KATEŘINA TOŠKOVÁ

Experimentální poezie ve sbírkách, sbornících, činech a činnostech
    /od 60. let do současnosti/

Edice čtrnácté Pandory chtěla najít, popsat a vychválit nakladatelství, které se v Česku věnuje vydávání experimentální poezie. Po několika neúspěšných sondách do nakladatelských vod však měla nutkání pátrací akci odvolat a prostor rubrice vymezený ponechat prázdný: v současném knižním Česku totiž neexistuje edice věnovaná výhradně experimentální poezii. Ale protože experimenty se nevydávají po vyšlapaných cestách, i my jsme zvedli flintu z žita a vydali se do nezmapované divočiny sbírek, sborníků, výstav a akcí literárního experimentu doby posledního půlstoletí. Přehled nebude kompletní, pokusíme se v základních meznících pouze načrtnout ty nejpodstatnější činy a činnosti československého experimentu v literatuře a umění od 60. let do současnosti.

 

I. Šedesátá

Experimentální názvuky se v české poezii objevují daleko před zlatými šedesátými. Odklon od „tradiční“ poezie a snaha o hledání nových výrazových prostředků je vidět např. v tvorbě Josefa Honyse (již od 2. poloviny 30. let), Jiřího Koláře či Ladislava Nováka (u obou od 50. let). Jde však spíše o ojedinělé tvůrčí pokusy zhusta vycházející ze surrealistické poetiky, zatím bez výraznější komunikace mezi autory. Brzy je však experimentální směr nalezen, na přelomu 50. a 60. let píše Jiří Kolář Básně ticha a Ladislav Novák svůj Nenaučný slovník kuriozit a zbytečných vědomostí, na počátku 60. let vznikají i první typogramy Václava Havla.
Širší platforma se formuje v první polovině 60. let, a to především kolem osobností Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala a manželů Běly a Jiřího Kolářových. Železná opona konečně začíná prosakovat a Československo vstřebává informace o dění na Západě, o nové hudbě, novém umění, nových informačních technologiích a kybernetice, o konkrétismu v poezii i výtvarnu.
V prosinci 1962 probíhá v pražském Mánesu přednáška Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala s názvem O filozofii jazyka, statistické estetice a literárním experimentu a už zde je načrtnuto základní teoretické východisko českého experimentu: zneužívání jazyka v totalitní společnosti a jeho důsledky pro komunikaci literární, zejména pro poezii. O rok později na tomtéž místě je základní téma doplněno a rozšířeno přednáškou O poezii přirozené a umělé.
Na podzim 1964 vzniká tvůrčí skupina Křižovatka, jejíž členové se otevřené hlásí k aktuálním tendencím světového umění, které pracuje s technickou civilizací jako s „novým“ světem, „novou“ přírodou a „novou“ formou založenou na geometrické objektivitě a strohosti a vymezuje se proti „romantickému sentimentu a přemíře subjektivity“. Křižovatka sdružovala především výtvarníky, ale v základu její filosofie se již objevuje půdorys pro vznikající platformu literárního experimentu – v dílech jejích členů je patrné propojení výtvarného umění s lettrismem a literaturou. Křižovatka, zaštítěná teoretikem Jiřím Padrtou, se představila v roce 1964 v pražské Galerii V. Špály výstavou děl Vladimíra Burdy, Richarda Fremundy, Jiřího Koláře, Běly Kolářové, Karla Malicha, Pavly Mautnerové, Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory. Ve stejné době vzniká i skupina Syntéza, orientovaná především na kinetické umění.
Jako zásadní se z dnešního pohledu jeví rok 1966. V únoru (7. 2.) se v Ústí nad Labem koná přednáška O nejnovějších směrech světového umění a o pár dní později (22. 2.) v pražském Památníku národního písemnictví pořad O nových druzích poezie, na kterém vystupují klíčové osobnosti Bohumila Grögerová, Josef Hiršal, Jiří Kolář a Ladislav Novák. V první polovině roku pak probíhá v Redutě cyklus uměleckých večerů zaměřených na elektronickou a konkrétní hudbu a její vliv na ostatní druhy umění – pražská Skupina nové hudby vede tzv. hudební dílny, přednáškami přispívají např. filosof L. Hejdánek či hudební teoretik V. Lébl, o experimentální hudbě a poezii hovoří J. Kolář, J. Hiršal, B. Grögerová, L. Novák či J. Hauková. 5. dubna tamtéž dokonce probíhá historicky první happening v Československu.
1. dubna 1966 je završeno několikatýdenní úsilí dua Hiršal-Grögerová a ve spolupráci s Vladimírem Justlem je v pražské Viole uveden večer celosvětové experimentální poezie Bestiarium, jehož záměrem je – dle doprovodného letáku – „naznačit vytváření nových struktur, přiblížit některé z nových druhů literárního projevu, které ukazují mnohonásobné možnosti postavit člověka technického věku doprostřed syntetické permanentní tvorby. A rozšířit tak prostřednictvím nových závanů, dotyků i nárazů inovace jeho dosavadní emocionální i intelektuální poměry.“(1) Prostřednictvím nahrávek fónické poezie jsou představeni nejvýznamnější autoři, mezi jinými Ernst Jandl (podle jehož básně je celý pořad pojmenován), Franz Mon, Bernard Heidsieck, François Dufrene, Brion Gysin či Ladislav Novák. Osobně je přítomen i francouzský experimentátor Henri Chopin. Pořad má úspěch, publikum je, navzdory předchozím obavám, schopno vstřebat poezii založenou na strukturách pro naši literaturu dosud nezvyklých. Záznam večera je dokonce odvysílán v rozhlase.
Dalším významným mezníkem roku 1966 je výstava Obraz a písmo, kterou koncipoval Jiří Padrta a podal v ní přehled soudobého lettristického umění československého i zahraničního. Výstava byla uvedena ve třech městech, v Praze (Galerie V. Špály), Jihlavě (Oblastní galerie Vysočiny) a Kolíně (Městské muzeum) a představila celou řadu umělců zahraničních (např. Burkhard Pick, Gerhard Rühm, Rudolf Mayer, Konrad Balder Schäuffelen) i domácích (výtvarnými díly byly zastoupeni J. Balcar, J. Kotík, Z. Sklenář, J. Kubíček, L. Novák, grafikami E. Ovčáček a M. Urbásek, kolážemi A. Hoffmeister, J. Kolář, K. Malich, K. Trinkiewitz, objekty V. Burda, V. Hejna, B. Kolářová...).
Šestašedesátý rok nebyl jen rokem akcí, ale také rokem usilovné překladatelské činnosti, a to zejména dvojice B. Grögerová a J. Hiršal. Výsledky této práce byly uvedeny hned v roce následujícím: v Odeonu vyšel jejich překlad Teorie textů od předního literárního teoretika Maxe Benseho následován dvěma zásadními publikacemi 60. let, sborníkem teoretických textů Slovo, písmo, akce, hlas: k estetice kultury technického věku (Československý spisovatel, 1967) a mezinárodní antologií Experimentální poezie (Odeon, 1967). Na československou literární půdu tak byli uvedeni přední autoři konkrétní poezie a hlavní teoretici literární komunikace, textu a experimentu v čele s Rolfem Wedewerem, Umbertem Ecem, Eugenem Gomringerem, Abrahamem A. Molesem, Henrim Chopinem, Carlfriedrichem Clausem a řadou dalších, kteří již sebevědomě operovali s pojmy permutacionální umění, jazykové mutace, otevřená poezie, konkrétismus, prostorové umění, fonetické básně ad. Paralelně s překlady vznikal i reprezentativní sborník české experimentální poezie Vrh kostek, do něhož měla svými díly a komentáři k nim přispět první linie domácích autorů konkrétní poezie: oba editoři B. Grögerová a J. Hiršal, V. Burda, J. Procházka, L. Nebeský, B. a J. Kolářovi ad. Ukázky z plánovaného sborníku se objevovaly v první polovině roku 1968 v severočeském časopise Dialog,kterému velel Emil Juliš; knižní podobu sborník dostal až po pětadvaceti letech. Na začátku hektického roku 1968 však ještě mohla (díky diplomatickému úsilí obou autorů) v Československém spisovateli vyjít vrcholná sbírka českého experimentu JOB BOJ B. Grögerové a J. Hiršala, která předznamenala vyvrcholení na poli výstavním – expozici Nová citlivost.
Ta byla uvedena v roce 1968 opět v několika městech – v Praze (Mánes), Brně (Dům umění města Brna) a Karlových Varech (Galerie umění). Nová citlivost nebyla jen názvem kolektivní výstavy, ale také programovým manifestem za novou vnímavost k „novému řádu“, který už není tvořen „přirozeným“ řádem přírody, ale technickou civilizací a vším, co tato s sebou nese, tedy objektivismem, jasnými liniemi a geometrickými, konkrétními tvary. S tímto konceptem úzce souvisí i příklon k písmu jakožto znaku, k jeho tvaru, formě, k definitivnímu vyvázání znaku k kontextu „běžného“ jazyka a konstruování jazyka „nového“, založeného na nových pravidlech – na permutacích, seskupování a překrývání, fyzickém přetváření (vystříhávání, slepování, vytrhávání), na matematickém kódování atp.
Autorské jádro Nové citlivosti tvořili členové již rozvolněné skupiny Křižovatka a dalších 29 autorů, za všechny uveďme Z. Barborku, V. Burdu, B. Grögerovou, M. Grygara, V. Havla, J. Hiršala, J. Honyse, D. Chatrného, E. Juliše, J. Koláře, B. Kolářovou, S. Kolíbala, R. Komorouse, J. Kubíčka, K. Malicha, V. Mirvalda, L. Nováka, E. Ovčáčka, J. Ságla, Z. Ságlovou, Z. Sýkoru, K. Trinkewitze a J. Valocha.
Dobová nálada nové citlivosti nechala vzniknout i dalšímu uměleckému seskupení: v květnu 1967 zakládají Arsén Pohribný, Jiří Hilmar, Radek Kratina a Tomáš Rajlich Klub konkrétistů. Jejich záměrem bylo vybudovat „platformu, umožňující publikovat a konfrontovat aktuální díla, jimž byl společný odklon od akcentovaného autorského subjektu, od tématizace miserabilismu individuálního a společenského, od přetrvávající představy umělce jako romantického génia... Tito umělci (...) směřovali k maximální autonomii díla, k užívání jazyka geometrie, k možnosti identifikovat ‚pravidla hry‘, jež autor vytvořil, k nové aktivizaci vnímatele – fyzické i mentální, k formování nových typů uměleckých děl, ať měla podobu prostředí či instalací (někdy s užitím světla a pohybu) nebo spojovala charakteristiky několika tradičních médií, jako vizuální poezie a grafická hudba, průkopnicky se začaly užívat počítače, aktuální bylo akceptování sítotisku jako rovnoprávné grafické techniky...“(2) A ačkoli zpočátku šlo především o sdružení výtvarníků, jejichž záměrem bylo „obnovit konstruktivistickou platformu, založenou u nás nepříliš důsledně mezi dvěma válkami“(3), brzy jeho členové dokázali samozřejmou uměleckou skutečnost 60. let: že tu není místo na hraniční čáry mezi výtvarným uměním, literaturou, performací, divadlem, hudbou či happeningem. KK vystoupil v roce 1968 šesti kolektivními výstavami zahájenými v Jihlavě a představujícími díla kupř. D. Chatrného, P. Kvíčaly, V. Mirvalda, P. Rudolfa, L. Nebeského, J. Wojnara či J. Valocha. Tím však pomalu končila 60. léta i samotný Klub konrétistů. K jeho obnovení došlo až v roce 1996 – vzniká Klub konkrétistů 2, posílený o mladší generaci autorů a prezentující se velkou putovní výstavou v ČR i mimo ni. Dnes má KK2 téměř 60 aktivních členů sdružených do pražské, brněnské, olomoucké a východočeské sekce.
V průběhu druhé poloviny 60. let se konala celá řada dalších výstav – umělců zahraničních i domácích, samostatných i kolektivních; z kolektivních stojí za zmínku pražské Aktuální tendence v československém umění (Galerie V. Špály, 1966) a Poezie písma (Národní muzeum, 1966), brněnské Umění písma – poesie písma – vizuální poesie (Moravské muzeum, 1967) či Obraz ´67 a Obraz ´69 (Moravská galerie) a výstava Konstruktivní tendence (Louny, Roudnice n. L., Jihlava, 1966 – 1967). Probíhala i čilá komunikace se zahraničními umělci, návštěvy celosvětově uznávaných autorů nebyly ničím neobvyklým, kupř. už v roce 1966 v Praze vystupovali členové skupiny Fluxus.
Českoslovenští autoři nejen vstřebávali zahraniční podněty, ale také do dění sami vstupovali. Pravidelně byli zařazováni do mezinárodních sborníků i výstav a jejich práce vycházely v zahraničních periodicích. Významné je kupř. přizvání L. Nováka k účasti na zvukové antologii fónické poezie Text-Sound Compositions: Stockholm Festival, vydávané ve Švédsku na přelomu 60. a 70. let, a později jeho zařazení na obsáhlou kompilaci Futura: Poesia Sonora (Milano, 1978).

 

II. Normalizační

Jakkoli se přelom 60. a 70. let z dnešního pohledu jeví jako zpřetrhání vývoje a zastavení životně důležitého dechu tvořivosti, při bližším ohledání zjistíme, že mrtvola ještě není úplně studená. Umělecká komunikace se Západem je sice ztížena, reformované instituce jsou nahrazeny posílenými normalizačními orgány (Svazem československých spisovatelů a Svazem českých výtvarných umělců) a oficiální publikační možnosti neexistují, přesto se něco děje. Praha je pod dohledem, a tak se centrum konkrétního umění přesouvá do Brna – vzniká tu brněnský okruh, volná platforma především výtvarných umělců, kteří nejen že neopustili území dobyté předchozí dekádou, ale plynule pokračovali v jeho zevrubném prozkoumávání a objevování. Jiří Valoch o tom píše: „Otevřela se nám tehdy nová oblast takových směrů umělecké praxe, jaké byly ještě před pár lety nepředstavitelné. Samozřejmě šlo o umění oficiálně neakceptovatelné, ale my stejně hledali jiné formy komunikace a ty oficiální, i kdyby byly zcela dostupné, měly jen podružnou roli,“ a dodává: „pro mnohé z nás byl počátek 70. let dobou svobody, jakou jsme zatím nepoznali – nebyla to svoboda určená druhými, byla to svoboda vnitřní, vyplývající z pochopení, jak různé mohou být podoby uměleckého díla. Byla to svoboda možností, svoboda volby.“(4) A tato absolutní svoboda lákala k ohmatávání různých forem konceptuálního i akčního umění, realizovaného z velké většiny svépomocí: land-art, happeningy, časově omezené výstavy, performace a další podivuhodné akce byly v 70. a 80. letech půdorysem činnosti konceptuálních umělců.
K brněnskému okruhu se kromě J. Valocha, umělce a vůdčí osobnosti celé generace autorů, kurátora řady (i mezinárodně zastoupených) výstav a pořadatele katalogů, řadili D. Chatrný, J. H. Kocman, M. Antonová, M. Katolická, D. Klimeš, J. Kocmanová, Z. Šimková, J. Steklík, L. Novák i třinečtí J. Wojnar a K. Adamus, dále pak např. P. Štembera, K. Miler, J. Mlčoch, A. Šimotová, V. Boštík, M. Grygar či S. Kolíbal, z mladší generace pak M. Palla, V. Kokolia, T. Ruller či P. Veselý. Klíčovou osobou brněnského dění počátku 70. let byla Gerta Pospíšilová, která jako prozatímní ředitelka Domu umění organizovala výstavy a vedla Grafickou edici MPVU, v níž vyšly kupř. Šňůrové projekty D. Chatrného, Mým dechem L. Nováka, Ňadrovky J. Steklíka či edice autorských pohlednic. Nutno však dodat, že většina uvedených autorů se již vzdaluje experimentální poezii – aspoň té podobě, jakou známe ze 60. let.
I přes tyto aktivity zůstává z doby normalizace pachuť fyzické nesvobody, která otravuje i svobodu duchovní, následována četnými odchody do emigrace, ať už zahraniční anebo vnitřní. Světlými body je občasná účast českých experimentálních básníků na zahraničních výstavách – v Holandsku Konkrete poëzie? (Amsterdam, 1970), Visual Poetry International (Rotterdam, 1975) a International visuele poësie (Utrecht, 1975), v Polsku Czeska i słowacka poezja konkretna (Vratislav, 1976) či v Německu Visual Poetry/Notations (Hannover, 1980).

 

III. Devadesátá

Na začátku devadesátých let probíhá publikační revoluce: cenzuru nahrazuje živelné vydávání knih ze šuplíků, samizdatových edic a exilu, stará kamenná nakladatelství se zmítají v ekonomických problémech, vzniká celá řada různě kvalitních menších vydavatelství, z kotelníků a zeměměřičů se přes noc stávají politici a uznávaní spisovatelé a na index se dostávají knihy donedávna uváděné ve všech literárněhistorických příručkách. Literární a kulturní život připomíná hemžení 60. let, na které se teď, záměrně či bezděčně, navazuje.
Tento vydavatelský boom zasáhl i autory experimentální poezie, ovšem zdaleka ne v takové míře jako autory z disentu a undergroundu. Pozornost je věnována hlavně osobnostem, které vynikly i na jiném než experimentálním poli: postupně a systematicky vychází jen jedenáctisvazkové dílo Jiřího Koláře (Svazky I. – VII. v Odeonu, Českém spisovateli a Mladé frontě, Svazky VIII. – XI. pak v roce 2000 v nakladatelství Paseka) a Václava Havla (hlavně v Odeonu a Lidových novinách, souborně pak v r. 1999 v Torstu), přičemž jejich konkrétní poezie musí ustoupit dílům – nahlíženo dobovou optikou – zásadnějším: Kolář je tedy především básníkem Skupiny 42 a světově známým kolážistou, Havel dramatikem a esejistou.
Z tohoto kontextu vyčnívá Emil Juliš, jehož dílo vychází s překvapivou kadencí – jen do roku 1995 vydal osm sbírek. Nutno však dodat, že téměř všechny vyšly v nakladatelstvích s regionálním dosahem či pouze bibliofilsky (Vážné radosti, Hra o smysl), většina z nich (Multitext A, afrikáááá!, Cesta do města Lawn, Dlaní do tváře) v lounském nakladatelství Fabio Pavla R. Vejrážky, které se dodnes stará o Julišovo dílo a spravuje webové stránky s kompletními bibliografickými informacemi o tomto básníkovi (www.vejr.cz).
Podobně je na tom i dílo Ladislava Nováka: i jemu vyšla v 90. letech řada knih, většina ale opět pouze pro čtenáře-fajnšmekry, kteří jsou ochotni objíždět regionální nakladatelství či pátrat po bibliofiliích: Zámostí (Třebíč, 1994), výbor Zapomenuté básně (Třebíč, 1996), L. Novák 1961-1999 (Brno, Galerie Aspekt, 1999) a Osm básní pro Acnavi (Praha, Gallery, 1997). Dostupnější jsou jen sbírky Bouřková mračna (tvorba z let 1974-1989, Mladá fronta, 1993) a výbor Neztracené básně (Host, 2000).
Experimentálna se týkajících knižních skvostů z počátku 90. let není mnoho, o to důležitější jsou: soubor profilových studií Na hranicích umění (1990) Jindřicha Chalupeckého, básnické a prozaické dílo Karla Miloty (Sud, 1993, Ďáblův dům, 1994, a Antilogie aneb Protisloví, 1995) a zejména ojedinělý výbor z díla Zdeňka Barborky Poeticko-policejní konfabulace (1992). Vycházejí přetisky děl ze 60. let: legendární Krysí hnízdo (1991) Miloslava Topinky, Receptář (1992) Ladislava Nováka, konečně mohou vyjít i Kolářovy Básně ticha (1994) a, zatím téměř bez povšimnutí, náhled do díla Běly Kolářové Objekty a asambláže (1993).
Pozornosti se dostává také dvojici Bohumila Grögerová a Josef Hiršal: souborně jako Trojcestí (1991) vychází jejich experimentální prózy Preludium, Mlýn a Kolotoč a o pár let později (1993, 1994) třídílné memoáry Let let, z nichž zejména III. díl je výtečnou sondou do reality experimentální scény let 1966-1968.
V roce 1993 se literární vody zčeřené počátečním živelným chaosem začínají pročišťovat, kal si sedá, konečně lze dohlédnout až na dno a vybrat oblázky: v Torstu vychází sborník české experimentální poezie Vrh kostek. „Náš sborník navazuje na antologii světové avantgardní poezie s názvem Experimentální poezie, vydanou před více než 25 roky nakladatelstvím Odeon. Vznikl sice ve stejné době, vydání doma se však už nedočkal,“ píší v předmluvě editoři Bohumila Grögerová a Josef Hiršal. Kromě tohoto autorského dua jsou ve sborníku zastoupeni Jiří Valoch, Zdeněk Barborka, Ladislav Nebeský, Jindřich Procházka, Vladimír Burda, Ladislav Novák, Běla Kolářová, Emil Juliš, Josef Honys a Jiří Kolář. Každému je vymezen dostatečný prostor nejen k prezentaci vlastního díla, ale také k popisu svých tvůrčích technik a metod. Vrh kostek lze považovat za zásadní dílo české konkrétní a vizuální poezie. Jeho výjimečnost spočívá jak v koncepcí (výběr autorů), pojetí (způsob představení jednotlivých autorů v šíři jejich tvorby) a výtečné grafické úpravě, tak ve skutečnosti, že i po desetiletích bylo schopno probudit zájem publika o tento pozapomenutý žánr. „Na jedné straně je škoda, že tento sborník nevyšel včas; práce v něm obsažené vznikaly totiž převážně v letech 1960-1968,“ píše se dále v předmluvě, „na druhé straně nová mohutná vlna celosvětově oživeného zájmu o konkrétní, vizuální a konceptuální poezii činí dnes tuto antologii znovu aktuální.“
Obnovený zájem o experimentální poezii brzy nabývá konkrétních podob: už v roce 1995 je v Brně (Moravská galerie), Litoměřicích (Galerie umění), Pardubicích (Východočeská galerie), Jihlavě (Oblastní galerie Vysočiny) a Opavě (Dům umění) znovu uvedena výstava Nová citlivost, která plynule navazuje na tradici experimentu 60. let. O rok později je putovní výstavou obnoven Klub konkrétistů (jako KK2). A v březnu 1997 probíhá v Zimním refektáři Strahovského kláštera vernisáž velké výstavy Báseň – Obraz – Gesto – Zvuk: experimentální poezie 60. let, na níž vystavuje celá experimentální generace: J. Hiršal, B. Grögerová, E. Juliš, L. Novák, V. Burda, V. Mirvald, K. Adamus, Z. Barborka, J. Honys, V. Havel, B. Kolářová, J. Kolář, M. Koryčan, L. Nebeský, E. Ovčáček, P. Rudolf, K. Trinkiewitz, M. Urbásek, J. Valoch a řada umělců zahraničních. Výstava je doprovozena obsáhlým katalogem s teoretickými texty J. Hiršala, B. Grögerové, V. Havla a J. Hlaváčka. Úspěch podněcuje k dalším akcím, již dva roky nato je zahájena expozice akce slovo pohyb prostor. experimenty v umění 60. let (Městská knihovna, Galerie hlavního města Prahy), rozsahem i zastoupením dalece převyšující expozici předešlou. Tato totiž není omezena jen na konkrétní poezii, popř. lettrismus, ale snaží se představit tvůrčí pnutí na poli experimentu 60. let v celé jeho šíři, včetně hudby, konceptuálního umění či prostorových instalací. Vystavují (výběrově, telegraficky) Barborka, Bielecky, Boudník, Brikcius, Burda, Cage, Grögerová, Grygar, Havel, Hiršal, Honzík, Chatrný, Juliš, Klusák, Kmentová, Knížák, Kolář, Kolářová, Kolíbal, Komorous, Kubíček, Lébl, Malich, Merta, Novák, Ovčáček, Plastic People of the Universe, F25 Group, Rajlich, Rychlík, Ságl, Ságlová, Sedláček, Sýkora, Trinkewitz, Valoch, Zero, Zippe.
Zatím poslední kolektivní výstavou byla mezinárodní Beyond Preconceptions. The Sixties Experiment / Bez předsudků. Experiment 60. let (2000 – 2001), která byla kromě České republiky (Veletržní palác, Národní galerie, Praha) uvedena i v Argentině (Centro Recoleta, Buenos Aires), Brazílii (Fundacao A.A.Penteado, Sao Paulo a Rio de Janeiro) a USA (Berkeley Art Museum, Berkeley).
Bohužel, první porevoluční vlna zájmu o experiment se v nakladatelské a vydavatelské činnosti téměř neprojevila. Knihy literárních experimentů vycházejí ve druhé půli 90. let pouze sporadicky: ojedinělý soubor konkrétní a vizuální poezie z let 1962-1993 Lekce velkého A (1995) Eduarda Ovčáčka, Novákovy Proměny pana Hadlíze (Torst, 1995), bibliofilie Osm binárních básní (1996) L. Nebeského, Havlovy Antikódy (v rámci již zmíněného souborného díla, Torst, 1999), v Mladé frontě Milotova sbírka Gregor (1999), pražskou Gallery výpravně vyvedený Slovník metod (1999) J. Koláře a Život je koláž (1999) Karla Trinkewitze. A to je – vyjma několika bibliofilských tisků a katalogů k výstavám – z devadesátých let vše.

 

IV. Současnost

Ohlédneme-li se dnes za uplynulými léty nového století a pokusíme-li se zhodnotit nakladatelskou činnost v oblasti literárního experimentu, s překvapením zjišťujeme, že situace se projasňuje: vydávání knih tohoto upozaďovaného žánru se za poslední léta koncentrovalo jen do několika vydavatelských domů. Žádný z nich, jak už bylo řečeno v úvodu, nemá takto specializovanou edici, přesto lze v jejich knižní produkci hledat a nalézat alespoň jistou otevřenost k experimentu.
Zatímco v 90. letech byla v tomto směru nejplodnějším nakladatelstvím Mladá fronta, dnes by byl na špici pomyslného žebříčku Torst: v posledních letech tu vyšla sbírka Vláda slova (2001) M. Koryčana, výjimečným počinem je vydání kompletního básnického díla V. Burdy Lyrické minimum (2004), jeho eseje a teoretické texty by měly vyjít v následujícím roce, stejně jako teoretické dílo K. Miloty a výbor z široké tvorby J. Honyse.
V těsném závěsu za Torstem se drží pražská agentura a nakladatelství Gallery, které také pořádá výstavy a vydává katalogy. Jeho knižní produkce je orientována na výtvarné umění, zejména koláže, a knihy jím vydávané vynikají výpravnou grafickou úpravou (a tomu odpovídající cenou). Vyšla zde monografie J. Koláře (Příběhy Jiřího Koláře, 1999), K. Trinkewitze (Život je koláž, 1999) a E. Ovčáčka (2007), sbírka Osm básní pro Acnavi (1997) L. Nováka či Kolářův Slovník metod (1999).
Zajímavá je produkce pražského nakladatelství Cherm: v posledních letech tu vyšla sbírka Ztracený brod (2001) J. Štochla, jehož tvorba zčásti inklinuje k experimentu, a ryze experimentální Pršení (h)lásek v dešti slov (2003) M. Koryčana, v současnosti se k vydání připravují lettristické básně M. Horanského, které by pod názvem Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje měly vyjít v následujícím roce. Podobně je na tom nakladatelství dybbuk, které loni zazářilo sbírkou Bílá místa L. Nebeského a na letošní podzim plánuje vydání Malého slovníku naučného L. Nováka.
Ostatní nakladatelství se k vydání konkrétní poezie či experimentu uchylují jen zřídka a spíše náhodně – takto brněnský Petrov vydal sbírku Středoplk (2004) M. Koryčana a pražský Trigon Topinkovu sbírku Trhlina (2002). O mnoho významnější je činnost ostravské teoretičky a didaktičky výtvarného umění Dáši Lasotové, díky jejíž snaze vyšly např. sondy do díla severomoravských autorů K. Adamuse a J. Wojnara.
Z výše popsaného je jasně patrné, že vydávání experimentálních děl v posledních letech nabírá na intenzitě. Připočteme-li k tomuto trendu i řadu probíhajících či teprve nedávno ukončených výstav, kupř. expozici děl J. Valocha, B. Kolářové, E. Ovčáčka, J. Honyse, J. Wojnara, K. Adamuse, P. Rudolfa a řady dalších, můžeme s potěšením konstatovat, že současnou vlnu zájmu o experiment lze považovat za největší od 60. let. K tomu hodlá přispět i Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění, které pod vedením editorky Evy Krátké připravuje na konec roku 2007 vydání antologie teoretických textů k české vizuální poezii 60. let. Ta by měla obsahovat (kromě úvodní studie a komentářů k publikovaným textům) řadu zajímavých dokladů dobové diskuse o fenoménu nejen literárního experimentu. Dalším výrazným počinem by měla být souborná výstava děl českých experimentálních umělců, připravovaná pražskou Galerií Smečky na jaro příštího roku. A doufáme, že svůj oblázek do mozaiky přiloží i toto číslo Kulturně-literární revue Pandora a almanachu Wagon.
Všechny výše popsané akce a aktivity snad konečně objasňují otázku umělci, teoretiky i kritiky kladenou již od samotného zrodu konkrétní poezie: je literární experiment dávno vyčerpaným, slepým ramenem nejen slovesného umění, anebo má stále co říci?

Kateřina Tošková

 

Poznámky:

  1. citováno dle informačního letáku k pořadu Bestiarium, 1. 4. 1966, Praha, kavárna Viola
  2. J. Valoch: Klub konrétistů, katalog k výstavě Klubu konkrétistů 2 (20.9. – 11.11. 2001), Brno, Muzeum města Brna 2001
  3. A. Pohrybný: 30 let Klubu konkrétistů, katalog k výstavě v Českém centru, Stockholm, 2000
  4. J. Valoch: Brněnský okruh – in Zakázané umění 1, s. 141