MIROSLAV VÁCLAVEK

Člunky
Příběhy doby, lidí, života a smrti

Člunek není malá loď. Je to dřevěná kolébka, z níž namotaná nit, kterou dřevěné páky tkalcovského stavu přehazují tam a zpět, tká látku jako osud, když kdosi nahoře tahá za osnovu.

Jestli něco nemá kontinuitu, je to můj život. Stále začínám, stále končím a přitom jsem. Jak jinak, když člověk přijde na svět v Sudetách. V kraji vyvráceném z kořenů, který je i není. V prostoru vykloubeném ze staletého řádu a v tichu, které je v Černobylu a tady. Když zapomeneš, že je noc, je slyšet spousta hlasů, které před půlnocí šeptají švabachem. Mluví jakoby zbaveny slov. Hovoří rez i rané jeřabiny a ani opuštěná ptačí hnízda nejsou taková, jaká by měla být. Jsou stejná jako místní města. Studená a prázdná. Sudety symbolizuje nejvíce ze všeho nuda a polovičatost.
     Takhle by to asi vypadalo na celém světě, kdyby ho dobyli a kolonizovali Hanáci. Stejně jako Moravské Sudety, kam vyrazili s povozy a peřinami v poválečném stěhování národů. Na Madagaskaru by mohli se všemi pepřovníky zatopit, protože Hanák zná jen sůl, kmín a majoránku. Když přišli, lehli si do ještě teplých postelí a na plotně bublal nedělní oběd těch náhle zmizelých a čas se zastavil. Dodnes.
     Celé Sudety jsou jako ohromná loď nalezená v Bermudském trojúhelníku, jejíž lidská posádka se záhadně rozplynula jako ranní opar.

 

Melíšek

Když jsem chodil ještě do mateřské školy, oblékali nás tam do jednotného úboru z punčocháčů a ústavní košile. Někdy nás i bili. Zvláště ta malá zrzavá pihovatá učitelka, která bývala cítit potem a závodní jídelnou.
     Malé uniformované děti, jejichž neméně uniformovaní rodiče je tam přes den odkládali odcházejíce do fabrik, které za dlouhých zim žhnuly okny do jinak pustého prostoru jako jakési mnohooké dýmající zvíře.
     Byl podzim. Lhostejně civící ptáci, co letos neodlétli, posedávající na okrajích větví jako penzisté. Mlha, z níž vyčuhují jen tu a tam konečky prstů a kontury náhrobků. Ze stromů visely cáry kůry a listí padalo do otevřeného hrobu. Do něj právě spouštěli malou bílou rakvičku, v níž ležel Melíšek. Chodil s námi do školky a jednoho rána tam nepřišel. Nikdy jsme si tam, ani nevím proč, spolu nehráli a už nikdy ani nebudeme.
     Bydlel naproti našemu domu, a když přebíhal bývalou císařskou, nyní státní silnici, vběhl přímo pod projíždějící auto. Ležel s rozdrcenými plícemi v té malé rakvi, která klesala jakoby ke dnu, a jeho mámu drželo několik mužů, protože jí právě pukalo srdce. Chtěla tam skočit, strašně křičela tou největší bolestí a šla jí pára od úst, až nakonec klesla na předprseň hrobu, jako by ztroskotala na pustém ostrově nebo ji střelili jako laň.
     Když jsme házeli dolů rudé karafiáty, tak padaly pomalu. Dopadaly měkce jako malá zapadající slunce, neslyšně jako slzy a pokrývaly bílou rakev jako malá srdce. Potom hrst hlíny, která probouzela ozvěnu v rakvi. A potom odejít. Nejdříve čerstvá hlína a holé prázdné místo na povrchu země. Potom tráva. Potom bodláčí. Potom nic. Čas bere vše. I hroby.

 

Aleš

Na opuštěné hrázi rybníka zůstalo pár chomáčů trávy. Jako na hlavě muže, který si ne a ne přiznat, že mu ubývá vlasů, a tvrdošíjně maskuje nadcházející plešatost přehazováním vlasových stébel namísto toho, aby se jich zbavil. Vlnky vody čeřené předpolední brízou přicházely z hřebenů hor a hladina, na níž v létě tančily vodoměrky a na niž dopadala těla jepic, byla chladná jako kůže mrtvého. Aleš byl stejně jako jeho rodiče cigán. U nich doma byl nepořádek, bylo to tam cítit kyselým zelím a hnilobou odpadového dřeva, kterým topili v kamnech. Jeho otec, kterému říkali Šaplin, byl věčně v kriminále, a když si v jednom krátkém období, kdy neseděl, pořídili nový televizor, tak jsem ho pak jednoho rána viděl stát vyhozený před šopou. Byla v něm zaseknutá sekyra, protože tehdy ještě nebyl bakelitový svět jako dnes a všechna jeho černobílá elektronika a tajemně žhnoucí elektronky byly zaklety do dřevěné bedýnky. Asi večer předtím na jediném dostupném programu nevysílali nic, na co by se dalo dívat. Stejně všechny televize tenkrát byly jen o trochu lepší rozhlas po drátě. Přeladit nebylo kam.
     Šopa je moravský název kůlny pro všemožné harampádí. Děda měl dvě. Zůstaly v nich po něm rezavé ohnuté hřebíky, rumpál, modře natřená ocelová pila na dřevo a nápis na dveřích. Dílna, národní podnik. Zdánlivě samé zbytečné věci.
     Bylo to už ve vrcholném a studeném jesenickém podzimu, kdy jsme s Alešem u rybníka objevili vor. Přihnal ho ten větřík a on se pohupoval na vlnkách jako utopencovo tělo, protože jej řasy, jimiž byl pokryt, a voda, která do něj nasákla, stahovaly pod hladinu. V mezerách dřevěné paluby bylo vidět černou hlubinu a slunce hledalo pomalu cestu za obzor. Aleš udělal krok na vor a odrazil se od břehu.
     Vrtošivý vítr v ten okamžik změnil svůj směr a začal vát zpět k horám. Dnes tomu říkají termické proudění. Dnes vůbec téměř všichni vědí všechno. Ale tenkrát se jen změnil vítr. Dřevěný Titanik malého Aleše odnášel jako tající kra doprostřed černých vod. Uprostřed rybníka náhle přestalo vát. Vor se zastavil a začal se nořit ke dnu. Nejprve to byly podrážky bot a poté boty samy, co se ponořilo pod hladinu. Malá postavička, které jako by někdo amputoval chodidla, začala bezmocně šermovat rukama a volat o pomoc.
     „Aleš se topí!“ Ta zpráva se roznesla rychlostí blesku. Každé neštěstí, a zvláště to, které ještě probíhá, přitahuje lidi. Jako jedna z prvních na hráz rybníka přiběhla Alešova matka. Po nějaké době se se Šaplinem rozvedla, vzala si bílého a Šaplin se upil k smrti. Ale teď stála na břehu a její mateřský instinkt, který je stejný u lidí všech barev pleti, ji vedl k tomu, že skočila do vody, aby své dítě zachránila. I v zimní bundě a v botách. Bylo to stejné, jako by skočila do sklenice s po amerikánsku vychlazenou Coca Colou, v níž plavou střípky ledu. Po několika tempech pod hladinou se vynořila její zsinalá tvář. Nahmatala břeh, k němuž se podvědomě obrátila, a pomalu vylezla ven. Oblečení na ní směšně viselo jako na hastrošovi a ona plakala strachem a bolestí ze zimy.
     Dlouho jsem poté neviděl nikoho se tak upřímně smát, jako všechny ty dobré sousedy. Tolik legrace se nevidí ani v televizní estrádě v sobotu večer. Vor se potápěl čím dál víc a lidé se začali těšit, že uvidí, jak se utopí cikánské dítě. V tom někdo rozhrnul dav, počal nad hlavou čímsi točit a mocným hlasem zvolal: „Tož sa chytni, přitáhnu ťa!“
      To můj děda v poslední okamžik z jedné ze svých šop přinesl lano, na němž byl přivázán kus dřeva. Roztočil ho nad hlavou jako posvátný papuánský rituální předmět, jímž tamní domorodci plaší smrt, a vrhl jej doprostřed rybníka. Lano dopadlo těsně vedle Aleše, který ho opatrně zvedl z vody, a děda začal přitahovat. Lano projíždělo mezi prsty, až se o dlaně jako háček zaseklo navázané dřevo. Děda táhl Aleše i s vorem ven z vody jako velkého sumce, kterých se na řece Moravě něco nalovil.
     Zklamaní sousedé se zamračeně začali rozcházet do svých domovů. Začínaly televizní noviny a slunce definitivně ten den spadlo kamsi daleko. Go west beautiful sun. Go west. Oni zůstávají.

 

Milan

Milana našli rodiče na půdě rodinného domku dva týdny po jeho smrti. Tedy to, co z něj zbylo. Protože to bylo v létě. Milan byl můj nejlepší kamarád, a když jsem odjížděl na vojnu, jel se mnou až do Olomouce a tam běžel za rozjíždějícím se vlakem, dokud se z něj nestala malá tečka na obzoru. A ta dálka mezi námi tam zůstala už navždy, aniž bych to věděl, když jsem tehdy zavíral stahovací okno. Tak mizí lidé. Do neviditelna. Osudy je unášejí od sebe tak daleko, dokud se nerozplynou v nehmotné vzpomínky uložené v neuronech lidského mozku jako v nebi.
     Milan byl mánička a já jsem jí chtěl taky být, a tak jsme spolu založili kapelu. Hlavou dolů. Chodívali jsme zkoušet do obrovského prázdného starého bývalého statku, který jeho majitel, věčně vykulený Cholasta, nakonec po roce 1989 jakémusi šíbrovi prodal za pět tisíc. Pokaždé, ještě než jsme se s dalším členem kapely, Domovcem, stačili úplně opít, provozovali jsme chvíli nefalšovaný underground. Kytara, na niž hrál Milan, byla připojena k podomácku vyrobenému kombu, já jsem tloukl do bicích, které mi zbývá dodnes zaplatit, a na Domovce zbyla odněkud vypůjčená skuhrající basa.
     Jednou, když jeden z večírků měl spád, rozevřely se zprudka dveře a v nich se zjevila oslnivě svítící svítilna. Dvé služebních očí cvičeného vlčáka zářících z temnoty na chodbě dávalo tušit, že se nejedná o jen tak obyčejnou návštěvu. To se hlídka VB konečně odhodlala rozkrýt tajemství Cholastova statku. Tajemství jeho zvuků. Tázavý kužel světla se ve spoře osvětlené místnosti zastavoval na obličejích známých firem, jejichž přítomnost se dala očekávat, a pokračoval dál. Když se z temnot ale vyloupl opilý obličej jejich nadřízeného, bylo to velmi nečekané. Příslušníkův prst vzápětí zhasl služební svítilnu, bylo slyšet, že úd toho smutného státu neviditelně zasalutoval, že hlídka kvapně odchází pryč a že vlčák zklamaně cvakl čelistmi. Ve věži kostela svatého Michala, kde mne křtili, odbilo jakousi noční hodinu a ptáci polekaně zašelestili svými křídly.
     Pak jsem se oženil a odstěhoval. Opilého esenbáka jeho kolegové vyhodili za pár let potom a pár měsíců předtím, než by dostal nárok na výslužné. Trvalo mu poté i tak jen velmi krátce, než si démon alkohol přišel pro jeho duši. S výslužným by to bylo jen o něco dříve.
     S Milanem to vlastně nebylo jiné. Jednoho dne, jak jsem slyšel, si zalezl doma na půdu. Rozevřel si papírovou krabici od pračky, vlezl do ní, zavřel za sebou víko krabice a otevřel si láhev s toluenem. Asi už tam nechtěl být. Nadechl se a už se neprobudil. Důvod není. Prostě se to všechno stalo. To musí stačit. Dnes je z něj obličej vyleptaný na náhrobní desce z vyleštěné černé žuly. Kousek od místa, kde leží Ríša. Ten se utopil v Kanadě. Občas, když navštívím své rodné město, tak se za nimi stavím, když se mi už nepovedlo umřít mladý a už se mi to ani nepovede. A když nepřijdu příliš dlouho, přijdou za mnou oni a pak jdeme spolu na pivo. Jako kdysi. Není to tam tak zlé.

 

Vánoce

Byla doba dávných Vánoc. Televizor v rohu místnosti pomrkával, jako by usínal, a všichni v pokoji klimbali. Venku bylo slyšet, jak mrzne, a sníh byl bílý jako kosti těl mých minulých životů. Ti, kdo šli, nebyli slyšet, jejich kroky tichly ve sněhu, který padal a padal. Na oknech byly neproniknutelné obrazy mrazu a vypadaly jako krajiny z cukru, který se dává na okraj sklenic se svařeným vínem, aby poté roztál na rtech.
     Na tropické ovoce z plastu pomalu usedal prach, když se okenní tabule najednou komicky prohnuly, jako by nebyly ze skla. Poté se s ohlušujícím rámusem roztříštily a střepiny ostré jako břitvy spolu s kusy ledu narazily do stěny stojící proti oknům. Celý dům se roztřásl ohlušujícím rachotem a dovnitř obýváku přilétal z temnot černý led. Nikdo nevěděl, co se stalo, a všichni zkameněli.
     Jen babička vykřikla, že je nálet, ve zlomku vteřiny mne vzala do náruče a chystala se se mnou seběhnout do sklepa, kde byly vzduchotěsné plechové dveře s klikami na uzavření protileteckého krytu, kdysi vystavěného Němci. Babička zažila válku, když fronta dlouho a krvavě přecházela Veselí a všichni museli týdny žít v lesním bunkru, který tam vykopal děda. Když ztratila své mateřské mléko a její malý syn plakal hlady a žízní, tak vyšla z lesa k řece Moravě, kde na jednom břehu byli Němci a na druhém Rusové. Aby mu zachránila život a on se mohl stát inženýrem.
     Tam zvedla plačící dítě do vzduchu, poté ukázala na prázdnou láhev s mlékem a na Veselí, kam pro něj musela jít. Poté prošla před stovkami hlavní a chvějících se prstů na spoušti tam a zpět, aby na ty okamžiky nastalo ticho a klid zbraní a lidská jatka na chvíli ustala. Válka pro ni nikdy neskončila, i když poté kolem nich jednoho dne proběhli rumunští vojáci ve svých olivových uniformách a potom už bylo jenom ticho a pohřbívání.
     Proto když z okenních tabulek vypadávalo rozbíjené sklo a třásl se dům, byl to nálet. I když se vlastně stalo jen to, že fréza na sníh a led, poháněná motorem ze sovětského tanku, spustila před domem, kde jsme bydleli, a bombardovala fasádu nikoliv žhavým olovem, ale ledem a sněhem. Na druhý den přišli sklenáři a vyměnili okna i okenní tabule a Vánoce zase mohly pokračovat dál a všechno v bytě vonělo kytem a televize zase blikala v koutě jako černobílá svíčka. Hvězdy byly tam, co včera, a chvěly se jako řasy ženy a ráno bylo vidět stopy zvířat, která se přišla z lesa podívat na dům, co svítil ve tmě. Když jsem poté vedle jejich stop vkládal do sněhu své dlaně, byly tak stejné.
     Včera jsem jí zapaloval svíci na hrobě. A na rozptylové loučce tály tiše stopy nočních zvířat a lidé ponořeni do sebe chodili jako v mlhách. Byly Vánoce. A pak jsem ještě směl odejít.

 

Oheň

Na poli před činžovním domem, v němž jsme bydleli, stojí kaple v Lipkách. Vedla k ní cesta z kočičích hlav, která končila u zamčených vrat kaple, kde si žena vytesaná v soše probodávala své srdce. Socha byla z bílého mramoru, a když jsme jako děti chtěli dostat strach, chodívali jsme se na ni dívat. Tolik v ní bylo lásky.
     V kapli byly malby na stěnách vyvedené malířem Handkem, a když se tam ženil poprvé můj bratr, měl jsem dost času, abych skrze ně pohlédl až do nebe. Střecha kaple byla z měděného plechu, který časem zestárl a zezelenal a stal se součástí obzoru a soumraku. Několik desítek metrů od kaple stála v poli stodola. Nebylo na ní vlastně nic hezkého ani zajímavého. Celé roky si jí předtím nikdo ani nevšiml. Ale teď z ní vzhůru k nebi pršely tisíce jisker jako kapky deště z bouřkového mraku a byl slyšet hluk. Kvílející sirény temně červeně namalovaných hasičských aut, z nichž jedna přes druhou se řinuly ven hadice jako střeva z roztrženého lidského břicha. Jako z břicha toho strojního zámečníka, co jednoho dne v rýmařovské Hedvě nacpal železnou trubku Travexem a pak se v ní snažil vyvrtat otvor. Ona vybuchla a on neměl ruce ani oči a zakopával o svoje střeva, protože mu visela ven až na zem.
     Modré záblesky majáků šlehaly temnotu jako důtkami a lidské stíny malované na zdivo kaple se zvětšovaly a zmenšovaly podle toho, jak voda tryskající z ústí hadic zasahovala oheň. Byla zima a povrch sněhu přes den prošlý náhlou oblevou večerní mráz sevřel zase do ledu. Každý krok znamenal šlápnout na zamrzlou hladinu a probořit se. Bylo to jako jít krajinou zrcadel a zanechávat za sebou jejich prázdné rámy. Byl jsem malý a cítil jsem ostří ledu, jak mě řeže do lýtek. Krok za krokem. Krystaly sněhu spadlé do bot mne pálily na chodidlech, jak tály, a voda se mísila s mojí krví v růžové víno. A pak jsem se zastavil a už nikdy jsem neudělal jediný krok. Všichni kolem mne proběhli a nyní stáli přilákáni ohněm jako můry na okraji pole. S očima, v nichž se zorničky stáhly v malé tečky za větami všeho, co kdy v životě řeknou, a před tím představením plamenů. Aby pak zase běželi kolem mne domů zvěstovat oheň.
     Stodola plná slámy z vymláceného obilí řvala ohněm jako nemocné zvíře a sníh kolem ní se roztahoval v temný kruh. V ní hořely tři děti, které si tam chodívaly hrát, a jedno stálo zajaté ledem. A ani jedno nebylo slyšet.
     Mlčím dodnes, když slyším oheň. Sednu si k němu, on kreslí stíny mého pomíjivého těla někam za mne a já čekám, že se někdo zastaví, dá mi ruku a odvede mne domů. Určitě tam už o mě mají strach.

 

Hlas

„This is the Voice of America, this is international broadcasting for Czechoslovakia“, zazněl pevný hlas jinglu, zurčící melodickou angličtinou jako průzračný pramen, každý den v devět večer. Pak kapela odehrála řízný Yankee Doodle a kolem rádia se začala tvořit světelná aura. V reproduktorech praskalo, jako by v rádiu hořel oheň, a hlasy se chvílemi ztrácely v atmosférických poruchách a v hluku komunistických rušiček. S ušima nalepenýma téměř na membráně reproduktoru jsem se snažil zachytit každé slovo, které přicházelo z tam odsud. Zhasl jsem modře čadící zářivku a okolo mne byla temnota rušená jen světly zvenku. Za dveřmi dílny pomalu tichly stavy a z hluku se vylupovaly jednotlivé zvuky. Smích. Věty. Bezstarostné pohvizdování. Bzučení sodíkových výbojek za plotem fabriky. Ale já jsem naslouchal poselství. Doplňoval jsem ztracená slova jako ve křížovce, napínal jsem smysly k prasknutí a prsty od šmíru, které se ztrácely ve tmách, jsem jemně pootáčel bílým knoflíkem na boku přístroje, abych neztratil signál. Já na jiné planetě. V jiném čase a prostoru. V jiné galaxii, oddělené ostnatým drátem.
     Když nám občas přišel nějaký pohled z tam odtud, vzal jsem ho do rukou a on zářil. Na něm byly ze tmy svítící mrakodrapy vypadající jako kosmická loď neznámé civilizace. Neskutečné krajiny s palmami a průzračně modrou vodou, jakou jsem nevídal ani ve snech. Města jako upečená z veselého cukrkandlu, a když na něj člověk přiložil ucho, šuměl dálkami jako moře v mušli.
     Na stole se vedle rádia leskl celofánový list, na němž němě osychaly zbytky pařížského salátu, co se dal koupit na svačinu, a vypouklé bříško lžičky vyleštěné ústy směšně karikovalo rozpraskaný strop dílny do křivých úsměvů, co zaschly lidem na tváři kteréhosi Silvestra u televizní obrazovky. Podsvícený štítek rádia zářil jako Betlémské světlo. Jako malá Socha svobody. Schoulil jsem hlavu mezi ramena a oknem jsem viděl, že počaly padat hvězdy. Byly neslyšné a zanikaly jako dny. Byl konec srpna a čekaly mne celé roky tmy. A já jsem to věděl. A nikdo mi je už nevrátí zpět. Jediné, co z toho ve mně zůstalo, je Hlas Ameriky, co zněl jako ze staré poškrábané gramofonové desky a nenechal mě v tom samotného.
     Když sem do Sudet pak přijela na začátku devadesátých let s rodiči dcera tátova kamaráda, který uprchl s ní, když byla úplně malá, a se ženou do Austrálie, a ona to všechno uviděla, rozplakala se a se slzami v očích svému tátovi děkovala, že u toho nemusela a nemusí být. Potom odletěla zpět do svého světa žít svůj dlouhý a šťastný život.
     Zkusím dnes večer zapnout to staré rádio. Třeba tam čeká někdo, kdo chce něco dopovědět.

     I heard you on the radio. Some other time. From some forgotten studio. Way down the line.
     So long, so long I've waited now. To hear you again. That song, that song will still remain.
     Become an old friend. And now, the tears are in my eyes. The sound you can't disguise.
     The truth comes back from lies. And all I want to hear.

     Voice of America, ooh, America
     Voice of America, ooh, America

 

Smrt mouchy

Před nuceným výsekem stála fronta lidí až do křižovatky. Prodávali tam maso ze zvířat v posledním tažení lidem, kteří nevypadali, že jsou na tom o mnoho lépe. Na vozíku, na němž se na prvního máje vozíval velký buben pionýrské dechovky, do něhož tloukl kluk se šátkem na krku a za nímž kráčíval jako tibetský mnich další s ohromnými činely, byla taška s nákupem, kolem níž kroužily mouchy.
     Paní, co už nakoupila, si bzučivě povídala s jinou. Mouchy cítily pach krve, masa a vnitřností prosakující novinami, do nichž byly zabaleny. Lezly po velkých písmenech titulní strany, jako by si je četly. Přistávaly na velkém pecnu chleba a několika bramborách od hlíny, co trčely z tmavě hnědého sáčku.
     Některé vlétly dovnitř výseku a kroužily u stropu jako malí ptáci. Než je přilákala bledá plocha nemytého skla oken za špínou zažloutlými záclonami. Tam visel muší hrob.
     Pokaždé to bylo stejné. Na žlutý papír mucholapky usedla moucha. Složila křídla a párem předních nohou si čistila své oči složené ze stovek šestihranů.
     Řeznice s rukama až po lokty od krve se otočila a plácla uřezaným kusem masa, až ručička váhy poskočila k okraji číselné stupnice. Na druhou stranu váhy přihodila železné závaží s kroužkem na špičce jako v nose býka. Ještě než se ručička ustálila, hbitě zabalila zvířecí tkáň do úvodníku Rudého práva a vyštěkla cenu. Když vracela drobné, tak se moucha chtěla vydat na další let. K váze. Ale její hmyzí nohy beznadějně vězely v lepkavé pasti, z níž nebylo úniku. Muší křídla se zoufale chvěla a žilky uvnitř se nalévaly průsvitnou krví. Nejdříve se přilepilo její levé křídlo. A potom to pravé. Muší tělo se bez pohnutí pomalu potápělo do povrchu mucholapky, až zbyly pouze barvami hrající oči. Pak počaly pohasínat. Kousek po kousku. Šestihran za šestihranem tmavly a sleply. Až byly černé jako krev mrtvého.
     Z fasády výseku upadl kus omítky a roztříštil se na chodníku. Rudé prapory trčící ze zdi byly zplihlé bezvětřím. Z porcelánových izolátorů zapomenutých na stěně trčely do prázdna rezavějící zbytky drátů a fronta se posunula. Paní si šátkem otřela zpocený obličej a nasadila si jej zpět. Utápěla se pomalu i s ostatními na povrchu té velké mucholapky, na níž žila. A její náramkové hodinky přestaly jít. To čas právě odlétl někam pryč. Přesýpat písek v hodinách.

 

Ze spaní

Do ulice, co končila v kamenné stěně lomu, tekly bílé potůčky vápna a písku. V rezavých barelech, v nichž se vápno hasilo, byly hladiny vody sevřené krustami krystalů tenkými jako víčka a trčela z nich ven dřeva, jimiž se vápno sednuté na dno zase rozmíchávalo. Některé domy z rudých cihel zívaly ještě prázdnými okny, a jiné, ty z bleděmodrých tvárnic vyráběných z elektrárenského popela, byly pórovaté jako tvář dospívajícího. Když byl konec pracovního týdne, tak ulice hlučela míchačkami, sykotem otevíraných piv a hrajících tranzistoráků. Vyrůstaly tam betonové základy i podezdívky z kamenných kvádrů. Vnitřkem hrubých staveb trčely k nebi komíny a trámy krovů vypadaly jako žebra nějakého velkého zvířete ohlodaného supy. Tamtudy vedla jedna z cest.
     Jít na jejím konci doleva znamenalo přijít na hráz rybníka, která když jednou po bouřce praskla, obnažila jeho dno i se vším bahnem. Bylo to jako nahlédnout do něčí duše. Rýhy, v nichž se plazily v posledním zbytku vody ryby, které teď leží s tlustými bílými břichy nahoru jako turistky na břehu moře. Dětské kočárky pro rybí potěr i rezavé rámy kol. Kameny a znamení proudu. Ze stébel trav a orobince rostoucího u břehu visely do prázdna girlandy žabích vajíček, v nichž již počal pulsovat život. Teď je ale pomalu slunce sušilo jedno po druhém a malé černé pohybující se tečky zpomalovaly své pohyby v houstnoucí tekutině uvnitř, až ustaly docela.
     Když se šlo doprava, tak úzká stezka vedla podél potoka vytékajícího z rybníka. Ubíhal pod kapradinami a stvoly kvetoucích rostlin přes malé splavy a přetékal hráze malých jezírek, v nichž se ráchaly děti. Tam se míhaly jako šipky malé rybky. Plůdek, který nikdy nestačil pořádně dorůst a skončil v klepetech raků, co se pozpátku poděšeně míhali v písku na dně, nebo v kusadlech dravých larev. Pak potok zmizel v černém ústí mostu. Stačilo se přikrčit, rukama se dotýkat vlhkých kamenů na zdech a se zatajeným dechem vidět, jak odraz těla dosud patrný na ubíhající hladině potoka černá a mizí, aby se o chvíli později chvěl na druhé straně. Uprostřed zahrady, v níž rostly ocúny a kvetly ovocné stromy se svatozáří včel.
     Když se ale šlo rovně, tak cesta vedla ke kamennému čelu lomu. Ve svahu tam byla vylámána kolmá stěna, v níž byly žíly křemene a slídy. Dávno se v něm netěžilo a už jen roční období ulamovala z jeho stěn pláty kamene, jež se s chrastivým třeskotem jako díly domina kamsi řinuly u paty lomu. Po obvodu lomu vedl chodník, z nějž do prázdna rostly keře a útlé břízy. Úplně nahoře byla hloubka. Dole běhali mravenci po svých stezkách kolem novostaveb. Byl slyšet šum drolících se kamenů a letící oblaka se dotýkala vlasů.
     Tam jsem vypustil papírového draka. Stoupal nahoru, až se téměř ztratil. Provázek, který jsem držel v rukou, se napínal a zase prověšoval, podle síly větru. Kolem nezvaného hosta tam vysoko v oblacích zvědavě kroužili ptáci a já jsem dopsal dopis. Navlékl jsem jej na provázek, naposledy jsem se na něj podíval a pustil ho z prstů. Vylétl nahoru jako pírko a mizel, až se z něj stala malá vločka a potom nic. V dopise bylo to jedno slovo, ke kterému když dospěješ, podělíš se o něj s bohem, anděly a papírovým drakem. Až budeš spát, napíšu ti ho prstem na záda. A ty jej řekneš ze spaní.

 

Tkalcovna

Když mi bývala dlouhá chvíle, chodíval jsem za mámou do práce. Pracovala úplně nahoře, kde bylo celé jedno patro zaplněno regály a vozíky se všemožnými látkami na export. Kněžské ornáty protkané pravým zlatem a stříbrem. Těžké brokáty. Ještě nesestříhaná látka, z níž se šily kravaty i role afrických šátků, lehkých a barevných jako sen po milování. Výtah, jehož klikou jsi řídil cestu nahoru nebo dolů, v pravidelných intervalech zastavoval až tam nahoře a s plechovým zahřměním dovážel další a další látky. Všechno, co se kolem toho dělo, bylo tajemné a neproniknutelné. Výhled do daleka z řady oken probíhajících kolem celého patra. Hlasy z neustále zapnutého rádia. Vůně látek i papírů a žen. Stoly se zásuvkami, kde si ukrývaly své sny. Elektrické stroje s numerickou klávesnicí, kde se hbitě jako pavoučí nohy pohybovala ramena s číslicemi na koncích, bušily do úzkého bílého papírového svitku. Někdo jako na bohoslužbě provolával litanii nekonečné řady čísel a další ji zapisoval a na zemi se vlnil zdánlivě nekonečný papírový pás vylézající z hrdla přístroje. 2765, 9678, 8076, 4376, 8364, 6012, 7630, 8817, 5012, 8941, 3891, 8632, 4723. A červeně součet, znamenající snad letopočet konce světa. Stačilo mi být zticha a dívat se a naslouchat a hledat smysl. Když mě potom máma prováděla přes celou fabriku zase ven, šli jsme přes tkalcovnu. Lítací dveře jako z americké grotesky vyplivovaly lidi a hluk. Když se kolébavě zavíraly, hluk se tišil jako vlny, než někdo spěchaje zase rozrazil jejich poloviny a on byl ohlušující a hmatatelný. To stovky tkalcovských stavů tkaly jako obrovští pavouci sítě svých látek. Tisíce člunků se proháněly mezi osnovami jako v boží fabrice na osudy a barevné nitě protkávaly látku jako dny naše životy. Vlákna se třpytila, prosvětlená stovkami zářivek, a v nich, jako mouchy polapené v pavoučí síti, lidé. Tkadleny, seřizovači, mistři, marně se večer snažící ze sebe smýt ta neviditelná vlákna, jež jim dovolovala jen poodejít a jimiž byli připoutáni k hluku a strojům, nevědomky tak tvoříce odraz samotného nebe. A papírové karty se jmény na vrátnici, označující cinknutím v píchacích hodinách odchody a příchody, říkaly, kdo je, a kdo již odešel. Někde ji tam pořád ještě mám. Taky jsem jenom poodešel. Dokud nedotká se moje látka. Dokud nedojdou nitě a člunek se nezastaví v půli své cesty a dne. Pak bude se tkát něčí jiná. Ta moje pojede výtahem nahoru a bude změřena.