polosnem provoněná chvíle
srdce schoulené v ledu ví
proč mlčí k času vlasy bílé
že o strachu se nemluví
polosmrt poposedne v klíně
minuty mělní v nádechy
vráskami vyzdobené síně
útulek pustý
bez střech
Než zváben vůni sladší medu
vrhneš se růžím v ústrety,
chci poradit ti, jak jen svedu -
- jestli znáš sám, že pod květy
nejeden trn je zakletý
a oči zavřeš před tou bídou,
poslechni proslov poety:
květ vezme čas, jen trny zbydou.
Popatřme floutka, neposedu,
jak hýří, samé zálety!
Ač střídá slečny v rychlém sledu,
přec věkem skončí u mety
náruče tlusté Markéty,
nebo snad s roky sešlou Lídou?
Kde krása je, kde samety?
Květ vezme čas, jen trny zbydou.
Tak nalijme si pravdy jedu,
ať nejsme tu za poplety:
když číháme jak na posedu,
když podnikáme nálety,
píšeme kráskám sonety,
za vděk chcem vzít jen první třídou,
stále platí co před lety:
květ vezme čas, jen trny zbydou.
A my? Vyhrňme manžety
před zrcadlem či lesklou slídou
a ceďme trpce přes rety:
květ vezme čas, jen trny zbydou.
Klaním se k nohám kolmých kouzel,
já, muž v rovině ležící
se srdcem seschlým na lžíci,
ten, jehož nutí vlastní nouze:
"Pozři, aby ses neprobouzel."
Moct se tak vrátit k opici -
- ovoce a strach ze skvrn.
Nadýchnout krátce, křičet dlouze
s pelyňkem vzešlým na plicích.
Lákají k letu lumíci:
"Prozři, aby ses méně vzpouzel..."
Ovoce a strach ze skvrn.