dámu

nikdy jsem na ten trik nepřišel
říkám Lekníně
*

 

 

*
zatímco si slunce házelo s míčem v kaluži
a po obloze pluli velcí bílí králíci
my byli dva stonky
které se objaly na začátku jedné cesty

protože tenkrát se četlo
jen z nastavených dlaní
a slabikář snů schovaný za postelí na koleji
nikdo nebudil před usnutím                               
*

 

 

*
(a někde na horách
z téhle písně stromům pukají  kořeny
za prosincové závratě vloček)

co do půdy vyťukávají
že se na stíny zasévá do podzimního obočí
do klínů nerozevřených polí

píseň špatně oholených strnišť 
s notovým záznamem padajícího listí
a havraním zobákem namísto houslového klíče

píseň mýtiny
složenou vlastními pařezy pro kolébku
která zatím ve větvích tuší
že ji budeme povlékat
ale neví, že ji bude
houpat Chlapec Lahvička
a chovat, že bude baziliška na místo fénixe 
*

 

 

*
ale v údolí borovice ani neslyšely
o zpěvu seker
s hlasy smutkem ostřenými
tak na co namáčet brousek
do vědra s pochybností

byla to prostě píseň
pro dvě hrdla a jedno srdce
o tom, že
láska si srdcem listuje
a žádná stránka není otrávená
*

 

 

*
 (já hledám nebe
a on mi nabízí
krasohled)

a ve dnech marnosti
kdy se mi vědro z pochybností smálo
od ucha k uchu  mi radil Tomáš Autista
ať si jako jiní podám do pekla inzerát:

„hledám dutou ženu. zn.: vnitřek zraňuje“.

prý už se moje hladina nebude více odrážet ode dna
a každá mince už bude stejně lehká
a Morana pak za mně bude z kalendáře
vybírat zlé roky
jako se vši vybírají opilcům z paruky života

a já už doma nebudu

prý už to pak dlouho netrvá

chtěl mít ze mě dalekohled
aby sám na mraky dohlédl
a nevěděl, že na něj Boží oko shlíží
klíčovou dírou v jeho srdci
stejně zvědavým pohledem
jako se pětiletý dívá pootevřenými dveřmi
do rozestlaného kostela před nedělní mší

věděl jsem to

(vlastním jménem to byl Chlapec Lahvička
falešný hvězdář bez oblohy
ve mně ukrytý)
*

 

 

*
(někdy jsme ti se soumrakem 
česali tvoje vlasy)

co si ještě ve dne
stěžovaly hlavě na černý klobouček
a večer hřebeni na svoji křehkost

některé padaly vedle stolu
na němž stálo zrcadlo
s oběma tvářemi stejně zamyšlenými
při čekání na Tvé oči

a byly to večery políbené šeříkovými ústy
do okna svítil oříšek zapletený ve vlasech
kostela Nanebevzetí Panny Marie na mendláku

každý večer se o něj ucházela
všechny okolní okna se svojí září
ale věžička se jenom za ruce držela
v jednom kole s anděly
s těmi Božími kočími
co málokdy měli volnou chvilku k tanci

bylo to naše město
město kočka a my byly jeho svítící oči

a když všechna okna měla už peřinu pod bradou
poslouchali jsme
jak si stromy kvetou na stráních Kraví hory
a hvězdy, jak se tiše točí
na nebeském kolotoči
*

 

 

*
vidím to průsvitně až modře
řekla jsi a já jsem střádal každý společný den
jako peníz, jako šupinu pro štěstí
jako začátek
co konce nikdy nevěstí 

(už jsem si myslel
že budu do smrti pro tebe jen Divizna
ale ty jsi ze mě Lekníno
vyčarovala Pampelišťana)
*

 

 

*
(kdekoliv a kdykoliv, tenkrát vlastně všude a neustále, ve skleníku jménem láska)

neříkej to
co?
co se jen velkými písmeny píše na zeď
vždyť víš

jsem vodní hladina, Lekníno, nech mě ať tě pohoupám
jsem tvoje kolébka, zelená zahrada, zelená houpačka

každý z tvých lístků políbím Pampelišťane s tělem průhledným
ještě tě dětství drží za knoflík od kalhot a už ti dospělost košili rozepíná
a na tu hruď já  zaťukám jestli ti z krku holubice vyletí

neříkej to
co?
co se jen velkými písmeny píše na zeď
vždyť víš

jsi můj břeh i hladina, píseň listů,  po které se vlnám usíná v náručí lesní louky
když ležím vedle tebe vidím na jaké nebe se díváš před usnutím
a měsíční lucerničku prosím ať tě dobře ohlídá

neříkej to
co?
co se jen velkými písmeny píše na zeď
vždyť víš

namaluj mi nebe
nemůžu vidět, když brečíš jsi moje slza na tváři budoucnosti
stočím se do tebe a pohladím tě, duši ti pohladím, všechno ti pohladím
Lekníno, beránek ti nese šípkovou větev v puse a nepřekousne co ty neuneseš
tak ho pohlaď až se u tebe poprvé nadechne

srdce se mi steskem zalyká, Pampelišťane,  když na léto pomyslím

neříkej to
co?
co se jen velkými písmeny píše na zeď
vždyť víš

co povidáš, že nám zbude jen ta zeď?
vždyť jsme její cihly a ta zeď se smutek jmenuje

do touhy zakleté, jsi nejkrásnější Lekníno závidím jezeru, že na něm tančíš
na téhle louce jsem ještě nepotkal nikoho takového

 

neříkej to
co?
co se jen velkými písmeny píše na zeď
vždyť víš

takovou mám žízeň a napít se z jezera nemohu
pro tebe jsem vykvetl a dlouho budu ještě na louce šlapat vodu

kolem tvé bolesti se ovinu, Pampelišťane nechci tě utrhnout
tak mi nedávej do rukou herbář 

neříkej to
co?
co se jen velkými písmeny píše na zeď
vždyť víš

láska, ta piha to znamínko krásy na tváři osudu, cítím, že není falešné
tak nehledej zrcátko já jsem tvoje zrcátko

neboj se a nezazlívej modrému nebi
že na něm nevidíš čápa vždyť v tobě
už jeden křídla roztahuje, vždyť tebou už jeden křižuje

neříkej to
co?
co se jen velkými písmeny píše na zeď
vždyť víš

sen je sen a lidi jsou v něm a kdo snu věří stín lapá
tak se na mě nezlob jsem taky jenom lovec, korálku můj
vždyť víš, o čem si stromy v noci kvetou
než si z nás život udělá omalovánku,
 každou z tvých ran políbím na víčka, Lekníno
ke spánku ukolébám

neříkej to
co?
co se jen velkými písmeny píše na zeď
vždyť víš

květen se stříbrnými prsty mi pro tebe přinesl Lekníno
celý vesmír v malé modré kuličce
celé jezero bezbřehé touhy v malé modré slze,  která jednou zfialoví
i té šnůrce z černé kůže, která neměla být pro Tebe nikdy ohlávkou

neříkej to
co?
co se jen velkými písmeny píše na zeď
vždyť víš
*

 

 

(pokračování příště)