MAREK TARNOVSKÝ
Phil Marlowe a jiné básně
Poslouchám Jiřího Suchého
když neurol rozlije teplo svý do těla
a nervy svolej že už můžu spát
pramínky času mě rozpálej do běla
jaký? no přece ty který jsem krad'
pramínky času mě rozpálej do běla
já blázen pod polštář chci si je dát
čas totiž taky je půlnoční samotář
a já když spávám sám nemůžu spát
o sny již připraven čekám na svítání
řev vozů za oknem a šedý nebe
kdy ten čas který jsem neprospal ve spaní
mne šálkem kávovým do sebe vstřebe
na úzký pohovce jak svíčka vzpřímenej
zbude tu po noci pramínek času
já nebudu vstávat dál ležím jak zmlácenej
je totiž bezčasí – počátek času
Dichotomie
kdosi
hraje fugu
altové zrzce
na podbřišek
já foukám
na hornpipe
a bez rytmu
v dubové botě
na jedné noze
tančím
Tabula rasa
vyfabuluju si dívku tak čistou
že nebude mít stopu v googlu
tak překrásnou že dovolí
též běsům satyrů přívětivě ustat
tak nezkušenou
že i ten nejletmější dotyk
vyvolá purpurovou kytku ve tváři
dívku tak tvárnou že z ní vychovám
luxusní kurvu
kterou si vygoogluje kdokoli
Nahoře pod hladinou
Gabriele
nepršelolinebylo
v zákoutích křivých úst
přesmyčky tvých jmen
ucho poznalo tvůj hlas
nezavlažovaloli
ztvrdlý na kámen
pod povadlými víčky
nebylolivečerpršet
záblesky tvých zad
v šedi nepadallidéšť
dosud jen z dálky vrzání
krematorních vrat
Město: svázanost, sebeironie
I.
šeroslepé okovy
bohové domů
troll magistrály
stále se otáčet
točit se neustávat
dýchat dýchat
být si jist klopýtat
bohové
II.
domů troll magistrály
sténat dýchavičně hádat směr
cestu neznat
mapy nemít
usínat v paprscích
v šerosvitu
bohové
III.
domů troll magistrály
životnost kamene
určují jeho stíny
opravdu jsou
v praze místa
s výhledem
na newyorskou
krajinu
IV.
v šeroslepých okovech nevyhořím-li
nezhasnu
Pseudokierkegaard
I.
Stokrát obehraná hra:
V divadle ironické davy
čekají lačně na hru,
v níž posté nejsem
kladný hrdina.
Na povrch tryská
vrcholná spodina,
z drahých bot trčí
levná sláma,
domina hlušina
dusí pihy vzácných rud,
ve vydobytém závětří
zebe arktický vítr.
Jediný záblesk slepne tmou
a indiskrétní hromy
by chtěly znít
jak střelba do oblud.
Klaním se.
Na rtech mám křeč,
v srdci kru
a mezi prsty vodu,
která protekla.
Je blízko,
nepříjemně blízko
z jistoty do pekla.
II.
hra:
davy
čekají na hru,
v níž nejsem
hrdina.
povrch
spodina,
z bot trčí
sláma,
hlušina
dusí pihy rud,
v závětří
vítr.
záblesk,
hromy
by chtěly
do oblud.
Klaním se.
křeč,
kra
a voda
protekla.
Je blízko
do pekla.
III.
hra:
protekla
do pekla
IV.
:
veselohry v parku
I.
kamenokeře.
zákeřnost přírody:
ve městě vnější nepřítel.
II.
ve tvarech vzrostlých stromů
utkvěly příběhy
a zítra ukapávaly z listů.
zítra byl taky park.
III.
podivná přenošenost
být celý život v píči.
IV.
nezažínej
co tě nezhášelo
živá prachohlíno. naruby.
Phil Marlowe rozumí řeči zvířat
Phil Marlowe bloumá po městě
a nemá čemu by se kořil
pro lichý půvab klišé
zní z dálky tichý jazz
(zejména Gerry Mulligan)
horko je jak bylo na počátku
Phil Marlowe pije gimlet
z dálky zní tichý jazz
po dně tají křišťály ledu
předpoklady lidství:
nukleové kyseliny
chromatin kosti
neustálý koloběh
výměna
předpoklady lidství:
neustálá výměna
co za co
peníze
předpoklady lidství:
degenerace zalknutí
ubohé stíny dávných kolosů
hraní předstírání role
jistota beztvaru
převleky
předpoklady lidství:
utíkat utíkat
být schopen zabít zabíjet
rozkoš ze zabíjení
láska
tající ledová tříšť
v dálce tichý jazz
Phil Marlowe pije gimlet
(str. 114)
je horko
jak bylo na počátku
(Gen. 1,13)
Bože bys
ach Bože bys proměnil
gimlet ve whisky
whisky v čistý líh
předpoklady lidství:
zvíře
zapomenout
Blues o konci seriálu
jak Langston Hughes
chci deklamovat blues
přikrmovaný tlustý blues
blues překrmený
rozmetaný
všivý
otylý
který je do všech pórů nalezlý
blues o čtverci v obilí
o konci světa na začátku
blues o šutrech pod vesly
díl první až dvanáctý:
město, exteriér
zní stroje
duní práce
chodník protíná linka
šlic
úkolem hráčů je
směnit potrubí
za jiné potrubí
na závěr každého dílu
si hráči svléknou reflexní vesty
a splynou s krajinou
(vyzouvat zoufalství
co nejdřív
už ve výtahu)
díl třináctý, závěrečný:
město, exteriér
vyhrávají hráči
kteří směnu potrubí provedou tak
a jedině tak
že chodník vypadá jako předtím
jakoby nic
na závěr seriálu
se hráči svléknou z kůže
a splynou s krajinou
hra končí
začátkem nové hry
antiblues
otylý zprzněný a lačný
a je to postý takhle prostý
že přes cestu je příkop
vždycky anebo většinou
přes něj se drápu já
král setrvačník
lidoop z masoxu a kostí
kluk líná krev a zkyslý mlíko
na konci
splývám s krajinou
Silou vůle
když úzkost skryje všední a stane se z ní víra,
předpoklad pohybu, tvé první poslední -
to pak i každodennost rozespale, zle zírá
jak popraskaná čočka v lupě přebytečných dní
když strach ržá na provaze a provaz pouty páchne,
formován kolejemi, jež vyjety jsou pravidly –
to pak i každodennost svírá cár plachty v ráhnech
zmatených prstokladů, o které struny prořídly
když rozum podezírá užitné trsy květů,
že bude jejich plodem vlažný, nedospělý cit –
to pak i každodennost týrá lži polosvětů
a ten, kdo zmíral ztracen, teď zmírá vůlí žít
Apokryf
pozoruji tě
skryt za keři elsinorských zahrad
dnes nespěcháš k vodě
ospalá Ofélie
jsi naživu a při vědomí
na ruce máš prsten
a pod víčky židovské jméno
jdeš na místo
kde jsme se setkávali
na cestě tam a zase zpátky
ti v ústech zvoní
výsměšná enumerace
jsi v jiném světě
v nějakém jiném životě
nějakou jinou ženou
a sama neutoneš
Ofélie Guildensternová
já vlastnoručně
v aluzi utopím tě
|