***

Vzdal jsi to v noci
uprostřed věty
Skončený? Neskončený?

Proskočils do světla
nebo do zatmění?

Rozbřesk mrazí

Slyšíš
je tam však Kresba
skvělý Egli
a zbloudilý Graus

vzpomeň si
Tví žáci miláčci
a sebevrazi

Příběh prvý

Drobný, hezký, mysleli jsme – malý lord Fauntleroy, ale pospíchal na tramvaj, když měl
tatínek směnu. Od dvanácti četl disertace. Přinášel v aktovce staré mince a tisky, skláněli se
nad nimi u Pavlova psacího stolu.
Říkala jsem si, je to stejná tvář jako Pavel na té fotce z šestnácti. Takový mohl být jeho syn.
Nosil po doktorech kocoura s věčně prašivým uchem, Pavel se smál, nový by tě přišel
laciněji, nedal by ho však, ani kdyby byl beznohý.
Miloval Patricii, holku-myš, ale s duší, jak řekl Graus, s kterým se rozešla. Ale o tom
nemluvil s nikým. Netroufal si, netroufala si, jeden – ještě, jeden už ne dost dobrý pro toho
druhého.
Ráno vypadl kocour z okna a zabil se. Mattias Egli se zastřelil vzápětí, staromódní pistolí, na
kterou jsi mu před Vánoci půjčil dvě stovky.

Příběh druhý

„Není na to vysvětlení,“ řekl Pavel v září, „Krebsa se stal přes prázdniny geniální. Něco se mu
rozsvítilo v hlavě.“
O přestávce postával na dvoře, blížil se loudavě, urostlý, opouzdřený, nedával se. Chtěl dělat
čistou filozofii, půl roku chyběl, hrál šach sám se sebou, nemohl vyhrát. Čekal na dvoře, byl
duben, na střeše pracovali pokrývači.
„2000 franků je přece dost.“
Smál ses. „Za nicnedělání, ale ne za pořádnou práci.
Usmál se. „To jste celý vy.“
Když zazvonilo, podal ti ruku, nikdy předtím tak neučinil, odešel na záchod a oběsil se.
Rok si vedl záznamy, složitý systém bodů. Bilanci podtrhnul. „Jediný, koho jsem si tady mohl
vážit, je pan Buksa.“

Byl jsi bledý jak smrt. Vrátil ses z pohřební hostiny a řekl jsi: „Já už vím. Krebsa žil mezi
samými klokany a měl chudák zato, že jsou mu vlastně nadřazení.“

Příběh třetí

Mezi náčrty a poznámkami zbyl i nedokončený spis Šimona, písaře při úřadě Otců města
Jeruzaléma, ex offo obhájce mrtvých, nemajetných a nepřítomných. On to byl, kdo se ujal
trestní věci Ježíše, syna Mariina, narozeného v Betlémě, příslušného do Nazaretu, tesařského
pomocníka t.č. bez pracovního poměru, a sepisoval žádost o poshovení, protest proti rozsudku
smrti ukřižováním, neboť rozsudek odpírá platným normám římského práva.
Žádost nebyla dopsána, stránka o smrti na kříži je prázdná. Jen na okraji dvě sotva čitelné
poznámky. „Všechno to děláme, abychom takhle umřeli sami.“ „Není pochyb, že jest to
hlavně žal.“

*******

Bože můj
neměli jsme nikdy jistotu
že žít je samozřejmé
a nárok na to slušný
Nebyli jsme vlažní
Jestliže jsme první
vyklízeli pole
nehnala nás bázeň
ale stud
Tedy pýcha
První hřích

(Zádušní básně za Pavla Buksu)

*******

A jednou každá z nich
v koupelně ve dveřích
dopustí
poslední porážku

To potom s úlevou
a téměř pobaveně
přihlížejí té pokálené
cizí staré ženě
co se už neštítí
odsouzená navždy k bytí
jako k nebytí

Co však ty malé holky v nich?
Ty které sťala
ještě jim nebylo dvanáct
samotná láska
samotná zrada

Ty plavé s lilií
co za noci lítaly
nad dlouhými temnými vlnami
s kolínky sevřenými

Už brzy půjdou
do té hnědé tmy
kde otcové odloží brnění
a na zlatém listí je nazí
budou milovat jako muži

a matka ta svatá
pod plachetkou
tam nebude
odejde do kláštera

a milenky zdřevění
a upadnou jim ruce

a tam v té tmě
kam každá půjde sama
těm malým holkám zas
přiroste uťatá hlava
a jejich rozbité srdce
se zcelí

a ony už navždycky
budou milovat
jak milovaly jen jednou
tak úplně
a bez viny
muže
který je otec a bůh

(Babí hodina)

***

Oni si skutečně
objednávají na kusy počet
živých koček
s vyloupnutýma očima
a slepé feny

Tento kruh –
vždy dvě a dvě krvavé
jamky a tmu –
Básník přehlédnul

Lidé podnikají
Jsou pracovití
Ve dne v noci
dlabou z hlav zaživa
drahokamy

Jednou až pominou
už bez sebe a v pláči
budou ty oslavené oči
vkládat zpátky

***

Pane Ty víš
o úzkostech toho dítěte
že se probudí
u studny v cizí vsi
sirotek bez matky

Ty znáš jeho tajné hry
za matčiny nemoci

Matka je nemocná
Umře aby se netrápila
Dítě je samo
Umře aby se netrápilo
Pes je opuštěný
Umře aby se netrápil
Postýlka a dům shoří

To dítě Pane
se nebálo smrti

V šesti
s prádelní šňůrou kolem hlavice postýlky
zkoušelo jaké to je
se oběsit

***

Rok trvalo to štěstí mami
když ti alejí mezi rybníky
chodilo dítě tvým dětstvím

a mně se s tebou
děly pohádky

Po roce jsme se vrátily
do světa domů

kde ty ses každé tři týdny
musela chodit hlásit

„Kdybych se nevrátila
jdi k paní Hofmanové
ona ví co má dělat

Tou větou mami
začalo moje vyhnanství
a čarování

Ty jsi však tehdy
už obrůstala kůrou

navždycky

***

Tenkrát v noci tati
ses ke mně vrátil
a vzal mě do náručí

Venku číhala
v pláštěnce s kápí
postava s uťatýma rukama
okrouhlé průřezy bílou a rudou tkání

Přesto jsem plakala štěstím

Nikdy jsem o tom
neřekla nikomu
ani slovo

Mé tajemství
se neproměnilo
v sen

(Nyní)

***

Když sní
vidí tuhou tmu
zná úlek pádu ze srázu
a zezadu tupý úder
do hlavy

Volá mi
ať za ní přijdu do té staroby
kde není s kým mluvit

Pak se však stydí
že se nedokázala vyhnout smrti

a leží a mlčí

***

Jednou to přijde
smrt ve vlastním těle
čistém a spořádaném
jako byt

kde ve zdi vlhne cihla
roste houba
šíří se tíseň

jíž se nezbavíš

***

Zbývají ti
oslnivé stavby v slunci
jejich nesmrtelný tvar

Chceš do Řecka

Vyhni se však
kaktusovému poli
hnízdí v něm přízračné
podoby smrti

vnitřnosti zeleně

***

Nebraň se
Tvá skvělá levá hemisféra
narazila

Zbývá ta pravá otevřená
pro tvého Mahlera a Bacha

Pro jiné vzorce existence

Chceš je snad popřít
stejně jako Boha?

***

Na postelích utonulé maso
plesnivé nehty
jámy úst

Nespící spící oči

a život pouštěný do žil
přivazovaných k mříži
fáči

Nechte ho být
když šmátrá po kanyle
je to můj brácha
a už chce pryč

***

Bože
jedli jsme zakázané
a vyhnaní v hříchu
žili krvavě

Té podřezané úzkosti a hrůzy
co jsme spolykali

Z Boží milosti
ze svobodné vůle
všehopáni

A teď jsme na řadě

***

Taky jsme přibíjeli na dveře psy
o výročí

že neštěkali
když byl ohrožen Řím

Tys Pane na kříži
volil Boha

ale ti psi?

***

Večer před Velkým pátkem
však děti sní
jak Tě osvobodí z vězení
aby Tě nebili jako toho koně
co upadl na dláždění

Pane dej jim
ať na louce v ráji
potkají toho koně
a taky ty psy

Rabboni

(Předkonec)