ROMAN SZPUK

HAEMATIDROSIS

Ještě si sbíjím lůžko v arše,
už na potopě potu osaměn.
Slunce v menstruační bázni mračen,
jak hledal bych je, couvaje,

rozšlápnu, cestou tonutí tam všude,
kde zrak je do paprsků vkalený.
Dny, v nichž se smrt má rozhoduje -
jak nenápadné dny!

 

 

JAK HOJIVÁ JSI, NOCI

Jak hojivá jsi, noci,
chladíš mi tváře, léčíš zrak.
Nakláním se až do údolí,
co v šum si potok navléká.

A tma jím spěchá napřed.
Bůh nepochopil otázku.
Mlhou potoku se zastřel
i jeho oblázkům.

Jen vlna na témž místě
točí se na kameni plození
jak krystal Třístěn,
Duch, Otec, Syn.

 

 

VÝKŘIK SYTÉHO JOBA

Sytost je duchu otravná,
smetištní šero po všech barvách!
Jak cítit po Tobě mám hlad,
když noc do chřtánu’s mi narval?

Ach, Pane, mám v sobě jenom tmu,
co s tmou, jíž zbyl mi marný krajíc?
„Tmu vítězství plnou až po prohru,
tmu celou svou vezmi. A dej mi najíst!“

 

 

VŽDYŤ ČASU NEMAJÍ

Berle, ty odpadky chůze, ztečí záklopky,
křídla naruby, jež tlačí trup hlínou.
Tak násilníci uchvátí Boží království,
tak guerilly modliteb mír rvou

co roucho - závoj čekání,
strhávají, co brání jejich očím.
Ó povstaň, strašlivě procitni, mé bezvání!
z té bezmoci odrazit se! Zaútočit!

 

 

CHRÁMOVÁ STUDNĚ

Ač zdaleka se k tobě blížím,
už hlásím se ti v chrámu neklidem:
V studni vlny s vlnami se kříží
a vězní odraz hvězd a slyší zem.

Spěchám úvozy, kde do hlín
vydechují bílí ptáci závějí.
Krytý přibližuji se ti nocí,
tání luk se ptám, kam dále jít,

kdo brodil se tu, lámal větve,
a proti proudu stoupal, žízní šel?
K přípitku své studny pozdvihněte,
mé hory, jak van Gogh své cypřiše!

Tak zdaleka se k tobě blížím,
žílami lesa žadoní nás krev.
Studní jako svatostánkem vzhlížíš
a k obraně se chystáš liknavě.

 

 

VYKOUSNUTÉ OKO

Lom vylomený v prázdno procit,
to prázdno objímám,
co vytěženo z noci,
jíž Luna svit svůj bránila,

ten ortel, to němé, postně němé
na druhé straně výkřiku,
za touhou záliv už se klene,
mé vykousnuté oko hoří tu,

Luna, jež mi svítí do kolébky,
nízká visí nad plání,
v záluní mé malé lebky,
mysl děťátka se potápí,

má mysl Luna přetížená.
Je pod hladinou čára ponoru.
Blesk, k němuž mračna nevyvřela,
zkulověl mi v nitru, poznovu…

 

 

DRŮŽIČKA POTRACENÁ

Snem jako oknem prokmitneš,
než dveřmi vyběhnu na noc Boží.
Vítr hučí. Vidím jen pár hvězd,
ze kterých se v cárech mlhy kouří.

Tak světlo hroty přiléhá,
kde zmizela’s mi za Nic pro Nic.
A v hrudi tlukot symplegád,
jimiž jsi neprošla, vymazána z kronik.

 

 

FENA ZAVILÁ

Chlap venčí fenu pitbula:
Stáhne větev lípy podél kmene,
zařve: „Drž!“ A fena zavilá
visí na větvi celým tělem.

„To si cvičí krk“, nadouvá se chlap,
když fena točí zadnicí jak káča.
Já kolem s kočárem jdu jen tak,
pod peřinkou spí jedno z mých práčat,

jedno z betlehémských neviňat,
skryté jak karta v paklu, spodní,
když do své feny zahleděl se kat,
a vychutnává obdiv.

 

 

MALÁ MOZKOVÁ PŘÍHODA

Čmeláka přijme na noc bodlák,
hustý jak mozek či asfodél.
Noc žlázy slunce převalovat
chce na jazyku naposled.

Číší rudého vína hledím
do ohně - v číši zas převrácen
střemhlavý plamen ke dnu letí
zpopelnit hrdla všech nepřátel.

Dnes piju tajně s krví víno,
lačně je pašuji do Tróje
mých útrob, kde tančí král Dionýsos
s prasklou cévkou v mozkovně.

 

 

ŠEPOTY

I.

Na hřbitovní zdi šípky
v pámelnících hvězdokup.
Už opustili jsme spící dítky,
přec pokračujeme dál v šepotu.

Vrabci v hejnech
prolétají keři rybízu.
Těžkne čekárna ve mně
na mou mizinu.

I krůpěj na zábradlí
jak závažíčko pendlovek
za konečky třpytu svádí
hlubiny naše šepotem.

 

II.

Vtom jiný šepot
jak zrak můj tlumí stesk:
Pět bílých holoubků slétlo
na asfalt ulice.

Pět holoubků sněhobílých,
pět opeřených ran.
S kým se to ještě nocí sdílím
šepotem božím zotvírán?

 

(Z připravované sbírky Chrámová studna)