ŠTEFAN "UNSEEN" LEŽOVIČ

Letní III

vánoce připadly na červenec
na koupališti jesle z tuku
hnědnou pod hvězdou betlémskou
kapři křičí
a tři králové už jdou
vystát si frontu na pivo

kdo vloží na žíznivé ruku?

advent si z máků spletl věnec
čokoládové pletivo
ježíšek s bílou polevou

 

Nedočkavá

Nejdražší ze všech, prosím o slyšení,
ke slovům psavce pozornost svou stoč,
za hřích se platí, vím a znám i proč,
co mi však uniká, co zřejmé není
- jak dlouho ještě, kolik utrpení
mne čeká a co vše si musím sníst,
abych tak odčinil své provinění?
Nestačí to už? Prosím, obrať list...

Snad ďábel ve mně našel zalíbení
a s úsměvem mne pobíd´:"Ke mně vkroč!"
Však co se zdálo vínem, je jen moč,
na stole jeho mlsky z práchnivění,
i když jsem to byl já, kdo při sklízení
těch plodů pomoh´, lží se nechal hníst,
teď krmí žalu hrozí přesycení.
Nestačí to už? Prosím, obrať list...

Jsou marné prosby? Marnější je klení?
Ach, bohové, jak žádat mám a oč?
Spirálo času, rychleji se toč,
odnes mou hanbu, já dám na modlení,
smaž vzpomínky - ti lotři zavšivení
v paměti mé mne stále nutí číst.
Kdy viny tmu zaplaší rozednění?
Nestačí to už? Prosím, obrať list...

Že žádám mnoho? Vím, tím jsem si jist
a přesto doufám, věřím v odpuštění.
Nestačí to už? Prosím, obrať list...

 

Špatná putyka

Hosté jsou zticha, jen mouchy vzduchem víří,
vypadá to, že chcípnul tady pes.
Kam jsem to, probůh, zase jenom vlez´?
Dle puchu soudě kuchař tuk krysí škvíří
a bloud za pípou pobaveně zavyje,
když říkám: "Kde je stůl pro poety?"
V ústech cvaknou zubů kastaněty,
pak s úšklebkem pronese dvě věty:
"Tak to ses splet! Ty chlastaj u Poézije..."

Zakmitá víčkem jak křídlem netopýři
a hned mne zve: "Sedni si, pij a jez!"
Já však chci být, kde mají múzy ples,
tak ptám se na ně, i když se při tom pýřím;
a krčmář vece: "Múzy? To spíš harpyje!
K půlnoci - to už jsou chlapi jetý -
- přijdou ty jejich, snad bajonety
maj v hubách, co to je za nálety!
Jo, Múzy...ty se vrtěj u Poézije!"

Začínám chápat, kam tohle všechno míří:,
splet´ jsem si lokál, až mě jímá děs,
k peklu se vydal místo do nebes;
hostinský ovšem začíná vtipem hýřit,
úsměv vřelý - samotné smrti kopie:
"Za verš ti těžko daj epolety,
jen tady zůstaň, ser na výlety
a pij! Že jsou láhve bez viněty?
Tady holt , hochu, nejseš u Poézije..."

A tak tu sedím, svou sudbou zkletý,
čekám až hospodský sklenici dolije.
Já s veršem chtěl jsem protančit léty,
objevit Snění i další světy...
"To sis měl, mladej, skočit do Poézije..."

 

podušičková

a rovnováha zimy je už vratká
s každým dnem na patro víc vzlíná sníh

vesnický hřbitůvek navlékl si
košili z horkých knotů tkanou

tady prý ležela nekřtěňátka

sirotčí svíčka ve mdlých stéblech
plamenem žhne na neshledanou
a večer slzí rosou

musí...