STANISLAV VÁVRA

Tvář ve zdi chrámové

     Místnost velikosti asi tři krát dva metry, nízký strop, zdi holé – pomazané jakousi načervenalou hlínou. Uprostřed stolek připomínající toaletní stolek, jaký mívali moji rodiče vedle manželské postele. Na stolku několik papírů formátu A4 a měkká tužka s ořezávátkem. Pak ještě stolička a obyčejná elektrická lampa na holém stojanu. Svítila, ale nikde jsem neviděl žádnou přípojku ani zásuvku a od lampy ani nevedla žádná šňůra.
     Můj úkol se zdál být snadným: „Čtyři hodiny psát, čtyři spát a čtyři přemýšlet.“
     Dveře se za mnou nehlučně zavřely. Hlas se ještě chvíli chvěl a pak odumřel. Lampa zářila a bolestivě svým oslňujícím světlem prosvětlovala tuto hrobku. Dal jsem se na cestu kolem stěn a centimetr po centimetru jsem je prohlížel. Barva hodně světlá terakota, patrně uhlazená holýma rukama, někde byla vidět stopa po dlani či prstech, a ač byla hlazená vodou, při dotyku byla cítit nepatrná zrnka písku. Všechny stěny byly hrbolaté, jako uplácané z blátivé hlíny.
     Přijel jsem dnes ráno do pouště autem, stojí venku před chrámem, o němž mám pro jistý spirituální časopis napsat reportáž. Důvěryhodně vyhlížející průvodce si nechal zaplatit za prohlídku chrámu, vodil mě chodbami a nádvořími a na všechny moje otázky odpovídal jenom mlčením.
     Asi po hodině chůze úzkou chodbou, po strmém schodišti prošlapaném mnoha tisíci nohou, jsme sestoupili sem do podzemí chrámu. Kterým směrem jsme sem došli a pod kterou částí chrámu se nalézám, jsem nevěděl.
     Po nezměřitelně dlouhé době zkoumání stěn jsem si sedl za stolek, prohlédl si těch několik čistých a nikdy nedotknutých papírů, vzal jsem do ruky i tužku a zcela mimo svoje vědomí jsem napsal: TVÁŘ. Přečetl jsem si to slovo a potom jsem velmi rychle asi půl stránky aršíku popsal slovem tvář.
     „TVÁŘ,“ vyslovil jsem nahlas. Ozvěna mi několikrát vrátila hlas. Byl můj?
     Nevím, co jsem čekal, že se stane, ale nestalo se nic. Jen jsem seděl a zkoumal všechny stěny i strop i podlahu. Byl jsem v hranolu, jehož všechny stěny, nahoře, dole, po stranách, všechny byly uplácané stejným způsobem a stejnou hlínou. Kde jsou dveře, se nedalo poznat a to mě přimělo k obdivu k té tak primitivní práci s tak dokonalým výsledkem.
     Pak jsem začal pomalu procházet podle stěny tím způsobem, že jsem se jí dotýkal pravým ramenem a zkoumal ji podélným pohledem. Totéž jsem udělal i v protisměru s levým ramenem přitisknutým ke stěně. Když jsem všechno několikrát zopakoval na obě strany, přišel jsem na to, že cloním-li rukou světlo, vznikají na zdi různobarevné, dosud však velmi nejasné obrazce zvláštních tvarů.
     Sedl jsem za stůl, asi hodinu jsem četl, co jsem napsal, a potom jsem pokračoval několika řádky otazníků, až za tím posledním jsem napsal: KDE SE SKRÝVÁ? Lehl jsem si na podlahu pod jednu ze stěn a díval se upřeně vzhůru před sebe. Světlo oslňovalo tak, že jsem začal po další hodině slzet. Zavřel jsem oči, a stejně slzím. Roním slzy, a nepláču. A nemám ani pocit tísně nebo bázně. Jen mi hlavou běží ta jedna otázka, co vešla se mnou sem dolů do krypty. KDE JE TA TVÁŘ?
     Uplynuly již čtyři hodiny? Asi ano. Světlo se ztlumilo a přešlo do příjemného šera. Usadil jsem se na stoličku a v matném příšeří prohlížel stěny. A všechny nerovnosti a barevné odstíny začaly vystupovat ven, až vytvářely jakési mapy a fantaskní obrazce. Znovu jsem se dal na cestu kolem stěn. Se sníženou intenzitou světla se moje kroky staly hlučnějšími, byl slyšet jen šustivý zvuk, asi jako kdybych šel po písčité cestě, byl jsem však zcela soustředěný na svoje pozorování a ten zvuk jsem nevnímal. Pak se náhle před mýma očima mihl obrazec připomínající TVÁŘ. Zastavil jsem se s očima upřenýma do místa, kde jsem ji zahlédl. Potom jsem o krok couvl a o krok pokročil, ZÁKMIT TVÁŘE JSEM JIŽ NENAŠEL.
     Zkusil jsem to jinak. Uchopil jsem lampu i se stojanem a znovu jsem, po kolikáté již, obcházel kryptu, stěny jsem osvětloval ze všech stran a všemi možnými způsoby, abych našel všechny nerovnosti i rozdílnosti v zabarvení, záměrným cloněním tělem a prosvěcováním ruky s roztaženými prsty jsem nacházel velké množství způsobů lomení světla a tím také další, snad nekonečnou řadu obrazů, TVÁŘ JSEM VŠAK NENACHÁZEL.
     Přistoupil jsem ke stolku a napsal na další řádek velkými písmeny: TVÁŘ NEEXISTUJE. A v tom jsem ji spatřil… spatřil jsem ji v témže okamžiku, kdy zhaslo světlo. Opatrně se přidržuje zdi, došel jsem až do rohu a tam jsem si sedl na zem a zády se do rohu vmáčkl. Který to byl roh, jsem nevěděl. Zíral jsem do tmy a hledal sebemenší jiskřičku, které bych se mohl zachytit a určit tak podle ní svoje postavení v prostoru. Byla však tma, absolutní tma. Přesto jsem neměl strach a nic mě neznepokojovalo. Pouze jsem bez rozmrzelosti přemýšlel o tom, proč jsem se vydal sem do chrámového podzemí s neznámým mužem, o němž jsem nic nevěděl. Řekl mi, že je průvodce? Ale tím zcela zjevně nebyl. Vodil mě úzkými chodbami, aby mě nakonec po strmých schodech vedoucích hluboko dolů, snad až pod samé základy chrámu, přivedl sem do této krypty. S otázkou PROČ? jsem usnul a spal tvrdě několik hodin.
     Měl jsem velmi živý sen. Do krypty vstoupilo několik žen. Nejprve košťaty smetaly prach, který jsem způsobil svým chozením, až podlahu krypty opět zcela vyhladily. Potom pečlivě srovnaly několik listů papíru na stolku a přinesly novou tužku a některé na velmi pěkných tácech přinesly čerstvý placatý chléb, mléko a vodu. Po celou dobu jejich přítomnosti jsem se nevzbudil, ani mně nebyla ve snu přisouzena nějaká úloha, naopak jsem měl velmi příjemné pocity z ženské přítomnosti a jídla.
     Probudil mě neurčitý zvuk, bylo to však asi jenom ticho, v jehož středu jsem se nalézal. Byla stále ještě tma, sluchem jsem hledal stopy po dívkách či ženách, které jsem ve snu viděl. Tma a ticho. Slyším jen šelest krve proudící mi v žilách. Pomalu jsem znovu upadal do dřímoty, když se prudce a bez varování rozzářilo světlo. Ještě chvíli jsem seděl. Abych překonal náhlou a tříštivou změnu, vstal jsem a začal se pohybovat.
     Stolek byl urovnaný, na táckách několik čerstvých přeložených chlebů naplněných nějakou zeleninou a masem, také mléko, podle vůně určitě kozí, a také sklenice vody. Byl můj noční sen snem? A nebo se přede mnou v té hodině odehrávalo něco jako černé divadlo? Chléb, mléko i voda byly skutečné, bylo-li skutečné i to ostatní, tím jsem se netrápil. Něco jsem snědl, jídlo bylo velmi chutné, napil jsem se mléka, to mi chutnalo již méně, a proto jsem pil jen vodu.
     Po této zvláštní snídani jsem obešel kryptu, upamatovával si všechny včerejší události a zastavil jsem se až u okamžiku, kdy jsem na zlomek vteřiny zahlédl TVÁŘ. Sedl jsem ke stolku a na další list jsem napsal: TVÁŘ ASKETICKÁ, TVÁŘ S ROZSVÍCENÝMA OČIMA, TVÁŘ SE RTY HRYZAJÍCÍMI SMUTEK. ČÍ JE TA TVÁŘ?
     Byly přede mnou čtyři hodiny psaní. Čtyři hodiny, o nichž nic nevím a o nichž nevím co vědět. Čtyři hodiny s mlékem, z něhož se v tomto ovzduší stává kozí sýr a v něm se modeluje TVÁŘ PASÁKA KOZ. Kdo však je ten pasák? Co vyjadřuje JEHO TVÁŘ? Askezi, světlo znamenající život, rdousící smutek? Co vím? Málo, nebo moc? Nic, nebo všechno? Mám něco vědět? A je mi dovoleno něco vědět? TĚŽKO.
     Obcházím kryptu a prohlížím stěny centimetr po centimetru. Hledám, neboť někde tam je. Chci vědět, kdo to je a proč mě zneklidňuje a proč mě sem zavedl. Co vím o poušti? PÍSEK JE SYPKÝ. Má zlatou barvu a je hebký jako chmýří dívčího pohlaví. MILOVAT SE S DÍVKOU NA PODLAZE STARÉ KRYPTY.
     Sedl jsem si do stejného rohu, ve kterém jsem prospal několik hodin, a tak jsem ho již považoval za svůj. Díval jsem se před sebe a po diagonále jsem se šplhal do rohu pod stropem. Měl jsem představu, že se tam skrývá tajemství spojené s mou přítomností zde. Hranou hřebínku jsem vyryl do stěn po levé i pravé ruce otazníky: ? ? Okamžitě zrudly barvou krve a začaly pulzovat v rytmu vyděšeného srdce.
     Na nový list papíru jsem napsal: CO CHCEŠ? CO MŮŽEŠ CHTÍT? CO BYS MOHL CHTÍT?
     Tušil jsem, že se již blíží konec čtvrté hodiny a že světlo zešeří. Vzal jsem lampu a šel jsem si do kouta, který mě čímsi přitahoval, posvítit. Stoupl jsem na stoličku a v záři lampy jsem uviděl sedět, snad vyhlížet kořist, nepatrného, téměř neviditelného červeného pavoučka. Natáhl jsem k němu ruku a on se okamžitě spustil dolů a začal mi ruku zběsilou rychlostí omotávat pavučinou. Chvíli jsem ho zvědavě pozoroval, když mě však začal ruku již až příliš stahovat, udeřil jsem do stěny, pavouček spadl na zem a zalezl pod malý kamínek. Na zdi zůstal jen pavučinový otisk ruky. Vzápětí také potemnělo světlo. Odvalil jsem nohou kamínek a pavouček nikde. Z rohu podlahy ke mně vzhlížela malá modrá ještěřička se žlutým bříškem.
     JEŠTĚRKA SNĚDLA MÉHO PAVOUKA.
     Vzal jsem ji do ruky a odnesl ke stolu. Kapesním nožíkem, který nosím neustále při sobě, jsem jí pečlivě odřízl hlavičku. Hlavička se zakousla do ostří, bez nesnází jsem ji proto mohl položit na bílý papír. Bezhlavou ještěrku jsem opatrně položil na zem, kde zůstala chvíli nehybně stát. Červený pavouček se soukal krčním otvorem ven a pak se celý zkrvavený a ulepený od žaludečních šťáv vydal na cestu do svého rohu pod stropem. Měl co dělat, čas byl neúprosný a ve tmě ho mohlo snadno potkat něco zlého. Také bezhlavá ještěrka vedená jakýmsi nesnadno vysvětlitelným pudem zamířila pod svůj kámen. Potom jsem ještě u stěny vyhloubil v podlaze malý důlek a do něho ještěrčí hlavičku pohřbil.
     Byli jsme všichni ve svých koutech a celé hodiny jeden druhého pozorovali, naslouchali, co ten druhý, co kdyby některý z nás podnikl něco proti ostatním, ale vidět bylo jen málo a slyšet nic. Díval jsem se tedy aspoň na skvrnu, která zůstala na zdi po úderu ruky. A čím víc jsem ji pozoroval, tím víc se mi zdálo, že někam ukazuje. Šel jsem tím směrem a KONEČNĚ HO UVIDĚL, moudrého muže s vousem a uhrančivýma, svítivýma očima. Ve světle jeho očí bych mohl číst. On však mluví, mluví řečí, které nikdo nerozumí a kterou nikdo neslyší. Nikdo ho neposlouchá. Neposlouchám ho ani já, ani pavouk, ani ještěrka.
     Proč tu jsem? TVÁŘ JE ZAPOMENUTÁ. TVÁŘ VČEREJŠÍHO DNE. TVÁŘE RYCHLE ODCHÁZEJÍ.
     Střídají se hodiny světla, šera a tmy. Cyklus, jímž prochází kosmos, vesmír, náš svět i náš život. Neměnnost neměnného. Je světlo a přede mnou stojí dvě modré ještěřičky se žlutými bříšky. Jedné dorostla hlava, hlavě dorostlo tělo. Vyzývavě se na mě dívají, jako kdyby se ptaly, co udělám. Mají hlad stejně jako já a pavouk je jen jeden. V noci nebyl sen, a proto není ani mléko, ani voda, ani chléb.
     „Co s vámi? Já mám taky hlad.“ Určitě to zavinil ten vousatý pán. Kdybych však jen věděl, co říkal. Měl bych námět na povídku a snad i peníze. Dveře vedly sem, povedou dveře odsud. „Dámy, jdeme.“
     Šel jsem podle zdi a rukama jsem hledal skryté dveře. Netrvalo dlouho a zeď se pohnula a stál jsem v chodbě, na jejímž konci kdesi v dálce bylo světlo. Dal jsem se za světlem. Ještěrky za mnou, a jak jsem si všiml, cupital za námi i pavouk. Po chvíli jsem viděl, že nestačí mému tempu. Ještěrky jsem dal do kapes, každou zvlášť, a pavouk se mi usadil na rameni. Čím jsme se však více blížili k východu, tím méně světla bylo před námi. Vešli jsme opět do tmy.
     Probral jsem se z podivného snu. Seděl jsem na žulovém podstavci, zády jsem se opíral o jakousi sochu a kolem mne se ze školy hrnula záplava studentů. Mimoděk jsem se podíval před sebe na chodník a tam stály dvě ještěrky, jedna hnědá, druhá zelená, a mezi nimi červený pavouk. Ty tři barvy mně připomněly, že mám něco napsat o chrámovém tajemství – vždyť já to mám… t, g, m, tabák, griotka, marihuana. Historie a budoucnost. CHRÁMY SE STAVĚJÍ, CHÁTRAJÍ A BOŘÍ SE.
     Na Václavském náměstí jsem si nechal vyčistit boty a pod sochou v žáru letního slunce schly rozšlápnuté ještěrky a pavouk.
     Tvář? Jaká tvář? TVÁŘE NEEXISTUJÍ.