IRENA VÁCLAVÍKOVÁ

***

Placentu tohoto večera
(ovinutého copem)
žvýká fena – noc
a ne a ne polknout
to tuhé žláznaté tělo
vlhké od pohledů žen
vzlyku
logru
obtisků rtěnek
klapotu podpatků podél tramvaje
nohy přes nohu.
Až třeskne výkop.
Až zvony dunivé dunivé
ji (milenku města)
zadáví.

 

 

Kvítkovice

Zem načesaná
jak děti po koupání.
když stará teta
v rohu zahrady
ubila bažanta
když my se milovali
v posteli pradědy
(měl přejemné kosti).

 

 

Husa

Šero má vysoké čelo
když oči lišky
jak baterky
sledují husu:
vypjaté křídlo
plesk a plesk
noha trčí za les
zvednuté  hrdlo čichá vzduch.
A něco se stane.
Než v motavé spirále
píchne zem.
A jen jeden výkřik
živý jak lebky motolských
podře krajinu.

 

 

***

Den od pohanky.
Jako před rokem.
Myš se mihne.
Pole řízne pluh.
Zase první havran
má v zobanu sucho.
A nechám si deštěm
ztřískat obličej.
Až zatrne.
A přece nevstane
ta z Nice
skokem z věže
mrtvá.

 

 

ÚTĚK

I.
Musíme spolu do zcela cizích měst
(kde žádné otlaky v polštářích).
Jen co dooráš ten lán a já těch pár…
„Vyjdeme před šestou.“
„Vem s sebou náplast.“
U cesty
leží na bocích
klidné šelmy.

II.
Na druhém nádraží
(ten přestup přece tolik nebolel)
devět vajglů u lavičky.
Vlak lahodně hraje
na dužninu mých žeber.
„Dobrý poslech!“ přeje oschlý stařec.
Ty se vykloníš z okna
ale krajina nejde pojmenovat.
Podobna letní rybě.
Otevřeš nádobu a dáš napít.
Slunko sedlo do jamek levých klíčních kostí.
Hlt je k nepolknutí.
Den je žloutkový
jak tvar tvých zad.
Je poledne a horkost nás zhryzala.
Vlak se obrátil v páru.
Zem pokapána olejem.

III.
Leháme do trav.
Kobylkám slepily se vlasy
(jen co je pravda).
„Pět peněz, pět peněz...“
Dlaň v dlani
místo nápisu.
Lidé nejsou a nebo
se zavřeli v domy.
Křik. Někdo sekl do květin.
„Nehlaď to cizí dítě!“ zařveš
když tělem proplul plž.
Vzduch okapal.
Oblékáš si šaty.
Klekneš.
Zhladíš mi lokty a
rozutíkáš se k městu.

 

(Z rukopisu, 2007)